Mijagi komentáře u knih

Asi nejlepší beletristická kniha poukazující na zrůdnost a zbytečnost válek, jaká se mi kdy dostala do rukou. V jednoduchém příběhu sledujeme partu mladých kamarádů v zákopech 1. světové války. Chvíle v zázemí se střídají s nekonečnými hodinami na frontě. Celé to na mě působilo jako popis práce v pekelné továrně, kde vám ulpívá život podle rozpisu směn. Jenže tahle fabrika není o postávání u výrobního pásu, tady se krčíte s hlavou zabořenou v hlíně a čekáte, až přestanou konečně dunět děla nepřítele, abyste se mohli posunout zase o jednu díru blíž ke střelbě. Šrapnely, zoufale dlouhé minuty v jedovatém plynu, snad ta maska bude fungovat, snad jsem si ji dobře nasadil. Odnášení raněných spolubojovníků, lazarety plné lidí bez končetin, doslova plejáda toho, co všechno vám může strojově řízená válka utrhnout. A pak jste zase v zázemí. Ležíte na louce plné rozkvetlých vlčích máků a vzpomínáte na dobu před tímhle zlým snem, na školu, na spolužáky, z nich už téměř nikdo nežije a na učitele, představitele starší generace, který vám měl být vzorem, měl vás nasměrovat do života a místo toho vás nakazil svojí zapáleností a vy jste díky tomu tady. Jenže teď už na to koukáte úplně jinak, teď už máte úplně jiné pocity než při slavnostním odjezdu. Knihu jsem četl nyní podruhé a musím říct, že mě zasáhla více (možná kvůli aktuálnímu dění) než během povinné četby na střední škole. Doporučuji i výborné divadelní představení Na západní frontě klid / Zelené koridory v divadle X10 v Praze (syrové, temné vizuální ztvárnění a nechybí v něm všechny klíčové pasáže).

25 15.03.2024

Líbí se mi, jak se autorovi podařilo, tak dynamický námět, jako je železnice, vměstnat do prostoru jednoho nádraží, aniž by (až na pár okamžiků) vzal čtenáře za celou dobu obou románů někam jinam. Při pohledu z dálky to působí skoro až staticky. Ale zdání klame. Jde o naprosto živoucí a neotřele rozpohybovaný obraz, jehož pohyb tu navíc supluje i roli hlavního hrdiny, všichni ostatní tu nejsou pro sebe, ale pro něj, a je mu podřízeno naprosto vše, dokonce i komfort čtenáře. Ten je od samého začátku zahrnutý obrovským množstvím až plasticky působících postav, u nichž jsou upozaděny charakterové vlastnosti, neřeší se moc, co si myslí, co cítí (v tom množství to ani jinak nejde), jako spíše to, co umí, co přináší do soukolí fungování celku, jimž je Smíchovské nádraží. Od popeláře přes servírku v restauraci až po posunovače, strojvůdce a samozřejmě přednostu, který vše řídí. Každá profese tu má minimálně jednoho zástupce a ti všichni tvoří atmosféru, ze které dýchá vůně páry, oleje, zašpiníte si v ní ruce od uhlí, unavíte nohy neustálými pochůzkami podél hlavních i odstavných kolejí, po skladech, dopravních kancelářích, pokladnách, historickou dvoranou s klenutým stropem. Zasazení děje do 2. světové války pak otevírá prostor pro poukázání na hrdinný odboj železničářů, ale také k postupné proměně onoho pohybu, jako kdyby jste stáli nad modelovou železnicí, po které projede nejprve vlak s lidmi na víkendový výlet, aby jej následně vystřídal vlak vezoucí vojáky a zbraně na frontu a nakonec smutně se táhnoucí dobytčáky s vězni do koncentračních táborů a lazaretní vlaky. Obě knihy jsem měl několik let zapadlé na seznamu „chci si přečíst“, díky Návodu k použití železnice od Jaroslava Rudiše (jenž je zmiňuje), na ně konečně došlo a byl to zážitek.

2 01.02.2024

Po více než tříletém marném čekání na to, až Laser book vydá tento druhý díl (dávalo to logiku, když vydali i první) jsem to vzdal a knihu si půjčil v knihovně v předchozím, v běžné distribuci již neprodejném vydání od nakladatelství Straky na vrbě a s velkou zvědavostí se pustil do čtení. Bylo jasné, že v úvodní části trilogie Harry Harrison prozradil hodně. Seznámil čtenáře s myšlenkou alternativní historie, na které je celý příběh vystavěn, tj. historie, v níž nevyhynuli dinosauři, a naopak se stali inteligentnějšími než lidé, popsal způsob života Yilané (tak si ještěři říkají), a především jejich biologické vynálezy (to mě bavilo nejvíc), např. Uruketo, vyšlechtěného, ochočeného vodního ještěra využívaného k cestování jako ponorku. S čím tedy mohl zaujmout dále? Je to především nová tlupa. Vedle lidí a Yilané se v „Zimě v ráji“ objevuje třetí skupina – mořeplavci Paramutan. Mají blíže k lidem, nevládnou takovými sofistikovanými nástroji jako ještěři, ale mají natolik zajímavé vlastnosti, zvyky, povahu, že už jen toto samotné dokáže utáhnout značnou část děje. Tomu prospívá i posouvání prostřednictvím tří linek, jenž se postupně protnou. No, ale abych to tady všechno nevykecal: Pokud vás bavila jednička, sáhněte určitě i po dvojce :-)

3 24.11.2023

Kniha, která má mnohem větší sílu než sebelepší reklama jakéhokoliv železničního dopravce. Pokud jste vlakem nejezdili, po četbě budete chtít. Já vlakem jezdím a teď mě to láká vyrazit někam mnohem dál. Jen tak si sednout do vagonu, nejlépe rovnou do jídelního, a nechat se dlouhé hodiny vézt ze západu na východ nebo z jihu na sever. Z rychlovlaku přestoupit na pomalu se kroutící lokálku. Přejet Alpy, přejet Karpaty. Užít si chvíle samoty nebo si vychutnat příběhy spolucestujících. Nechat se ukolébat pražci v lůžkovém voze a ráno se probudit na druhé straně Evropy. Pohroužit se do krajiny ubíhající za oknem nebo vytáhnout nějaký román, nejlépe rovnou železniční, třeba od Adolfa Branalda. Z výčepů nádražních restaurací nebo od stolku kaváren sledovat frmol na nástupištích. Ač Jaroslava Rudiše železnice v mládí odmítla (nemohl se stát strojvedoucím kvůli brýlím), zůstal jejím věrným fanouškem. Na překlad jeho esejů z němčiny do češtiny jsem se těšil moc, nakonec ale tahle óda plná čisté radosti z cestování po evropských tratích, předčila veškerá očekávání. Po dlouhé době jsem četbu dávkoval tak, aby mi vydržela co nejdéle. A víte co? Knihu jsem přečetl celou ve vlacích: 1) Praha – Púchov – Trenčín, 2) Praha – Ústí nad Labem, 3) příměstská linka na okraji Prahy (cesty do/z práce).

9 24.11.2023

Roadtrip po středověkém Polsku. Nacházíme se kousek za našim Broumovskem. Z kamenné kostelní věže vzlétá tajemný šedý pták zedníček, kterému se ve Slezsku říká pomurnik, a na kraj snáší temnou atmosféru intrik, církevních sporů, hrůz inkvizice. Už v úvodní milostné scéně mezi hlavním hrdinou a Adélou von Sterza je patrná vybroušenost autorova stylu. A hned v další pasáži nelze přehlédnout jeho smysl pro gradování děje. Do toho skvěle vyprofilované postavy, které svým vtipem odlehčují vážnější chvíle příběhu. A pak samozřejmě také výborné namixování fantasy prvků do žánru historického románu. Tahle cesta Reinmara z Bělavy (zvaného také jako Reynevan) a jeho druhů Šarleje a Samsona Medáka hodně bavila. Příběhem jsem se nechal unést prostřednictvím audioknihy s přednesem (asi nejlepším, co jsem zatím slyšel) v podání pana Ernesta Čekana.

13 07.11.2023

Divočina Jizerských hor tak, jak ji poznal kdysi Miloslav Nevrlý, možná již zmizela, ale ty pocity osamocení se tam dají stále zažít. Stačí vyrazit v podvečer nebo v počasí, kdy většina turistů raději zůstane doma. Taková byla i má letošní podzimní cesta. Po dešti a studeném větru jsem byl možná poslední, kdo se ten den škrábal z polského letoviska Czerniawa Zdrój nahoru na Smrk. Po cestě dolů se valila voda, místy jsem se propadal do bahna až nad kotníky, byla mi zima, ale ta atmosféra za to stála. A pak jsem stanul na vrcholu, už s čelovkou. Nebe se zatím vyjasnilo a chladné světlo hvězd ozářilo siluetu tmavých lesů pode mnou. Lesů plných zvěře, rostlin, veselé i pohnuté historie. Tam někde pode mnou byla všechna ta místa z Knihy o Jizerských horách, kterou jsem měl zrovna rozečtenou. Všechny ty pomníčky z přestřelek mezi pytláky a hajnými, z loupeží nebo z prohraného boje s přírodou, všechny ty tajuplné bučiny, chráněné oblasti, skály, osady s čarostřelci. Občas mi je líto, že se ke mně knihy Miloslava Nevrlého dostaly pozdě, v době, kdy už nemají tu sílu mě ovlivnit (u mě to byli jiní autoři), ale pořád je to nezapomenutelný čtenářský zážitek.

7 24.10.2023

Tato kniha ve mně bude navždy vyvolávat vzpomínky na nezapomenutelný letní víkend. Nejprve jsem si ji přečetl sám během cest vlakem do práce a pak ji vzal s sebou na výlet s našimi malými dětmi jako zpestření jejich prvního bivaku v přírodě. Přes den jsme stavěli hráz z kamenů na Vlčím potoce v Kryštofově Údolí, odpoledne se přesunuli do blízké Noviny, v podvečer sledovali z travnaté stráně viadukt a večer vylezli na místo našeho noclehu, do lesů na úpatí Ještědu. Ve vsi hluboko pod námi vše usínalo, kolem nás, v lidmi opuštěné přírodě, začala ožívat zvěř a my společně hltali příběh o tom, jak čert Peterlín chce nezbednými kousky zabránit stavbě viaduktu. Dříve, než naše spacáky zahalila tma, jej děti prý dokonce několikrát spatřily na nebi nad námi. No fakt. Prý seděl na své létající židli a rozhlížel se po kraji. Nejistotu nad tím, zda v malých posluchačích nevyvolám ve večerním lese strach, zavál vítr, který po setmění rozhoupal špičky okolních stromů. Byl jsem jediný, kdo skřípotu kmenů a větví naslouchal, ostatní spokojeně spali. Zajímavé nápady autorů už od první stránky, pěkné ilustrace, knihu je radost jen držet, natož číst. Je vidět, že jejímu vydání dalo nakladatelství Malvern veškerou možnou péči. Nejmenším dětem se bude spíše líbit první příběh, druhý pro ně bude složitější. Já se bavil u obou. Doporučuji spojit s výletem.

3 03.10.2023

Líbilo se mi, jak autorka potlačila epickou stránku ve prospěch lyriky. Okleštila děj až na samotné torzo a příběhu to nakonec i prospělo. V kombinaci se zavedením čtenáře do neokoukaného světa taxidermistů a jejich práce je četba nevšedním zážitkem. Nicméně přiznám se, že od oné zmíněné lyriky jsem čekal více. I když se hrabství Somerset, kde se kniha odehrává, nachází v těsném sousedství hrabství Devon, místa, kam zasadil svůj slavný román Arthur Conan Doyle, nemají vřesoviště Taxidermistovy milenky ani zdaleka takovou atmosféru jako vřesoviště Psa baskervillského.

4 21.09.2023

Často mi to stylem přišlo úmorné, často spíše encyklopedické (hlavně druhý díl), vhodné spíše pro dohledávání si konkrétních informací než pro souvislou četbu. Nakonec ale musím říct, že se vyplatilo vydržet a četbu neuspěchat. Teprve s třetím dílem začal Platónův obraz nabývat podoby a naplno jsem si také uvědomil, jakou pan František Kupka odvedl práci pro uchování znalostí o tomto antickém filosofovi (s uvedením různých souvislostí). 1) Život, 2) Dílo, 3) Filosofie. Teď už jen poslední střípek, pořádnou bichli 4) Druhý život, a bude obraz kompletní.

"Každá ze tří složek duše má svůj vlastní obor působnosti. Všechno myšlení, kterým se nabývá poznání, je úkon složky rozumové; jí náleží také učení, pamatování a zapomínání. Ale i tato rozumová složka má své snahy a city; druhé dvě složky mají toliko žádosti a city... Žádostivá složka duše touží po jídle, pití, pohlavním styku a podobných věcech, a protože takové žádosti bývají ukájeny obyčejně užitím peněz, je to složka milovná peněz a zisku (filochrématon a filokerdes). Srdnost se žene za mocí, vítězstvím a slávou, je to složka milovná vítězství a cti (filonikon a filotimon). Snahy třetí, rozumové složky se vztahují k vědění a pravdě, je to složka milovná učení a moudrosti, složka filosofická (filomathes a filosofon). Ukájení těchto žádostí a snah vzbuzuje city slasti, rozdílné podle toho, v které složce duše vznikají; nejlibější jsou libosti složky rozumové."

12.09.2023

Byť jsem nikdy žádnou hru z tohoto prvního svazku neviděl živě, už při prvních stránkách mi četba navodila pocity, které jsem kdysi prožíval při častých večerech trávených v pražském divadle Komedie. Bylo to v dobách, kdy tam dělal ředitele Dušan David Pařízek a uměleckého šéfa David Jařab. Večery, díky nimž jsem se dostal k pro mě do té doby neznámé literatuře. Thomas Bernhard mě nezaujal ani tak kritikou společnosti pro jeho divadelní hry a prózu typickou, ale spíše melancholickou, depresivní atmosférou úpadku, samoty, stesku po starých časech, a také postavami nějakým způsobem vytrženými z hlavního proudu, nepochopením, dlouhodobým bojem s nemocí či postižením, nevyrovnaností ve stáří. To vše najdete i tady. Ať už je to vysloužilý herec Minneti vyprávějící v ošuntělém hotelu v Ostende na pobřeží Atlantiku o svých dřívějších vystoupeních v roli krále Leara nebo dosluhující soudní prezident Rudolf Hőller s láskou vzpomínající na časy, kdy býval důstojníkem SS v koncentračním táboře a každoročně (mnoho let po válce) pořádající malou zvrácenou rodinnou oslavu Himmlerových narozenin, on v nažehlené SS uniformě, jedna z jeho dvou sester (kvůli americkému náletu postižená) ve vězeňském mundúru či šéf rodinného divadla Bruscon připravující se v zatuchlém hostinci v Utzbachu na večerní představení své monumentální hry shrnující dějiny lidstva, sál je esteticky nevyhovující, na zdi visí dávno zapomenutý obraz Hitlera, zvenčí se do místnosti line pach z nedalekého vepřína, v době krmení i hlasitý kvíkot prasat a skrze postavu Bruscona na vás Bernhard plive myšlenky, že dnešní svět už nezná krásu, dnes je vše jen ošklivé. Pro mě jeden z největších divadelních autorů!

2 26.04.2023

Rok 1963, atentát na francouzského prezidenta Charlese de Gauella. Mezinárodní pátrání po potencionálním pachateli v době, kdy nejrychlejším spojením s druhou osobou byl telefonický hovor zprostředkovaný přes ústředny, v době před internetem a před ulicemi osázenými kamerami, v době evidence hostů v hotelích pouze v písemné podobě v sešitech a knihách. Na jedné straně mravenčí práce komisaře Lebela s minimem informací, na druhé straně důmyslná Šakalova příprava sázejícího vše na jednu kartu. Závěrečné stránky mi přišly již poněkud zrychlené, ale možná to byl autorův úmysl - pomalé pátrání, pečlivá příprava, rychlá akce. Nicméně kniha je tak napínavá, že jsem se od ní nemohl odtrhnout. A teď si ještě někdy pustit (prý také povedený) film z roku 1973.

14 13.04.2023

Vzpomínám si na jedno hospodské tlachání se svým známým pohybujícím se mimo humanitní oblast vzdělání. Studoval jsem v té době bakalářský obor Filozofie a společenské vědy a on se mě s vážným výrazem ptal, co tam probíráme, k čemu je to vlastně dobré a jestli se učíme i levitovat :-) Kniha americké filosofky Marthy Nussbaumové je užitečná nejen pro ty, kteří si kvůli volbě studia připadají v dnešní společnosti orientované na zisk jako „mimoni“, ale hlavně pro všechny ostatní k uvědomění si, jak nebezpečné pro demokracii je postupné vytrácení se humanitního vzdělávání ze školních systémů (neschopnost kritického myšlení, neschopnost vcítění se do druhých…). Nussbaumová si k tomu vypůjčuje slovní spojení od indického pedagoga a filozofa Rabíndranátha Thákura: „Sebevražda duše“. Kniha dané téma nejen otevírá k diskuzi, ale v mnoha částech dotahuje na pedagogických příkladech z USA a Indie až do podoby „takto by to mělo vypadat“. Na můj vkus je zde ale výrazně upozaděno kombinované vzdělání, kdy jedna osoba např. k řemeslnému či technickému umu získá povědomí i ze světa humanitních věd. Ne, že by to Nussbaumová nezmínila („Je možné získat cenný inženýrský diplom, a přitom stále číst Platóna a Tolstého.“), ale z většiny stránek jsem měl spíše pocit, že jde o generování dvojího typu studentů – těch, kteří se budou orientovat na zisk a těch, kteří se budou orientovat na duchovní hodnoty společnosti. Přitom z dnešního pohledu je čím dál tím víc jasné, že mnohem důležitější je spojit toto v jedné osobě. Klíčovým prostorem, kde se to má dít, nejsou univerzity, ale základní a střední školy včetně odborných učilišť. A k tomu jsou potřeba nevyhořelí pedagogové, kteří dokáží zaujmout (třeba i neotřelou metodou) více než jednoho nebo dva žáky dané třídy.

4 13.02.2023

Tuto knihu dokáže ocenit pouze ten, kdo četl román Winterbergova poslední cesta. Je to takový milý, krátký a graficky povedený návrat k jeho poetice. Autorem umožněné ještě jedno setkání s panem Krausem a panem Winterbergem. Zatímco románu, i přesto, že se mi líbil, jsem musel konečné hodnocení lehce snížit pro příliš dlouhé citace ze starého železničního baedekru pro Rakousko-Uhersko z roku 1913, této minimalistické novele z italského Terstu, kde se v době monarchie setkávalo několik živlů (německý, slovinský a italský) a končila železnice, nemám co vytknout. A protože knize sluší prostředí kupé se za okny ubíhajícími kolejemi, přečetl jsem jí cestou vlakem z Prahy za přáteli do Nymburka.

10 13.02.2023

Potápěč Jack pracuje v moři, svařuje konstrukce ropné plošiny poblíž malého přístavního městečka v Kanadě. No, spíše zapadákova, kde zná každý každého a ten, kdo mohl, se odtud už raději dávno odstěhoval. To však není Jackův případ. Ten se naopak, podvědomě lákán svou nevyřešenou minulostí, vrátil. Při jedné z osamocených rutinních směn se dole v hlubinách něco probudí. Ne, nečekejte žádné hororové klišé. Není řeč o z temného dna k hladině stoupajícím dávno zapomenutém netvoru, ale o nevytěsněnými vzpomínkami a stresující životní situací probuzené příšeře přímo uvnitř Jackovy hlavy. Jeff Lemire je mistrem melancholické nálady jak v textu, tak v kresbě. Z jeho postav a lokalit, do nichž zasazuje děj, na čtenáře vane jako těžký dým samota, fyzické a psychické odtržení od společnosti. Dokáže také skvěle a z různých pohledů otevírat téma vztahu otce a syna. Možná je to tím, že je z nich Potápěč nejméně rozsáhlý, ale za mě příběh tentokrát držel pohromadě lépe než ve skvělém Rváčovi a Essex Country.

6 10.01.2023

Občas vyrážím hledat poetiku z přečtených knih do míst, kde se odehrávají. A někdy se mi stane, že se vracím domů zklamaný. Naposledy se tak přihodilo při návratu z Babiččina údolí u Ratibořic. Špatné roční období, denní doba, davy turistů. Cestu za navozením atmosféry z knihy Nahoře ve starém hotelu by ale nezachránil ani vhodně zvolený termín. Zapadlé nálevny, rozvrzané hotýlky, odérem zalité rybí trhy s umolousanými přístavními dělníky v levných jídelnách, šestáková kina s roztodivnými zaměstnanci a návštěvníky, místa a lidé, o kterých Joseph Mitchell píše ve svých reportážních povídkách, byste dnes už v New Yorku těžko hledali, pominuli turistické atrakce. Ne, tentokrát jsem udělal dobře, že jsem nevyrazil. Byl bych zklamaný. Místo toho jsem se nechal každý večer do těchto moderní výstavbě ustoupivších lokalit zavést prostřednictvím četby. Celý týden na nemocenské, pokaždé, když šli všichni spát a dům ztichl a já nemohl usnout, protože jsem kvůli horečkám ulehal několikrát v průběhu dne. Doma, ale přesto daleko.

5 05.01.2023

Příběh Alice, Richarda a jejich dětí Káji a Loly, ničím nevybočující průměrné rodiny, která se vlivem postupného vyprchání počátečního poblouznění a s tím pak spojené neupřímnosti, neřešení konfliktů včas, nerespektování tužeb a přání druhého, myšlení jen na sebe a své koníčky, ale také kvůli semletí zaměstnáním (kolotoč práce, domů spát, práce, domů spát) či stereotypnímu zápřahu a vytržení od ostatní společnosti během rodičovské dovolené pomalu propadá do hluboké krize. Úvodní třetinu knihy jsem byl naprosto vykolejený tím, jak je to obyčejné, jak se tam vlastně nic pořádného neděje. Seznamování, první hádky, menší i větší. Pak to ale začalo dávat smysl. Není to horor, krimi ani žádná podobná krvavá řežba, přesto jde o děsivé čtení způsobující až fyzickou bolest. Je totiž snadné podobný příběh osobně prožít. Petra Soukupová ukázala, že po dobrém námětu, který udrží pozornost čtenáře od začátku až do konce, není třeba sahat někam daleko, stačí jej vylovit z běžného života. Výborné gradování děje, uvěřitelné dialogy a povedený závěr s výstižně zvolenou poslední větou.

14 03.01.2023

Částečně naivní příběh, ale dní, kdy se nad něčím podobným zamyslím, mívám několik do roka. Ukončit práci ve městě a jen tak zmizet v nějaké malé horské vesničce nebo na samotě v přírodě. Cognettiho Fausto to má jednoduché. Bezdětný, krátce po ukončeném vztahu sedá do auta a odjíždí, aby začal nový život jako levná pracovní síla v alpském hotýlku. Ač lze do Milána, jeho původního domova, při dobrém počasí z okolních vrcholků dohlédnout, je to zde mikrosvět existující sám o sobě, odtržený od všeho ruchu, žití je tu čistší, méně komplikované než dole, zaměřené jen na základní potřeby a trochu málo obveselení ve volném čase. Přečteno již v září cestou pátečním autobusem z Prahy do Krkonoš, poetiku této knihy mám v hlavě ale ještě dnes. Stejně dobré jako Osm hor a Divoký kluk.

10 14.12.2022

Milana Rastislava Štefánika jako historickou osobnost samozřejmě znám, ale ne z hodin dějepisu, silně mi jej do hlavy vštípil až 145 km dlouhý běžecký závod Štefánik trail, který se před pár lety běhal ještě sólo a vedl od mohyly na Bradle až k pomníku v Bratislavě. Závod postavený na příběhu Štefánikova pěšího útěku ze srbské fronty po havárii jeho letadla. Závod, kde mi v cíli pověsila na krk finišerskou medaili paní Tamara Dudášová, Štefánikova praneteř. Než se tak ale stalo, měl jsem na cestách přes malokarpatské lesy spoustu času na přemýšlení o všem možném, mimo jiné také o tomto slovenském hrdinovi. Dnes už se těžko z jeho životopisu odstraňuje uměle vytvořená mýtická slupka (stejně jako z novodobých postav u nás, např. v poslední době z Václava Havla), ale myslím si, že není nikdo, kdo by mu upřel zásluhy na vzniku Československa. A právě v tomto tkví hlavní přínos komiksu. Autoři jej nepojali jako biografii jdoucí od jedné životní události ke druhé, ale jako zamyšlení nad složitostí hledání skutečného Štefánika. Čtenář je sice prostřednictvím sochaře Bohumila Kafky, který získá zakázku na vytvoření již zmíněného pomníku v Bratislavě, seznamován se Štefánkovými činy, nicméně stále nad ním visí otázka: Co z toho je opravdu Štefánik a co lidmi (nebo i samotným Štefánikem) vytvořená heroická podoba?

3 29.11.2022

Napínavá kniha. Zaujala mě už povedeným názvem a po přečtení první strany jsem se těšil na každou volnou chvíli, kdy se do ní budu moct znovu začíst. I když se mu to ke konci už lehce vymyká a balancuje na hraně uvěřitelnosti, podařilo se autorovi navodit temnou atmosféru zapadlé horské osady, v jejíž blízkosti se jednoho podzimního rána stane vražda. Škoda jen, že se nedokázal vyhnout všem zažitým klišé v soužití malého týmu kriminalistů a jejich osobních problémů. Všichni ti drsní šéfové, všichni ti nováčci, co přijdou v rámci případu s něčím zásadním, to už tady bylo tolikrát, stačí zapnout večer televizi. Ale je to románový debut a podle recenzí se v další krimi František Šmehlík s některými nedostatky popasoval. Velké plus pro nakladatelství Argo za pěkné provedení knihy.

6 08.11.2022

Fascinuje mě, jak lze pomocí několika málo archeologických nálezů (navíc většinou spjatých s hroby a způsobem pohřbívání) a dovednosti dát si nabyté znalosti a zkušenosti do správných souvislostí vytvořit kompaktní obraz o Keltech na našem území. Kniha je plná silných argumentů, ale také otazníků, jež se autoři snaží překlenout alespoň rekonstrukcí, jak to mohlo tenkrát být. Čtenář vždy ví, zda se zrovna pohybuje na pevném nebo tenkém ledu. Velká část knihy se věnuje lokalitě Závist nad pražskou Zbraslaví, kde se potuluji několikrát do roka a před dočtením knihy jsem si nahoru také vylezl. Bylo sychravé podzimní sobotní dopoledne. Vrcholek hory halila mlha, ze které přede mnou postupně vystupovala barevným listím pokrytá lesní cesta. Celý týden jsem nad stránkami knihy žil ruchem zdejšího života. Zvukem nářadí řemeslníků. Podle Drdy a Rybové tu mohlo v jeden okamžik žít více než tisíc lidí. A teď jsem tu byl najednou sám. Všude kolem mě ticho. Zvláštní pocit. Kontrast tehdy a teď. Co se tu všechno odehrálo za příběhy? Nemyslím ty velké, zapsané do dějin, myslím ty obyčejné, každodenní. A najednou je to pryč.

5 02.11.2022