Mijagi komentáře u knih

Fascinuje mě, jak lze pomocí několika málo archeologických nálezů (navíc většinou spjatých s hroby a způsobem pohřbívání) a dovednosti dát si nabyté znalosti a zkušenosti do správných souvislostí vytvořit kompaktní obraz o Keltech na našem území. Kniha je plná silných argumentů, ale také otazníků, jež se autoři snaží překlenout alespoň rekonstrukcí, jak to mohlo tenkrát být. Čtenář vždy ví, zda se zrovna pohybuje na pevném nebo tenkém ledu. Velká část knihy se věnuje lokalitě Závist nad pražskou Zbraslaví, kde se potuluji několikrát do roka a před dočtením knihy jsem si nahoru také vylezl. Bylo sychravé podzimní sobotní dopoledne. Vrcholek hory halila mlha, ze které přede mnou postupně vystupovala barevným listím pokrytá lesní cesta. Celý týden jsem nad stránkami knihy žil ruchem zdejšího života. Zvukem nářadí řemeslníků. Podle Drdy a Rybové tu mohlo v jeden okamžik žít více než tisíc lidí. A teď jsem tu byl najednou sám. Všude kolem mě ticho. Zvláštní pocit. Kontrast tehdy a teď. Co se tu všechno odehrálo za příběhy? Nemyslím ty velké, zapsané do dějin, myslím ty obyčejné, každodenní. A najednou je to pryč.

5 02.11.2022

Čekal jsem syrově zpracované, hrůzostrašné drama, místo toho jsem dostal zbojnickou pohádku. Jasně dané zlo, jasně dané dobro. Nic hrozného se v knize nestane a pokud ano, tak je to podané jen jako vzpomínka z minulosti nebo je tak pácháno na záporných postavách. Hodně diskutabilní zpracování tohoto tématu. Děj je navíc doslovně popisný. Všechno je podáno do posledního písmene, nic není ponecháno na fantazii čtenáře. Vyjma několika málo pasáží s pocity postav chybí jakákoliv lyrika. Čachtický hrad leží v nádherné přírodě Bílých Karpat, ale to je v knize téměř opomenuto, nevyužito. Co naopak musím autorovi pochválit, je podařený konec, kdy celá kniha dostává grády a stránky začíná konečně prosycovat i trochu té hrůzy. Jako oddechové čtení dobré, ale víc od knihy nečekejte.

9 24.10.2022

Asi budu za uměleckého barbara, co se týče vážné hudby, ale na osobu slavné české skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové jsem narazil teprve před několika týdny, navíc úplnou náhodou. S partou lidí jsme se poflakovali na Vysočině v okolí kempu u rybníka Sykovce. Celý víkend byl dost neorganizovaný, nikdo nic neřešil, nikdo si nezjišťoval, jaké se v okolí nachází zajímavosti, kam bychom mohli vyrazit na výlet. Po celonočním dešti z pátku na sobotu nás tedy napadl plán, který se nabízel ze všech nejvíc – obejít rybník. Díky tomu jsme se dostali ke studánce Vitulce, nádhernému, klidnému místu schovanému uprostřed lesů kousek nad letoviskem Tři Studně, kde měli Vitky rodiče rekreační chalupu. Ke studánce, kam Vitka chodila na letní procházky se svým slavným milencem Bohuslavem Martinů. Nachází se u ní naučná cedule, která návštěvníka krátce seznámí s Vitky životem. Zatímco ostatní z party odpočívali na lavičkách a děti si hrály v potoce, zhltal jsem těch pár vět a pak už zbytek dne nemyslel na nic jiného. Osud, který na mě silně zapůsobil. Vědě, že za měsíc se do tohoto kraje budu vracet (do nedaleké Fryšavy), začal jsem pak doma pátrat po dalších informacích. Nechtěl jsem ale výčet suchých dat, chtěl jsem umělecky podaný příběh o velké, české umělkyni, již čas nedal příliš prostoru k uplatnění, přesto ten krátký úsek dokázala využít naplno. Divadelní hra od Kateřiny Tučkové toto splnila dokonale. Ač se jedná o pár stránek, Vitka na nich ožívá v podobě, jak jsem si ji představoval. Nejen Vitka, ale i atmosféra umělecké Francie té doby, a hlavně letní bezstarostná pohoda okolí Tří Studní. Po přečtení knihy, v týdnu na začátku září, kdy ve zdejších lesích narazíte spíš jen na pár houbařů než davy turistů, jsem na tomto místě usedl znovu. Na mobilu si pustil Otvírání studánek od Bohuslava Martinů a pokusil se tu bezstarostnost na pár okamžiků ve své fantazii znovu vyvolat.

14 21.09.2022

Ve Vizích Codyho se Jack Kerouac vrací ke stejným zážitkům s Nealem Cassadym jako vylíčil v románu Na cestě. Jde ale o mnohem hlubší (větší ponor do svého vlastního nitra, do nitra postav) a uvolnější zpracování (nebojí se sdělit to, co si v Na cestě nechal pro sebe). Zároveň se ukazuje, že jeho spontánní způsob psaní nebyl do teď zas až tolik spontánní. Až ve Vizích Codyho pouští definitivně uzdy a text nechává svévolně proudit po papíru. Kvůli tomu je kniha čtenářsky velmi náročná a troufám si říct, že bez hlubší znalosti autorova díla a naladění se na jeho poetiku, vám její věty proletí hlavou jako prázdné plkání. Allen Ginsberg k tomu v doslovu píše to, co mě v průběhu četby také napadlo: „…nepíše pro žádného čtenáře, pouze pro své vlastní inteligentní já.“ K románu Na cestě se od puberty neustále vracím, číst ale v té době Vize Codyho, nedostanu se ani za první třetinu. Tenkrát mi šlo o pasáže s cestováním napříč Amerikou a o divoké večírky, teď ale vidím (nebo spíše cítím na srdci) i vrstvu, kterou jsem v dospívání vidět nemohl. Samo toto poznání je pro mě velkým zážitkem.

Jack Kerouac v knize: „Zrovna se elegantně vysmrkala do ubrousku; její privátní smutná noblesa, přinejmenším navenek, jíž dává najevo sama sobě vlastní, formálně akurátní existenci…“

Allen Ginsberg k této pasáži v doslovu: „… naprosto tady, pozorujíce svět – nezevšeobecňuje v nějaké pracovně, ale skicuje osamocenost manhattanského bufetu…“

2 01.09.2022

Tohle není cestování s Baedekerem po Ukrajině. Nečekejte výčet památek ani doporučení, kde se dobře najíte. Tohle je naprostý úlet. Několik pařících výletů polského autora na Ukrajinu. Tam se společně se svými přáteli dostává na šedivých sídlištích do rauše pomocí levných drog, respektive v místních lékárnách legálně zakoupených přípravků míchaných s všemožným alkoholem. A v tomto stavu pak diskutují o Slovanech, národní identitě Ukrajinců a Poláků, vztazích mezi nimi, jejich postavení v rámci Evropy a samozřejmě také o jejich pohledu na Rusko. Ač by se mohlo zdát, že je autor totálním lůzrem, který ze sebe nemůže vyplodit nic kloudného, má překvapivě trefné, nakažlivě ironickým stylem podávané myšlenky, otevírající navíc prostor k dalším intelektuálním diskuzím. Pokud se tedy nenecháte odradit vulgaritami a drogovými mejdany, najdete netradiční filozoficko-cestovatelské dílo. Hashtag: #gonzo žurnalistika

2 18.08.2022

Zajeď v týdnu, kdy tam není tolik lidí, do Žítkové. Auto nech na parkovišti u obecního úřadu a pokračuj dva kilometry směrem ke slovenským hranicím. Cestou po asfaltové silničce se ti začnou otevírat výhledy na hřeben Bílých Karpat, jako útěcha za časté vyhýbání se autům jedoucím k nedaleké salaši Sýr od kapličky a k Muzeu poslední žítkovské bohyně. Až dojdeš za tyto dvě turistické atrakce, sejdi po neznačených cestách do lesů a luk, sejdi do světa kopanic. Černé, Lazy, Koprvasy… Teprve tady budeš opravdu v knize. Teprve tady si dokážeš představit, jaké to tu bývalo v dobách bohování Surmeny, Irmy a dalších. Přečteno podruhé po deseti letech, a to k navození nálady před odjezdem do Bílých Karpat. Zajímavé téma, postup - pátrání v archivech, správné dávkování děje, živé postavy, příroda. Opět na mě zapůsobila jako jedna z nejlepších knih současné české prózy.

30 17.08.2022

Řemeslně vycizelovaný současný román z druhé světové války. Už samotné rozdělení do dvou částí odehrávajících se v odlišných prostředích, ale se stejnými postavami, je zárukou udržení pozornosti čtenáře. Ve chvíli, kdy se nabažíte výcviku ve Velké Británii, dopadnete s padákem do temna okupované Francie, abyste se zúčastnili několika operací s výsadkáři, z nichž ta hlavní vězí jen na vašich bedrech. Simon Mawer má po celou dobu děj pod kontrolou. Když už se mu začíná příliš rozjíždět, vloží další informace dokreslující charakteristiku nebo minulost hlavní postavy Marian Sutrové, aby jej trochu přibrzdil. Vygraduje tím napětí, ale zároveň čtenáře nenudí, protože Marian Sutrová je od prvních řádků sympatická postava se zajímavým dosavadním životem. Toto je ještě Mawer, který tepe od začátku do konce v podobném rytmu. Oproti tomu děj pozdějšího Skleněného pokoje mi přišel nevyvážený – v první polovině příjemný rozjezd, v druhé výrazné dějové, až zkratkovitě působící, zrychlení, jako kdyby autor neměl dost času na dopsání. Na závěr bych ještě u Dívky, která spadla z nebe vyzdvihl atmosféru - všudypřítomný strach v městě ovládaném okupanty - to se Mawerovi hodně povedlo.

7 22.07.2022

Pasáž, kdy vypravěčka tančí v euforii na podiu pražské Roxy vedle dýdžeje a říká, že sem nahoru se odváží vylézt jen opravdoví tanečníci, pobavila. Bývaly roky, kdy jsem se tam také párkrát mihl, a to jsem na tanec absolutní nemehlo :-) Ale samozřejmě vím, jak to autorka myslela.

Kniha pohlížející na balet skrze bolest, odříkání, hladovění (představte si, že každý týden musíte před celou třídou vylézt na váhu a vyslechnout si kritiku od učitele), vidinu mizerného platu a uplatnění jen na několik málo let, protože šanci dostanou jen ty mladší. Všechny tyto až naturalisticky podané pasáže v textu dominují. Samotná radost z baletu (z pohledu baletky, ale i divačky) vyvěrá vždy jen krátce z několika vět, o to silněji tyto části působí, o to více si čtenář uvědomí, co vše se za tím Labutím jezerem a Louskáčkem ve skutečnosti skrývá. Skvělý nápad nechat příběh vyprávět jednu vypravěčku střídavě ve dvou obdobích – malou školačku a dospívající dívku nacházející se kdesi na konci puberty. Pro mě navíc přesah v podobě vzpomínky na pražský noční klubový život z doby, kdy jsem jej sám také poznával.

7 24.06.2022

Ethana Hawka jako herce jsem poprvé zaregistroval ve vynikající trilogii Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí. Komorní snímky, které mají velmi strohý děj, dalo by se až říct, že jsou téměř bez děje, přesto se v nich toho odehraje hodně. Dynamiku všech třech filmů udávají pocity a stavy dvou hlavních (a vlastně) jediných postav. Román Popeleční středa je napsaný ve stejném stylu, jen je o něco více syrovější a místo pobytu na jednom místě absolvujeme s ústřední dvojicí kratší road trip. Ubíhající jednotvárná krajina (převážně) amerického Texasu je tu ale pouze jako kulisa, to hlavní se odehrává v myslích a srdcích Jimmyho a Christy. Pokud Ethana znáte zatím jen z filmového plátna, tak věřte, že stojí i za přečtení.

2 23.06.2022

Jak je možné, že kniha založená spíše na akci, než popisných pasážích, dokáže ve čtenáři navodit tu správnou říční atmosféru? G. R. R. Martinovi se podařilo na několika stovkách stran vrátit na řeku Mississippi její dřívější ruch. Vpustil na ní kolesové parníky a do nich nechal nastoupit roztodivné postavy lidské i upírské rasy s řemeslně propracovanými charakteristikami. Měnící se zbarvení řeky dle denní doby, bahnité mokřady (bayou) v odlehlých zákoutích, spodní proudy, nebezpečné mělčiny, vykřičené loďařské čtvrti měst na březích, vůně dřeva spalovaného v kotlích, bavlníkové plantáže se specifickou architekturou domů, ale také s otrokářstvím, jako negativní stránkou americké historie. Ač by se to mohlo podle anotace zdát, nečekejte žádné „lekačky“. Je to román s více vrstvami, které se vám postupně pospojují v jakousi poctu Bramu Stokerovi (Dracula) a Marku Twainovi (Dobrodružství Toma Sawyera atd.) v originálním Martinově stylu. Sen Ockerwee je parník, na kterém není radno v noci vycházet z kajuty, přesto dny plavby na něm byly parádní zábavou. 4,5 hvězdy.

8 29.04.2022

Poctivě jsem se před četbou této knihy vrátil k celé stínadelské trilogii a děkuji Jaroslavu Velinskému alias Kapitánu Kidovi, že jsem mohl v temných uličkách zůstat o pár dní déle. Velmi důstojné navázání na Jaroslava Foglara, které se nespokojuje jen s navozením stejné atmosféry, ale přináší i vlastní přidanou hodnotu. Řekněme, že je v tom tak 80% foglarova stylu a z 20% je to posunuté o kus dále. Jaroslav Velinský byl ikonou českého trampingu, velkým romantikem, na dobrodružnou notu byl naladěn celý život a s Foglarem se i znal. S takovým člověkem stojí za to připíchnout si ještě jednou žlutý špendlík do klopy kabátu a vyrazit do tmy za Rozdělovací třídu.

11 25.04.2022

V telce jsem viděl Ramba jedničku několikrát, od knižní předlohy jsem tedy čekal jen odpočinkové připomenutí. No a on je to úplně jiný příběh. Kdo je vlastně kladná postava? Navrátilec z války ve Vietnamu John Rambo nebo šerif Will Teasle? Až do poslední stránky nechává David Morrell rozhodnutí na čtenáři. Každý z nich má své vlastní motivace, každý z nich má dobré a špatné vlastnosti. Musím přiznat, že popisné pasáže z nahánění se v horách mi přišly občas unavující, ale většinou dokázal autor v pravou chvíli zlomit děj a upoutat pozornost. Povinnost pro fanouška béčkových akčních filmů.

5 12.04.2022

Jacka Kerouaca jsem poprvé objevil v šestnácti nebo sedmnácti letech, kdy mi cestou podél regálu v naší místní knihovně padl do očí modrý obal Dharmových tuláků vydaných nakladatelstvím Winston Smith. Byla na něm silnice vedoucí americkou vyprahlou divočinou a já se po ní vydal. Od foglarovek, Setona a dobrodružných románů pro mládež doporučených kamarády ze Skauta jsem naskočil rovnou do téhle pořádně rozjeté jízdy napříč Amerikou sem a tam. Dharmoví tuláci a Na cestě, romány, které jsem od onoho osudového setkání četl mnohokrát. Oproti tomu ostatní autorovy knihy jsem pouze prolétl nebo dokonce odložil. Mezi nedočtené patřili i Podzemníci. Teď už vím proč. Chybělo mi v nich tenkrát to vandráctví, ten tep, ten neklid, touha flákat se jeden měsíc v San Franciscu a druhý na opačné straně v New Yorku. Jenže ono to tam je a díky odehrávání se na jednom místě a orámování krátkým časovým obdobím to působí dokonce i silněji. Kerouacova (v knize vystupuje jako Leo Percepied) roztěkanost, ztrácení se v niterních pocitech, neustálé poznávání sebe sama a vnějšího světa po bytech básníků, spisovatelů, v přítmí barů těsně přes svítáním, v kocovinách běžného dne. To vše doslova vhozeno do psacího stroje, bez umělých úprav, jako vzpomínka na milostné vzplanutí k černošské dívce Mardou. Vyznání, které se svojí opravdovostí staví před slavné literární milenecké dvojice z minulosti. Vyznání s nespoutaným tempem jazzového jamování. Stačí se jen ponořit do textu, nechat do srdce vstoupit tóny. Jack Kerouac by tento měsíc oslavil sté narozeniny a já je mohl s ním, díky nakladatelství Argo, jejichž paperback mě oslovil při bezcílné návštěvě knihkupectví, nejen symbolicky oslavit, ale po dlouhých letech čtení také jako autora konečně docenit.

3 30.03.2022

Zlodějíček Oiva Juntunen prchající před svými kumpány, major Remes nutně potřebující odpočinek kvůli své vyhořelosti v armádě, alkoholovým excesům i rodinným problémům a nejstarší laponská Koltka Naska Mosnikoffová schopná ujít desítky kilometrů třeskutými mrazy jen kvůli tomu, aby jí úřady nezavřeli do domova důchodců. Partička, se kterou jsem se trochu obával nechat se zavřít do lesního srubu uprostřed divočiny v blízkosti finského Kittilä, ale na konci knihy bych hrozně rád celou tuto rekreaci prožil znovu. Milý, pozitivní příběh plný severského humoru. Poslouchal jsem při večerních a brzkých ranních výbězích a musím říct, že tato skvěle namluvená vícehlasá audiokniha dokázala přeměnit polabskou přírodu v zasněženou finskou krajinu. A ta srnka, co na mě vykoukla z poza borovice, byl možná sob :-)

12 04.03.2022

Nevybavuji si, že bych někdy četl knihu s tak velkým množstvím dějových zvratů. To, co v první třetině působilo svěže, se postupně změnilo v těžko uvěřitelnou telenovelu. Kamil Pešťák do sebe skvěle zamíchal prostředí, která evidentně dobře zná, některá z nich má rád či na ně rád vzpomíná (hory, rockové kapely, divoké devadesátky atd.). Co se mu ale již nepovedlo, je slohová stránka – přílišné tlačení na dějovou linku a prvoplánově působící lechtivé scény. Těm nelze na začátku upřít erotický náboj, ale ke konci už působí zcela zbytečně. Dle hodnocení tady na webu si kniha své čtenáře najde a autor jí možná napsal tak, jak by si jí sám rád od někoho přečetl, nicméně se nemohu zbavit dojmu, že měla na víc, než na „céčkovou“ odpočinkovou četbu. Už jen kvůli zvědavosti, jak bylo s výše uvedeným naloženo, plánuji ale v sérii pokračovat.

4 01.03.2022

To se jednou ráno probudíte do běžného dne na odlehlém statku v Tatarstánu, který sdílíte společně se svým hrubiánským manželem a jeho přísnou invalidní matkou. Je rok 1930 a vůbec netušíte, že za pár hodin do vašeho života vstoupí velké sovětské dějiny, po jejichž návštěvě nebude už nikdy nic jako dřív. Zulejka je mladá obyčejná žena, která snáší nekonečný řetězec útrap (krutý život před deportací, cesta na Sibiř, gulag, problémy s mateřstvím…), přesto vždycky najde sílu otevřít oči do nového dne. Inspirace ruskými klasiky je zjevná v námětu, epické stránce a v postupech psychologického vykreslení postav. Je to ruská klasika přiblížená současným trendům, bez dlouhých popisů přírody, společenských nálad a dalších lyrických linek. Děj v románu tepe od začátku do konce. Nečekejte ani ponurou „gulagovou“ literaturu. I když v knize umírají a strádají lidé, člověk se nemůže zbavit optimistického tónu. Ten tón udává Zulejka, její schopnost přijmout stávající podmínky. Jeho použitím udělala autorka román výjimečným.

11 23.02.2022

Konečně jsem pochopil text písně Romeo a Julietta od Sto zvířat: „Baličům doutníků předčítám už léta v balírně doutníku Romeo a Julietta…“ Dějiny čtení jsou knihou o vášni, které se oddávám od prvních ročníků základní školy, kdy jsem přečetl sám celého modrého Neználka. Alberto Manguel na čtení nahlíží z mnoha pohledů, např. rozvíjí téma čtení nahlas. Velmi zaujatě píše o fenoménu předčítání dělníkům v kubánských manufakturách na výrobu doutníků či vypráví příběh z mládí, jak chodil předčítat knihy domů k tehdy již slepému spisovateli Jorge Luisovi Borgesovi. Zajímavé myšlenky, ale také spousta inspirace do dalšího čtení.

„Staří Mezopotámci považovali ptáky za posvátné, neboť jejich kroky v mokré hlíně zanechávaly znaky připomínající klínové písmo, a představovali si, že kdyby dokázali rozluštit chaos těchto znaků, dozvěděli by se, co si myslí bohové.“

„Aby se například v desátém století nemusel velkovezír Persie Abdul Kassem Ismael při cestování rozloučit se svou sbírkou čítající 117 000 knih, nechal je vozit s sebou v karavaně čtyř set velbloudů, vycvičených tak, aby kráčeli podle abecedního pořádku.“

4 27.01.2022

K těmto publikacím bývám skeptický. Přistupuji k nim s tím, že spoustu nápadů lze většinou najít na internetu. U Roku v lesní škol(c)e ceny za pořízení ale rozhodně nelituji. Hry a rukodělné činnosti jsou v ní pěkně ucelené, zařazené do ročních období (některé z nich lze ale určitě provozovat celoročně), příjemně graficky zpracované a k tomu ještě na praktickém (pevném) papíře, kdy knihu můžete bez obav brát s sebou na výpravy do přírody. Ne, že by v lese nešlo vytáhnout mobilní telefon a požádat google o radu, jak odlít pomocí sádry stopu divočáka, ale kniha mi k tomuto účelu sedí tak nějak víc. Komentováno po úspěšném vyzkoušení dvou činností – pečení chlebových hadů na klacku a přípravě svařeného jablečného džusu, oboje v zimě venku na ohni. Hashtag „otestováno na dětech“ :-)

6 26.01.2022

To takhle jedete na Silvestra vlakem z práce domů, těšíte se na večer s rodinou, když v tom vlak zastaví a průvodčí vám sdělí, že kvůli poruše na trakčním vedení dále již ani pokračovat nebude. Na internetu v mobilním telefonu si najdete náhradní trasu autobusy, kterou se k domovu alespoň přiblížíte. I tak vám ale ještě zbývá pět kilometrů pěšky. Je tma, nebe rozčísne tu a tam světlo zábavní pyrotechniky, a zatímco se všichni sdružují k oslavám, vy putujete osamoceni posledním večerem končícího roku, na uších sluchátka a v nich dojemné líčení pocitů z cíle Iditarodu, slavného závodu psích spřežení. Musím přiznat, že během první části knihy, v níž autor popisuje své mimozávodní zážitky ze života v americké divočině (zejména ze setkání s různými zvířaty či z poznávání vlastní psí smečky) má soustředěnost postupně upadala, jakmile se ale rozjel v druhé části závod, nabyl jsem jí naplno zpět a neopustila mě od předstartovního ceremoniálu v Anchorage až do finále v Nome. Nečekaný, intenzivní čtenářský zážitek na konci roku 2021.

3 24.01.2022

Pamatuji si, jak jsem se před lety přihlásil na jednu z českých stovek a ve dnech před startem nasával atmosféru z reportů účastníků minulých ročníků. Stalo se to pak takovou mojí tradiční činností. Čím víc jsem jí praktikoval, tím víc se mi začala utvářet užší množina pisatelů, jejichž zápisky jsem rád otevíral, i když se netýkaly akcí, na které jsem se chystal. Nešlo o výběr podle kritéria „komu to jak na českém ultra hřišti běhá“, ale o osobitost stylu psaní a o autorův zápal pro běh. Ten musel být tak nakažlivý, aby dokázal přeskočit přes monitor počítače či displej telefonu na čtenáře. 12Honza umí oboje, dokáže postavit vtipné, ale zároveň obsažné články na takových trivialitách, jako pokec s náhodným kolemjdoucím v Prokopském údolí či zapomenutí si některého ze svršků běžeckého oděvu pro běh z práce domů. Jeho blog jsem začal číst dávno před tím, než v něm poprvé zmínil, že se chystá na americký ultratrailový Grand Slam a motivací pro mě bylo už jen samotné Honzovo hledání času pro běh v přívalu pracovních povinností a věnování se rodině (několikrát mě to samotného vyvedlo ze slepé koleje, abych našel čas tam, kde jsem ho před tím neviděl), natož pak jeho poctivá příprava na jednotlivé akce. Ta, společně s jeho vytrvalostí, dlouholetými zkušenostmi a schopnostmi zvednout se vždy, když to zrovna nešlo (třeba i díky kritickému zhodnocení neúspěchu), tak nějak přirozeně vyústila v sen o Grand Slamu a jeho naplnění. Honza na svém blogu uveřejnil velké množství článků a tato kniha je poslepovaná z nejdůležitějších z nich, ale není jejich doslovným přepisem. Teprve ona skrz sáhodlouhý blog vytyčuje celý příběh a tím může být přínosná i pro jeho pravidelné čtenáře. Teprve z ní naplno vyniká Cesta Orla. Sportovní literaturu hodnotním jiným měřítkem než díla klasiků, ale Honzovo dramatické nahánění limitů s kamarádem Stínem kdesi uprostřed americké divočiny, pod žhnoucím sluncem či v nočních lesích, se čte jako napínavá mayovka.

3 31.12.2021