Mijagi komentáře u knih

Básně a krátké črty, ze kterých vyvěrá pravá ústecká atmosféra. Tohle je Ústí nad Labem (nebo chcete-li Desire city), jak ho znám. Obklopené kopci s listnatými lesy topícími se v podzimních barvách, ale také melancholicky zkrápěné celodenním deštěm, temné ve svých průmyslových oblastech, s chemičkou zasahující do samotného centra a vyvolávající bladerunnerovské nálady, s bezútěšným předměstím, starými domy, ale i paneláky rozházenými všude po okolí, s řekou Labem protékající mlžným oparem pod Střekovem, kinem Hraničář, Činoherním studiem, Karlem Mayem před zákony se schovávajícím v hotelu Srdíčko… Atmosféra, která se vám vryje pod kůži, pokud nebudete jen slepě projíždět. A v té knize to všechno je. Pro fanoušky kapely Houpací koně navíc dvojnásobný prožitek.

4 20.11.2019

Na 210 stranách popsáno více než 20 let ze životů několika postav. A vůbec to nepůsobí zkratkovitě. Naopak. V závěru jsem měl pocit, jako kdybych dočítal rodinnou ságu zabírající půl metru knihovničky. Astrid, Jana, Julius, Saša… od prvních stran jsem se s nimi sžil. Do toho úžasný literární výlet po Německu (Berlín, Hamburk, Rostock…) a Maďarsku (Budapešť, Szeged…), napříč dějinami od socialismu po kapitalismus. Berlínská zeď, Stasi, výjezdní doložky, fronty na ovoce, ale také bezbřehý konzum a padesát druhů salámů v supermarketu.

5 01.11.2019

Další dobrá kniha objevena díky mé zálibě přečíst si nějaký příběh z oblasti, kam se zrovna chystám cestovat. Tentokrát to bylo Jesenicko, a závěrečné stránky jsem doslova hltal v posledním večerním vlaku z Bludova do Jeseníku. Lokálka byla narvaná k prasknutí, já seděl uprostřed všeho toho davu, ale jako bych tam vůbec nebyl. Tak moc mě vtáhnul život Vincenze Priessnitze, chudého chalupáře, který se díky naprosto obyčejným věcem jako je voda, procházky, práce a střídmost stal světově uznávaným léčitelem, pomohl svými kúrami ku zdraví dnes už nespočitatelnému množství lidí a v neposlední řadě přinesl prosperitu nejprve svým sousedům a následně i celému městu. V knize ožívá obraz nejen tohoto velikána, ale také Jesenicka jeho doby. Životopisy psané v próze nejsou asi tím pravým pro odborníky, ve mně jako laikovi však rezonují mnohem déle, než výčet holých fakt. To je případ i této knihy od Miloše Kočky.

6 21.10.2019

"Strážci vyhráli svou válku proti Ogdru Hemům. Ogdru Hemové byli poraženi. Někteří vyrváni ze svých těl a rozhozeni do větru. Jiní pohřbeni hluboko v zemi. Ale stále všichni žijí."
" Ježiš, kámo, znal jsem pár užvaněnejch chlápků, ale ty jsi jednička."

Kresbami a hláškami na pět hvězd. Nicméně tentokrát celkové hodnocení sráží chaotický děj.

3 16.10.2019

Děj Černého trikotu je sice zasazen do tří týdnů největšího cyklistického závodu planety, ale samotná kniha jede svojí kvalitou spíše okresní pouťák. Předvídatelná zápletka, stylisticky slabé (především umělé dialogy) a zbytek zazdilo nakladatelství Kniha Zlín, které vypustilo na trh produkt se spoustou překlepů. Dvě hvězdy uděluji za zdařilé vykreslení dvou hlavních postav z pohledu rolí lídr - domestik, přesvědčivý popis strategie týmů a fungování celé mašinérie Tour de France. I když zde se najde také pár úletů, např. když autor o týmu Milana Panocha, jedné z postav knihy, hovoří jako o českém týmu. Národní týmy Tour de France nejezdí.

4 01.10.2019

Vzhledem k tomu, že katastr nemovitostí potřebuji každý den ke své práci, přišly mi některé dialogy v knize dost naivní. Stejně tak působilo občas i Zbyňkovo pátrání. K tomu, co v knize zjišťoval několik dní, by se proklikal na počítači za pár minut (majitel pozemku, vlastnická struktura firmy atd.). Pokud bych to hodnotil s Rybí krví, zůstává kvalitní vykreslení postav (to mě na tomto autorovi hodně baví), nádherný, nekýčovitý popis jihočeského regionu (tentokrát hlavně blata v okolí Vodňan a Novohradské hory), naopak klesá dějová linka, která knihu místy stěží utáhne.

8 24.09.2019

Pro mě takový malý klenot a klíč k Novohradským horám. Přečetl jsem těsně před odjezdem a pak už jsem se jen toulal a toulal celý týden zdejší krajinou, v září takřka bez lidí. Doporučuji všem, kdo nechtějí tyto hory, jimiž se negativně prohnaly ideologie 20. století, avšak zároveň byly prozatím ušetřeny nájezdu turistů, konzumovat jen od památky k památce, ale rádi by se je vychutnali naplno, pronikli hlouběji. Skvělé eseje a črty s odkazy na další literaturu.

7 18.09.2019

V posledních letech mi přijde, že začínám čím dál tím víc vytěsňovat jakékoliv názory lidí stojících myšlenkově proti současné západní společnosti, globalizaci, Evropské unii atd., neplánovaně, automaticky. Pak se ale objeví na knižních pultech Serotonin Michela Houellebecqa a znovu se otevírá prostor pro nekonečná dumání. Možná proto, že celý ten příběh není ani tak kritikou, jako spíše popisem stavu, byť popisem z velmi pesimistického pohledu. Vypravěč Florent opouští práci kariérně vysoce postaveného zemědělského úředníka a vydává se na jakýsi road-trip po své minulosti, po francouzském venkově i unifikovaných pařížských hotelových pokojích. Znuděný, osamocený, prázdný a pod vlivem silných dávek antidepresiv. Stejně jako kolem něj proudí po dálnici kamiony s nevyspalými řidiči z východní Evropy, se před čtenářem míhají obrazy současného globalizovaného světa, kdy výrobky z jedné země ničí životy živnostníků v jiné zemi, ruku v ruce s politickými kvótami, kdy svoboda, neomezené možnosti a nekonečná spotřeba vysávají lidský život i mezilidské vtahy, láska je zúžená na pouhý sex, pojem rodina se stává přebytečným. Není to vůbec veselé čtení, je to depresivní bahno, ve kterém se ale budete chtít rochnit až do poslední strany.

16 08.08.2019

Ke knize jsem se dostal díky velmi pěkně natočenému dokumentárnímu filmu Kroky na hraně režiséra Viliama Bendíka. Parta slovenských ultratrailistů se v něm vydá po stopách Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera a jednorázově proběhnou celou jejich trasu z Osvětimi až do Žiliny. V podobném duchu jsem očekával i knihu Rudolfa Vrby – pár stran o koncentračním táboře a většina pak o útěku. Nakonec byl ale poměr přesně opačný. Místo po cestách lesy, poli a vesnicemi nepřátelských území jsem se stále hlouběji nořil do každodenní děsivé rutiny táborů Majdanek, Osvětim a Březinka, až se mi celý ten krutý a neskutečný příběh odehrávající uprostřed civilizované Evropy zhmotnil i do noční můry. V dnešní době o tomto tématu vzniklo mnoho knih, dle recenzí různých kvalit, tato rozhodně patří k těm nejlepším z nich.

13 22.07.2019

Kniha není pouze exkurzí pod pokličku famózních výkonů Róberta Štefka, ale také obrazem československé vytrvalecké komunity do období těsně před tím, než u nás začal běžecký boom. Autor v ní vede rozhovor s běžci, kteří neprávem zůstali v podvědomí pouze v úzkém běžeckém kruhu, byť mnohé jejich výsledky nebyly dosud překonány. Škoda, že ani tato kniha na tom nic nezmění. Místo silného příběhu s dramatickým sportovním nádechem (téma se k tomu přímo vybízí) se autor rozhodl spíše pro formu holého výčtu výsledných časů a mezičasů (někdy až v úmorném množství), ve kterém popisované osobnosti často působí jako roboti, než lidé. I tak je to ale ve vlastním nákladu vydaný velký počin, díky němuž zůstanou výkony této generace na papíře.

3 24.06.2019

Název knihy zní lehce bulvárně, ale ve skutečnosti jde o solidní a velmi čtivý životopis prvního českého prezidenta, kterému bych vytkl jen občasnou zkratkovitost, např. (a teď volně parafrázuji) tvrzení, že by Masaryk nad Benešovou politikou po konci 2. světové války kroutil hlavou, mi přijde velmi odvážné. Ano, Masaryk roku 1937 by se nad děním po válce a v kritickém roce 1948 hodně podivoval, ale co Masaryk, kterému by bylo dáno, aby všechny ty roky 1938 až 1948 prožil? Opravdu by to byl názorově pořád Masaryk roku 1937?

A propos
Nemohl jsem si při četbě nevzpomenout na Hvězdné hodiny lidstva, ve kterých Stefan Zweig ukazuje na životech významných osobností, jak člověk díky svým činům může zazářit jako hvězda, zapsat se navždy do dějin a tím přejít do nesmrtelnosti. Takový krok učinil i T. G. Masaryk a nutno dodat, stálo ho to hodně sil, hodně odříkání. Vlastně tomu podřídil převážnou část svého života a ukradl pro tento projekt sám sebe vlastní rodině. Ač měl rád místo ve středu společnosti, ve které se právě nacházel, nehnala jej na cestě popularita, ale touha vybudovat pro nás všechny samostatný stát, položit základy spravedlivějšímu systému. V dnešní době mnoho lidí touží být jako T. G. Masaryk a někteří politici se nebojí s ním přímo ztotožnit. Ale přiznejme si: Kdo z nás by chtěl toto podstoupit? Kdo z nás by chtěl zaplatit tak vysokou cenu za nesmrtelnost, za to, že jeho jméno tady zůstane navždy? Kdo z nás by se takto obětoval pro společné dobro? Není lepší prožít si své roky mimo společenský zájem a naplnit jej radostí v okruhu svých nejbližších? Na to si musí každý odpovědět sám.

10 28.05.2019

Jak rozdílná může být jedna a ta samá krajina. Jednou do ní vkročíte plni radosti s lidmi, které máte rádi, podruhé v ní s pochmurnými myšlenkami hledáte pomoc. Sáře, hlavní hrdince této knihy, se kdysi stalo něco hodně zlého, svoji psychiku si asi nikdy již úplně neurovná, každopádně samota v lese a na polorozpadlé šumavské chalupě je pro ni útěchou. Viktorii Hanišové se podařilo naprosto věrohodně popsat člověka nacházejícího se právě v takovémto rozpoložení a na takovém místě. Není to vůbec veselý příběh. S každou další stranou budete zabředat hlouběji a hlouběji do Sářiných depresivních stavů, ale také do tajů její rodiny, jejíž citová vyprázdněnost byla pro mě asi tím nejděsivějším z celé Houbařky, přesto budete chtít číst dál a dál.

12 03.05.2019

Everest, K2, Kančendženga, Lhotse, Makalu, Čo Oju, Dhaulágirí, Manáslu, Nanga Parbat, Annapurna, Gašerbrum I, Broad Peak, Gašerbrum II a Šiša Pangma.

Líbí se mi Edův klidný styl, žádné „honem, rychle, ať už jsem nahoře“, ale jde opravdu krok za krokem, s rozvahou od trhliny k trhlině, od kamene ke kameni. Když se mu něco nezdá, neváhá se otočit pár metrů pod vrcholem a odjet s pomyslným nezdarem domů. A to i přes vědomí, kolik času mu zabralo shánění sponzorů, trénink, cesta do základního tábora a třeba příprava fixních lan k poslednímu stanu. „Dostat se na vrchol je možnost. Vrátit se zpátky dolů je povinnost.“ To je jeho heslo. Díky němu, zkušenostem a samozřejmě také notné dávce štěstí, protože úplně bez něho to v zóně smrti nad 8 000 m nejde, se mu podařilo zdolat všech 14 světových osmitisícovek. Kniha o dlouhé cestě za naplněním velkého snu, kniha o pokoře k horám, kniha, kterou by si měl přečíst nejen dobrodruh chystající se do Himaláje či Kárakóramu, ale třeba i turista poznávající s batohem na zádech krásu Alp, Tater či Krkonoš.

10 18.04.2019

Kniha má dvě roviny – dechová cvičení a otužování. Ty se pak obě spojují v učení Wima Hofa, holandského The Icemana, jako složky potřebné např. k efektivnímu zdolávání vysokých nadmořských výšek, plavání v zamrzlých jezerech, ale také (a hlavně) ke zkvalitnění běžného života (odbourání depresí, zmírnění stavů u autoimunitních nemocí, snížení nadváhy atd.). Ač autor přistupuje k tématu opatrně, více cestami a opírá se o několik studií, u částí s dechovými cvičeními se nemohu zbavit dojmu jistého šarlatánství. Zato kapitoly o otužování se trefily do toho, co si myslím už dávno – občasné vystoupení z komfortní zóny je klíčem k lidskému štěstí. K překonávání dálek po vlastních nohách jsem tak nově přidal i ranní ledové sprchy :-)

„V průběhu posledních šesti milionů let lidské evoluce naši prapředci procestovali celou planetu. Přešli přes rozpálené pouště, zdolali hory pokryté ledem a použili k tomu pouhý zlomek dnešních technologií… překročili Alpy, Himaláje, přepluli oceány a osídlili Nový svět. Jakou sílu, kterou jsme my ztratili, oni ovládali? A co je důležitější, můžeme ji získat zpět?

7 21.03.2019

Při četbě jsem si několikrát vzpomněl na dílo Franze Kafky, stejně jako zmiňuje uživatel jarmik níže ve své recenzi. Za mě tedy: Kafkovsky laděný příběh o člověku, který si myslel, že se vydal po cestě k nezměrnosti ducha, k poznání světa, a tomu podřídil naprosto vše (vlažné vztahy s rodiči, samotářský život, až jakási radost z invalidity, díky které bude mít čas k bádání), ve skutečnosti však z cesty spatřil nepatrný zlomek, neboť k takovému cíli (úplnému poznání), v jehož kontrastu je lidský život malý a konečný, člověk dospět nemůže. Doporučuji číst v nějaké veřejné stravovně. Pražská jídelna U Rozvařilů (kolem druhé odpoledne zde bývá zvláštní klid) tomu dodala pravou atmosféru.

5 28.02.2019

Můžete si svůj život plánovat individuálně, jak chcete, ale v posledku stejně žijete ve společenství ostatních lidí (partneři, děti, kolegové z práce), a tak do jisté míry záleží i na tom, koho z nich si ve svém příběhu života pustíte či necháte vecpat do režisérského křesla. Býval dobrým manželem, otcem a cílevědomým zaměstnancem, teď je z něj bezdomovec, jemuž se díky nespravedlnosti zvnějšku sesypaly plány na šťastnou budoucnost. Žije v díře ve zdi na břehu řeky s neznámou ženou s podobně těžkým osudem. Smutný, ale kvalitně a nevšedně sepsaný román. Pokud máte rádi Ústí nad Labem, četli jste už Milence a vrahy od Vladimíra Párala a hledáte nějakou další knihu s atmosférou tohoto průmyslového města, tak po téhle určitě sáhněte. Autor to tu velmi dobře zná.

2 14.02.2019

Za vyzdvihnutí stojí provedení románu. Oproti současné (často až moc akční) tvorbě tepe tenhle příběh opravdu pomalu. Má několik dobře načasovaných zvratů, ale aby při tomto tempu fungoval, musí především zaujmout postavy, a ty se Jacku Londonovi podařilo vykreslit mistrovsky. Martin Eden je velkým dílem klasické literatury, které ale v mém osobním hodnocení lehce snižuje poslední třetina knihy. Martinova láska k Ruth, touha po vzdělanosti, radost z četby, snaha uspět jako spisovatel, popis San Francisca starých dob, porovnání prostředí chudiny s bohatými měšťany, dřina na moři nebo v prádelně… to vše se četlo pěkně, ale Martinův vnitřní přerod v závěru mi přišel málo uvěřitelný.

9 05.02.2019

Stejně jako u přede mnou komentující čtenářky náhodný objev, navíc za pár kaček ve výprodeji. Pohled do současného Ruska, ale lehce i do minulosti, očima mladého, bohémského Nikity, hlavní postavy knihy. Hashtag # filosofie ulice.

"Život - to je eskalátor jedoucí dolů... Dole je samozřejmě peklo. Čili nebytí. Neboli smrt. Jak kdo chce. Naším cílem je dostat se nahoru. Tam, kde se nachází Bůh. Čili světlo. Neboli spása. Nebudeme se přít o terminologii. Není to důležité, když eskalátor jede dolů. Vezměme si třeba obyčejného člověka. Jeho běžným přáním je dostat se nahoru. Veškerá snaha má ovšem za následek opačný pohyb eskalátoru. Výsledek je, že člověk stojí na místě. Co dělá většina? Samozřejmě to nejjednodušší. Lidi se unaví, sednou si s flaškou piva na schody a pozvolna sjíždějí dolů. Pouze vyvoleným se poštěstí dosáhnout takové rychlosti, že překonají sílu setrvačnosti a dostanou se nahoru!"

2 27.01.2019

Znáte to? Dočtete knihu a ještě dlouho na její obsah myslíte. Stává se mi to často, ale jen u pár z nich je to tak silné, že po otočení závěrečné stránky cítím "tohle je minimálně top 10 z toho, co jsem kdy přečetl." Několik let jsem to nezažil a myslel, že už ani nezažiji. "Pravdivý příběh z 2. světové války o přežití, odhodlanosti a odpuštění," píše se na obálce. A já bych ještě doplnil: Perfektně sepsaný dokumentární román a óda na neskutečně silnou touhu žít.

Poznámka pro mě, mohlo by se někdy hodit:

"Když se člověk napije mořské vody, ledviny musí vytvářet více moči, aby se sůl vypláchla, ale k tomu potřebuje více vody, než která je obsažená v samotné mořské vodě, takže tělo vylučuje vodu z buněk. Buňky zbavené vody pak přestávají fungovat. Paradoxně tak vede pití mořské vody k fatální dehydrataci."

3 20.01.2019

Co vesnice, to snad samostatný kmen, a všechny vesnice jsou se sousedními v neustálém ozbrojeném konfliktu pro křivdy z minulosti, kvůli příklonu k jiné politice, jinému náboženství nebo jen jiné odnoži islámu. Do toho skončila několikaletá válka („skončila“ se hodí dát do uvozovek), krajina je zaminovaná, lidé mají obroušenou morálku a ve většině domácností najdete zbraně. Jako cizinec snadno v tomto nepřehledném regionu zmizíte, třeba jen kvůli tomu, že kluci, co na vás ze srandy mířili puškou a zkoušeli, jestli jim dáte své věci, omylem zmáčkli spoušť. U cestopisů bývám hodně závistivý, tohle je ale první, kdy autorovi cestu vůbec nezávidím. Za čtenáře udělal pořádný kus špinavé práce, protože mnohý si o tom rád přečte, málokdo by však chtěl vyrazit. Kniha také poukazuje na utopení západních peněz v humanitárních projektech řízených z velkých měst (především z Kábulu) a nereflektujících situaci na venkově.

2 10.01.2019