Mijagi komentáře u knih

Stejně jako u přede mnou komentující čtenářky náhodný objev, navíc za pár kaček ve výprodeji. Pohled do současného Ruska, ale lehce i do minulosti, očima mladého, bohémského Nikity, hlavní postavy knihy. Hashtag # filosofie ulice.

"Život - to je eskalátor jedoucí dolů... Dole je samozřejmě peklo. Čili nebytí. Neboli smrt. Jak kdo chce. Naším cílem je dostat se nahoru. Tam, kde se nachází Bůh. Čili světlo. Neboli spása. Nebudeme se přít o terminologii. Není to důležité, když eskalátor jede dolů. Vezměme si třeba obyčejného člověka. Jeho běžným přáním je dostat se nahoru. Veškerá snaha má ovšem za následek opačný pohyb eskalátoru. Výsledek je, že člověk stojí na místě. Co dělá většina? Samozřejmě to nejjednodušší. Lidi se unaví, sednou si s flaškou piva na schody a pozvolna sjíždějí dolů. Pouze vyvoleným se poštěstí dosáhnout takové rychlosti, že překonají sílu setrvačnosti a dostanou se nahoru!"

2 27.01.2019

Znáte to? Dočtete knihu a ještě dlouho na její obsah myslíte. Stává se mi to často, ale jen u pár z nich je to tak silné, že po otočení závěrečné stránky cítím "tohle je minimálně top 10 z toho, co jsem kdy přečetl." Několik let jsem to nezažil a myslel, že už ani nezažiji. "Pravdivý příběh z 2. světové války o přežití, odhodlanosti a odpuštění," píše se na obálce. A já bych ještě doplnil: Perfektně sepsaný dokumentární román a óda na neskutečně silnou touhu žít.

Poznámka pro mě, mohlo by se někdy hodit:

"Když se člověk napije mořské vody, ledviny musí vytvářet více moči, aby se sůl vypláchla, ale k tomu potřebuje více vody, než která je obsažená v samotné mořské vodě, takže tělo vylučuje vodu z buněk. Buňky zbavené vody pak přestávají fungovat. Paradoxně tak vede pití mořské vody k fatální dehydrataci."

3 20.01.2019

Co vesnice, to snad samostatný kmen, a všechny vesnice jsou se sousedními v neustálém ozbrojeném konfliktu pro křivdy z minulosti, kvůli příklonu k jiné politice, jinému náboženství nebo jen jiné odnoži islámu. Do toho skončila několikaletá válka („skončila“ se hodí dát do uvozovek), krajina je zaminovaná, lidé mají obroušenou morálku a ve většině domácností najdete zbraně. Jako cizinec snadno v tomto nepřehledném regionu zmizíte, třeba jen kvůli tomu, že kluci, co na vás ze srandy mířili puškou a zkoušeli, jestli jim dáte své věci, omylem zmáčkli spoušť. U cestopisů bývám hodně závistivý, tohle je ale první, kdy autorovi cestu vůbec nezávidím. Za čtenáře udělal pořádný kus špinavé práce, protože mnohý si o tom rád přečte, málokdo by však chtěl vyrazit. Kniha také poukazuje na utopení západních peněz v humanitárních projektech řízených z velkých měst (především z Kábulu) a nereflektujících situaci na venkově.

2 10.01.2019

Úpadek mezilidských vztahů a morálky, postupná destrukce politického systému, zkrachovalými průmyslovými fabrikami zatížené město, vysoká nezaměstnanost, nekvalitní životní prostředí, kriminalita, drogová závislost… Od Jo Nesba jsem doteď nic nečetl a Macbeth mě nalákal pouze ze zvědavosti, jak se tomuto bestsellerovému autorovi podařilo převést staré shakespearovské téma do současnosti. Zatímco skalní fanoušci skandinávských kriminálek jsou v hodnocení spíše rozpačití, musím říct, že mě kniha potěšila. Když přimhouřím oko nad občasnou naivitou postav a závěru hnaného zbytečně moc za hranici uvěřitelnosti (ale takové mi to přišlo i u Shakespeara), čte se tahle zběsilá, sobecká honba za mocí jedním dechem. Kdo zná původní anglickou předlohu z roku 1606, nebude zklamán.

17 10.12.2018

Dorota Nvotová podnikla cesty, o kterých mnoho lidí sní, ale nikdy se na ně neodváží vyrazit. Cestopisné pasáže nejsou plastickými větami z průvodců, ale naplno zažitým, netradičním pohledem na konkrétní oblasti, podané navíc upřímně působícím stylem (hovorová mluva, neučesaný sloh). Tohle vše by nefungovalo bez částí, kde autorka popisuje svůj život (vztahy, psychické problémy, bydlení atd.), díky nim lze její toulání po světě prožít čtenářsky intenzivněji. Jenže právě tahle linka zároveň snižuje knihu výrazně dolů. Autorka v ní často skáče z jednoho tématu na druhé, aby se pak nečekaně zase vrátila k prvnímu. V některých nepodstatných záležitostech se rozepisuje příliš do hloubky. Jako terapeutický prostředek, kdy se dotyčný pisatel vypíše ze svých problémů, asi dobré, otázka je, jestli s tím v takovém rozsahu zatěžovat čtenáře. Zde se mělo před finálním vydáním výrazně škrtat.

„Váránasí je asi největší hnůj, jaký jsem kdy viděla. Kromě toho, že to tu vypadá jako v Dillí, takže smrad, hovna, žebráci, špína, krávy, ojebávači a všeobecná pakárna, sem lidé chodí ještě ke všemu umřít, protože Indové věří, že když zemřou tady, půjdou do nebe. A nestačí jim, že umřou, oni tady potom ty mrtvoly namáčí ve vodě řeky jménem Ganga a potom je na břehu spálí. Nic netušíce jsme si vybrali hotel, pod kterým se jako na jediném místě děje tohle peklo, tzv. Burning Chat, takže, když vykouknu z okna, vidím, jak hoří člověk, navíc, pokud není okno zavřené, tak popel z toho hořícího Inda vdechuju. Možná i tohle je určitý způsob reinkarnace.“

3 04.12.2018

Proti myšlence postavené na tom, že k úspěšnému zdolání ultramaratonu potřebujete mít naběhané hlavně pořádné objemové dávky, staví Jason Koop tréninkový program založený na práci s různými druhy intenzit načasovaných podle vašich slabých a silných stránek a termínu a trasy konkrétního závodu. Vysvětluje vše důkladně, v souvislostech, nevytrženě od reality a na příkladech svých svěřenců (Dakota Jones, Kaci Lickteig, Dylan Bowman ad.). Českému čtenáři naservírováno v překladu Jana Havlíčka, trenéra a běžce, jenž velmi dobře ví, o čem je řeč. Na trasách stovek a stomílovek se pohybuji pátou sezónu a musím uznat, že tohle je první tréninková příručka, která mi přijde smysluplná. Pokud máte na běh čas jen dvě hodiny denně nebo bydlíte v Polabí a trpíte stejnou vertikální deprivací jako Kaci Lickteig či vás při závodech trápí žaludek (výživě je věnována významná část), nevěšte ultra cvičky na věšák a po téhle knize určitě sáhněte.

5 07.11.2018

„Kdysi se mě někdo z Dark Horse zeptal, jestli bych nechtěl vytvořit příběh o malém Hellboyovi. Já nechtěl, ale místo toho, abych řekl rovnou ne, chtěl jsem být vtipný: ʹCo takhle dvě stránky o tom, jak jí Hellboy lívance?ʹ“ Dalších osm hellboyovských příběhů, z nichž ten nejkratší je top. Jestli chcete vidět komiksové okno, ve kterém dvouletý Hellboy na letecké základně kdesi v Novém Mexiku hladí štěňátko a přitom je nucen si dát k snídani místo nudlí lívance, určitě po tomhle sešitu sáhněte. Samozřejmě na ostatních stránkách nechybí všelijaké obludy a monstra. Škoda jen, že není dáno příliš prostoru ostatním členům týmu agentů z Ú.P.V.O. Minimálně v trojici s Liz Shermanovou a Abe Sapienem to Hellboyovi sluší víc.

2 31.10.2018

„Kdysi jeden člověk choval ve svém žaludku vlka a ten ho pomalu žral zevnitř. Vlk přitom rostl. Nakonec už lidská kůže nedokázala vlka skrývat…“ Tento sešit není tvořen jedním uceleným příběhem, ale sedmi kratšími povídkami:

1. Mrtvola
2. Železné boty
3. Baba Jaga
4. Vánoce v podzemí
5. Spoutaná rakev
6. Vlci ze Svatého Augusta
7. Bezmála kolos

Trochu jsem se obával, že na menším prostoru nevyniknou charakteristiky postav, ale s Hellboyem a ostatními agenty Ú.P.V.O. nás autor dostatečně seznámil již v předchozích dvou sešitech (doporučuji číst v pořadí dle vydání) a monstra a příšery by vynikly snad, i kdyby na ně měl Mike Mignola pouze jedno okno. Sympatické jsou také drobné autorovy předmluvy, díky nimž fanoušek může nahlédnout do pozadí vzniku jednotlivých příběhů.

A co mě k příběhům o Hellboyovi tolik poutá? Myslím, že to vystihl naprosto přesně P. Craig Russell (komiksový výtvarník, který vytáhl tuší spoustu Mignolových skic): „Přestože je jejich humor někdy trochu děsivý, vždycky mají osobitou eleganci.“

4 30.10.2018

Vzpomínka na doby, kdy průmysl v Čechách nebyl zastoupen převážně montovnami a skladovými halami, ale továrnami a dílnami, v nichž se provozovalo skutečné řemeslo. Jestli máte rádi sklo a vše okolo něj, Šumavu a její pohnutou historii, určitě po tomto románu ze současného Vimperku, Lenory, ale také bavorského příhraničí sáhněte. Napínavý děj podaný nekomplikovaným stylem a s přesahem do dějin a politiky regionu (odsun Němců, znárodnění, privatizace…). Nečekejte umělecké popisy ve stylu Klostermanna nebo Stiftera, ale bavit se budete.

„Kolem pece se rozlévala oranžová záře, a osmiletý Waldman čekal, až z ní uslyší vycházet hlasy, jakoby v ní přebývaly všechny pradávné bytosti Šumavy – durandlové, trudy, strašidla a přízraky, o kterých slýchával – a on se konečně ocitl blízko nic. Od té chvíle cítil, že uvnitř žijí bytosti, které skláři dokážou z žáru pece vytáhnout do našeho světa.“

2 24.10.2018

Píše se rok 1946 a Šumava mění své obyvatelstvo, to původní, německé, musí území opustit, to nové, Češi z vnitrozemí, Slováci, ale také rumunští Romové přichází oblast osídlit. Před válkou prosperující sklárny a dřevařský průmysl chátrá a je otázkou, zda se jej tápající české vládě, ve které již probíhají mocenské tahanice mezi komunisty a ostatními stranami, podaří vzkřísit do původní slávy. Nad Vimperkem se tyčí mohutný Boubín a temné lesy v okolí se po nocích hemží pašeráky, četníky, ale také špiony. Svižně napsané drama od znalce místních reálií. Za dva týdny strávím ve Vimperku a okolní přírodě den a noc. Skvělá volba k navození atmosféry. Už se těším.

„Jednou jsem čekal na pašeráka nahoře na Kvildě. Byl leden devětadvacátýho, mínus dvaatřicet. Stál jsem mezi stromama a říkal si, že půjdu domů, jinak umrznu, a najednou jsem uviděl, jak se mezi stromy objevil mráz. První paprsek novýho dne zazářil a ten mráz byl jako řeka. Jako když ztuhne vzduch a dá se do pohybu. Světlounce modrá kapalina podobná měsíčnímu světlu vytejkala z lesa a valila se údolím nad Kvildou.“

„Bál ses?“

„V takový chvíli cítíš jen úžas, protože víš, žes nikdy nic takového neviděl, a ta modrá věc stojí proti tobě a všechno najednou patří k sobě… Ty, les, sníh, co máš pod nohama, lesní bezvětří a plynoucí řeka mrazu.“

3 12.10.2018

U četby této knihy jsem si poprvé naplno uvědomil, co znamenalo být za 2. světové války nuceně nasazen v Reichu. Klobouk dolů před všemi třemi útěky Josefa Styblíka domů, ale mnohem drsnější mi přišel jeho samotný pobyt v neustále bombardovaných německých průmyslových městech. I vy přejete smrt Hitlerovi a jeho pohůnkům, ale převážnou část války pobíháte po krytech a paradoxně uhýbáte před bombami spojenců. Kolem vás padají domy, umírají kamarádi, nikdo z nich však z rukou nacistů, přesto kvůli nim. Josef Styblík umí vyprávět s humorem, snaží se na většinu událostí koukat s nadsázkou, přesto za to nelze schovat všechna ta utrpení a hrůzy války. Hashtag #opravdový dějepis.

3 02.10.2018

Od Ochotského moře z přístavního města Magadan táhne se do sibiřského Jakutsku 1 826 km dlouhá federální silnice M56 „Kolyma“, zvaná také Cesta kostí. V drsných přírodních podmínkách krajiny, kde léto trvá jen pár dní, s minimem moderní techniky, bez pořádného jídla do žaludku vystavěli ji zde v dobách Stalina vězni z desítek místních, nechvalně proslulých gulagů. Právě tudy, v době, kdy už ze všech těchto nápravných zařízení zbyly jen omšelé ruiny, putuje Jacek Hugo-Bader a přináší jedinečnou reportáž dalece přesahující škatulku cestopisu. Cestuje především po lidech, bývalých vystěhovalcích, co zde zůstali natrvalo, předcích bachařů, ale i dobrovolně přivandrovalých podivínech spatřujících v této chudé a bezútěšné oblasti radost. Z kaleidoskopu příběhů a po litrech na žal vypitých vodek vyvstává obraz bývalého Sovětského svazu i současného Ruska. To vše navíc čtivě napsané. Tuhle cestu doporučuji.

7 21.09.2018

„Je to homunkulus. Viděl jsem jednoho v Praze v dvaaosmdesátém. Nikdy jsem ale neslyšel o tak velkém. Většinou jsou to malí mužíčkové.“
„Homunku… co?“
„Umělá bytost, vytvořená z krve a bylin, které zavařili do sklenice a potom dali do inkubátoru z koňského trusu… takové středověké dítě ze zkumavky.“

Ú.P.V.O. (Úřad paranormálního výzkumu a obrany) včetně Hellboye opět v akci a je to ještě větší jízda než v prvním sešitu. Duše čtenáře-superhrdiny se nad kresbami a hláškami zatetelí blahem.

3 20.09.2018

„Dávám mu ochutnat svoji pravačku. Tu ruku, kterou poslední půlstoletí zkoumali nejlepší vědci. Nedokázali na nic přijít, ale jedno o ní vím. Necejtí bolest.“ Textem a kresbami zasloužená komiksová kultovka. Postava z pekla, kterou si nelze neoblíbit. O hvězdu lepší než filmové zpracování z roku 2004.

3 23.08.2018

Andrejko má dobré srdce a rád by žil obyčejným životem, jenže se narodil jako Rom v chudé osadě u slovensko-ukrajinské hranice, v rodině Dunků, jejíž mnozí členové nemají ke kriminalitě daleko, a tak se s ním táhnou předsudky ze Slovenska přes Prahu až do Plzně a zpět, od dětství až po dospělost. Vždy, kdy už zasvítí v jeho životě šťastná hvězda, následuje pád do úplného bahna. Hodně depresivní kniha, ze které jsem si odnesl poznatek, že i malá vlídnost / pomoc může v životě toho, komu je projevena / poskytnuta znamenat opravdu hodně.

6 21.08.2018

Hlavní plus - Netradiční, avšak stále srozumitelná forma.

Další plus – Dějově stravitelnější, než srovnatelný román 2666 od Roberta Bolaña.

O co vlastně jde ? – Těžko se popisuje. Venezuelský Caracas, ale také řada evropských měst, do kterých autor rozesel roztodivné postavy z řad umělců, politiků, psychopatů, prostitutek a rozdmýchal kotel plný intelektuálních debat, pohledů do novodobých latinsko-amerických dějin, partií hry tetris, ale také násilí a krve.

Jak se kniha četla? - Dlouho mě od otevření první strany odrazovala nezáživně sepsaná anotace, nakonec jsem se ale od četby nedokázal odtrhnout.

4 09.08.2018

Kilometry, které si tentokrát Ladislav ulehčí jízdou na kole či autostopem, hravě dožene množstvím vypitého alkoholu. Duše obyčejných Arménů a Gruzínů se vám totiž otevřou pouze tehdy, pokud přijmete jejich zvyklosti a jednou z nich je připití si stakany vodky při jakékoliv příležitosti. Díky autorovu zápalu (mnohdy jsem mu ty pijatiky a stavy po nich nezáviděl) máme možnost si přečíst cestopis nejen po místní krajině, ale hlavně nahlédnout do života obyvatel. Tohle vám žádná cestovka nikdy nenabídne. Ač bych v některých pasážích ubral na humoru, bavilo mě toto Ziburovo cestování ze všech jeho třech knih nejvíce.

6 27.07.2018

Jako Knihu století a Knihu mého srdce bych dokázal z české tvorby vyjmenovat deset lepších, ale i tak Saturnin potěšil. Takové milé čtení na letní dovolenou s povedenými a dobře načasovanými fórky. Do názvu titulu se sice dostala pouze jedna z postav, ale pozornost čtenáře udrží hravě i všechny ostatní - vypravěč, dědeček, teta Kateřina, Milouš, slečna Barbora a doktor Vlach. Jestli máte splín na duši nebo si prostě chcete jen odpočinout, navodit úsměv na tvářích, nebudete zklamaní.

"Těmito stálými nehodami byl personál nakonec donucen žít ve stálém střehu, a tak se stalo, že jednou došlo ke zbytečnému poplachu. Dělníci míchali v kádi jakousi podivnou směs a dílovedoucí se ptal strýce Františka, co z toho vlastně bude. Strýc byl zachmuřen a v záchvatu náhlé upřímnosti řekl: ‚Ví Bůh.‘ Byl velmi překvapen, když po lakonické odpovědi jeho spolupracovníci propadli panice a dali se na zběsilý útěk. Domnívali se, že strýc řekl: ‚Výbuch.‘"

6 17.07.2018

Raimund Gregorius, bezmála šedesátiletý profesor starých jazyků na univerzitě ve švýcarském Bernu se po rozvodu s manželkou prokousává samotářským životem na lince domov – práce – domov. Skutečné žití mu proplouvá mezi prsty, aniž by se tím ve svých každodenních rituálech nějak zásadně znepokojoval. Pak s ním ale v jeho stereotypním přežívání otřese jistá událost, na první pohled bezvýznamná, jeho myšlení však obrátí naruby. „Pokud je to tak, že můžeme žít jen malou část z toho, co je v nás – co se stane se zbytkem?“ píše ve svém filozofickém díle Zlatotepec slov fiktivní lisabonský lékař Amadeu de Prado, další z postav románu, a tato myšlenka se stává pro celou knihu klíčovou. Noční vlak do Lisabonu je o nenaplněných touhách, o tom, že se život často ubírá jinými cestami, než jsme si představovali, ale také o tom, že z cesty, po které zrovna kráčíme, můžeme uhnout, pokud jen trochu chceme.

7 27.06.2018

Napínavý román, při jehož psaní autorka symbolicky přeměnila svoji pracovnu v posed (v knize používá výraz „kazatelna“) a vzala si trefně na mušku celé myslivecké sdružení. Ekologická krimi s dobře mířenou palbou slov. Pokud máte rádi příběhy s nečekanými zápletkami, poetiku po sezóně opuštěných rekreačních oblastí či se rádi touláte Kladskou kotlinou kousek za českými hranicemi v Polsku, určitě po knize sáhněte.

11 12.06.2018