Mijagi komentáře u knih

Zdolat takovou výzvu jako je EPIC5 Challenge (5 Ironmanů na Havajských ostrovech během jednoho týdne) je úctyhodný výkon a zasloužil by lepší literární zpracování. Nečekejte, že z Hledání ultra načerpáte zkušenosti pro svůj trénink či závodění. Jde spíše o americký příběh pádu na dno a hrabání se z něho na vrchol. Na můj vkus málo sportu a mnoho stran popisování závislosti na alkoholu, řešení vyprázdněnosti z práce právníka v nadnárodní společnosti, usedlosti v rodinném životě, přejídání atd. Mladá fronta vydala v minulosti určitě zajímavější sportovní knihy.

1 24.08.2017

Malý Apu čte dobrodružné příběhy a sní o daleké cestě, ale sní o ní na chudé bengálské vesnici, kde jeho rodiče nemají peníze na to, aby pořádně nasytili své děti, natož, aby přemýšleli o cestování. A tak se protlouká se svojí sestrou Durgou po okolí, sbírají ovoce, občas se jim podaří získat od někoho skromné jídlo, nechávají se unášet vlastní fantazií a radují se z věcí, které bychom my ostatní přešli bez povšimnutí. To vše v syrovém prostředí rozkastované zaostalé Indie, kde bohatší sousedé nemají problém dát najevo, že jste pro ně póvl a tvrdé fyzické tresty jsou na denním pořádku. Píseň o cestě je dojemnou výpovědí o tom, že to, co jedni považují za samozřejmost, může být pro někoho jiného nedosažitelnou touhou. Píseň o cestě je zároveň ukázkou toho, že i bez všech možných vymožeností a bez materiálního zajištění lze prožívat okamžiky radosti a štěstí. Složité jméno autora si asi nezapamatuji, ale jeho knihu z hlavy jen tak nevypustím.

„A právě v jednom takovém okamžiku, když Apu stál na břehu, zadíval se až tam, kde zelený travnatý obzor končil a kde se modré nebe sklánělo k temnězelenému lesu u vzdálené vesnice, a najednou měl podivný pocit, který nedokázal nijak vyjádřit ani vysvětlit. Řekl jen sestře, jež právě vystoupila po schodech ghátu z vody:
‚Durgo, podívej se támhle!‘ A ukázal prstem někam na konec louky. ‚Támhle! Tam za těmi stromy – to už je hodně daleko, viď?‘
Durgá se rozesmála:
‚Hodně daleko? A to mi ukazuješ? Ty jsi ale blázen!‘
Dnes Apu překročil poprvé v životě hranice své vsi. "

5 17.08.2017

Jako byste si prohlíželi skicu nějakého velkého umělce. Hezky se na ni dívá, ale obraz to není.

1 09.06.2017

Jako bych několik dní žil přímo vedle Haďáka, Niny a Kerbera. Velmi zdařile vykreslené postavy a děj, jenž neztrácí tempo od první strany až po samotný závěr. Poslední strany sice již sklouzávají k akčnímu béčku, ale u odpočinkové četby nevadí. Do toho pro mě známe prostředí pražského metra s trefně popsanými stanicemi a labyrintem chodeb zahaleným pod rouškou tajemna. Reklama nelhala, cesta metrem je pro mě minimálně na chvíli opravdu jiná :-) Škoda, že v nakladatelství nedokázali lépe upravit stylistickou stránku knihy. Přímá řeč mi v některých pasážích přijde málo uvěřitelná (takhle by danou myšlenku postavy asi nevyřkli) a třeba citoslovce „huh“, jehož koncentrace je zde opravdu enormní (nechápu!), doslova ruší.

10 07.04.2017

Po celou první polovinu jsem měl nutkání knihu odložit. Zdlouhavé pasáže z plesů a dýchánků v bohatých ruských rodinách mě doslova ubíjely. Tímhle stylem se v dnešní uspěchané době, kdy i čtenář chce být, co nejrychleji zatažen do napínavého děje, nepíše. Jenže pak se to zlomilo, jako kdybych vnitřně zpomalil a dokázal se naladit na autorův styl. Kniha mě nejen začala bavit, ale prožitek přineslo i samotné proniknutí do hloubky tohoto nádherného díla světové literatury. Tolik postav, tolik scén, tolik utrpení, lásky, mezilidských vztahů, ať už na ruských dvorech či válečném poli. Tomu, co zde Mistr Tolstoj rozepsal, se u filmu říká „rozmáchlá, impozantní výprava“. Takovou perličkou na konci prvního dílu je pro českého čtenáře popis bitvy u Slavkova a pěkné vykreslení moravského venkova východně od Brna. Mlžná listopadová krajina a proti sobě stojící armády Francie a Trojkoalice. Tečka, která vám nedovolí nechat druhý svazek v knihovně příliš dlouho.

8 04.04.2017

Rok 1974. Listopadová a prosincová, pochmurně šedivá krajina mezi Mnichovem a Paříží. Déšť, sníh, déšť se sněhem, vítr. Režisér Werner Herzog putující po silnicích táhnoucích se sychravými lesy, rozblácenými poli, od obydlí k obydlí. Míjen kamiony, tu a tam spatřen lidmi, přesto hluboko vnořen do své samoty, pohroužen v myšlenkách. Na noc se vlámat do chaty či opuštěného domu a ráno zas pokračovat dál, věříc, že kontemplativní poutí zachráním modlu celé jedné generace. Zvláštní a jedinečnou atmosféru dokázal autor v této knížečce zachytit. Přes všechny strasti a nepohodu cesty vnitřně pohladí nejednoho svobodomyslného poutníka.

"Vlámal jsem se do prázdného domu, víc násilím než lstí, ačkoli hned vedle stojí další dům, kde někdo bydlí. Tady v tom mém to vypadá, že zde zedníci něco renovují. Venku zuří vichřice a já sedím vyhořelý, unavený a prostý jakéhokoli smyslu jako vyvrženec v kuchyni, neboť pouze tam jsou dřevěné okenice a můžu si trochu rozsvítit, aniž by světlo proniklo ven. Ustelu si v dětském pokoji, protože odtamtud by se dalo ještě nejlíp pláchnout, kdyby tu přeci jen někdo bydlel a přišel domů. Zrána ale zcela jistě dorazí stavbaři, v některých místnostech se vyspravují podlahy a zdi a dělníci si tady přes noc nechali boty, nářadí a bundy. Opíjím se vínem, které jsem si koupil v motorestu."

"Hned za Fouday se strhla ta nejodpornější sprcha, déšť se sněhovými kroupami, černé mraky nedávaly věštit nic dobrého. Ještě za ranního přítmí jsem nalezl útočiště pod stromem. Pode mnou silnice a na druhé straně potoka železniční trať. Jak je to zoufalé. Pořádně se to rozjelo teprv o kousek dál. Dřepěl jsem nad silnicí pod jedlemi, přetáhl jsem si přes sebe pláštěnku, už to ale skoro nepomáhá. Kolem bručí náklaďáky, mě, zvíře pod větvemi, ale nevidí. Nahoru do kopce se táhne barevné stopa po benzínu. Velmi intenzivní přeháňka. Dělám, že jsem nedílnou součástí lesa."

4 03.03.2017

Rozkouskování děje do drobných střípků? Nerespektování časové posloupnosti? Postavy vykreslené tak, že působí chladně? Ano, s tím vším jsem měl zpočátku problém, ale pak se kniha pospojovala v celistvý obraz se smysluplným začátkem, středem i koncem. Velmi zdařilý debut a užitečný román přibližující méně známé téma Československých legií v bojích proti bolševikům v Rusku na konci 1. světové války a krátce po ní. Syrové popisy menších přestřelek, ale i významných bitev (Samara, Kazaň). Hrůzostrašné, naturalistické líčení všech možných zranění od drobných oděrek po granátem vyhřezlá střeva, kulometem roztříštěné mozky, sadistickými nepřáteli zohavená těla, ale také těžkých životních podmínek mimo boje, ať už ve stísněném vagónu ešalonu brázdícím Transsibiřskou magistrálu či v malém parníku plujícím po Volze. Do toho několik politických odboček a fiktivní osoby doplněné skutečně existujícími (Medek, Švec, Čeček, Hašek …). 4 hvězdy a už teď se těším na další Váchovo legionářské dílo.

3 19.01.2017

Život plyne stejně rychle jako Vltava v peřejích pod Čertovou stěnou. Krásnější mohl pro Georga a jeho ženu být, kdyby zůstali spolu. Lesní poutník je útlou knihou, do které se A. Stifterovi podařil napěchovat velký příběh lásky a sebeobětování se pro zdánlivé dobro druhého. Melancholickou náladu dokreslují popisy drsné přírody a teskného, ale svým způsobem čistého bytí lidí v horských vískách a samotách. Rád se do šumavských Loučovic vracívám. Při mé další cestě do těchto končin nedokáži si nevzpomenout na starce sbírajícího kameny a mech ve stráních nad řekou.

8 13.10.2016

Kroppův výkon je obdivuhodný, zaslouží velký respekt a minimálně pět hvězdiček. To samé ovšem nelze říci o knize. Jedinečným, co odlišuje autorův výstup na Everest od ostatních, je fakt, že až pod horu dorazil z rodného Švédska na kole. Jenže díky obsahové nevyváženosti se o téhle cestě téměř nic nedozvíme, např. celou střední Evropu projede jen v kraťoučkém odstavci smrsknutém do holého konstatování, že v bývalém Východním Německu na něj dýchá všudypřítomná chudoba, která se prohlubuje v České republice a na Slovensku, aby od Maďarska začala zase postupně ustupovat. 90% knihy je popisem výstupu na nejvyšší horu světa. A vzhledem k tomu, že svůj výstup absolvoval v roce 1996, tedy v sezóně, kdy tam tragicky zahynulo 8 lidí z komerčních expedic Scotta Fischera a Roba Halla, jde spíše o další variaci na toto téma.

2 10.10.2016

Ve svých nejnovějších knihách ztrácí John Irving ten správný tah, tahle starší ho ještě má. Nejlepší román, který jsem v poslední době četl a rozhodně nejsilnější Irvingova kniha. Myslím, že postavu Owena Meanyho jen tak z hlavy nevypustím. A nejde jen o něj, ale také o přátelství s vypravěčem Johnem a spoustu dalších roztodivných lidí, jimž dává autor tolik prostoru a dokáže je tak dobře popsat, že si v polovině četby připadáte, jako kdybyste žili mezi nimi. Tohle je opravdu velký román a vše v něm zahrnuté má nějaký smysl, na jehož postupném odhalování stojí posledních sto stran a emocionálně silný závěr. Do toho skvěle rozpracovaná témata víry a nesmyslnosti válek. Možná by stálo za to zkrátit méně záživnou dějovou linku z Toronta, která tu a tam protká hlavní osu příběhu, ale v rámci celého díla jde o odpustitelnou maličkost. Parádní čtení.

16 07.07.2016

Himalájskými průsmyky vystoupat ke Křišťálové hoře a usednout s lámou u meditačního pikniku. Zelený sýr ostré chuti, hořký slaný čaj se žluklým jačím máslem a tsampa. Sledovat bharaly dovádějící na horských planinách, spatřit u cesty stopu sněžného levharta, vyslechnout si historky o Yettim, tvorovi obývajícím místa, kam lidská noha ještě nespočinula, místa, která jsou kousek odtud, kde právě sedíme. Ačkoliv se toho v knize příliš neděje, Peteru Mathiessenovi se podařilo v několika gradujících, emocionálních pasážích doslova zachytit tok, jimž plyneme my a celý vesmír. Jako, když chytnete na louce barevného motýla a skrz malou škvírku v dlaních jej chcete někomu opatrně ukázat, než jej vypustíte zase na svobodu. Nádherná kniha a silný zážitek pro toho, kdo rád utíká z civilizace do přírody.

"A taky mám rád úplně obyčejné zázraky - tiché večerní hlasy přátel, dusivý jalovcový oheň v hliněné pícce, primitivní a jednotvárné jídlo, nepohodlí a jednoduchost, uspokojení z toho, že se v jedné chvíli nikdy nedělá víc než jen jedna věc - když vezmu do ruky svůj modrý plecháček, tak už se nezabývám vůbec ničím jiným. Od konce září nemáme z moderního světa vůbec žádné zprávy a mně se hlava postupně úplně pročistila - vítr a slunce se mi v ní honí jako ve zvonu. Moc tu toho sice nenamluvíme, ale já se sám nikdy necítím; vrátil jsem se k sobě."

6 18.06.2016

Dlouho se mi nestalo, že bych chtěl knihu odložit už v první třetině. Naštěstí jsem vydržel! Stopy v oblacích mají kostrbatý rozjezd. Únavný výčet jmen, nekonečné popisy, kdo za kým doběhl... četba spíše pro úzkou komunitu anglických běžců do vrchu, jenže pak to chytne pořádný spád. Přesně, jak píše Nikolaoss, kapitola s Kennym Stuartem je zlomová, od ní funguje tahle sportovní výpověď až do konce a člověk má chuť nazout boty a oběhnout si všechny ty nádherné vrcholy oblasti Lake Districtu. Richardu Askwithovi se podařilo naprosto přesně popsat pocity, které prožívám na horských závodech u nás v ČR.

"... rozptyluji se vzpomínkou na ten poslední svah i myšlenkou, že pokud se mi před závodem honily hlavou nějaké těžkosti, teď jsem na ně dočista zapomněl. Je to poměrně povzbudivá myšlenka. Ať tahle štrapáce obnášela jakoukoli fyzickou bolest, úplně mě pohltila, donutila mozek zaměřit se na problémy, k jejichž řešení se vyvinul - orientaci, přežití, udržování rovnováhy, sahání na dno sil -, místo na roztěkané městské úzkosti, jimž přivykl. Napojit se na zvíře v sobě, tak byste to snad mohli nazvat; a je to dobrý pocit."

"... chci se podělit o vnímavější rozbor přírodní krásy, který vyjádřil (z jakéhosi důvodu) Oscar Wilde. 'Připadá mi, že se všichni na Přírodu příliš díváme a příliš málo v ní žijeme,' napsal v díle De Profundis. 'Rozpoznávám velikou prozíravost v přístupu Řeků. Ti nikdy netlachali o západu slunce ani nedebatovali o tom, zda mají stíny na trávníku barvu slézu či nikoli. Avšak viděli, že moře je tu pro plavce, a písek pro chodidla běžce. Milovali stromy pro stíny, jež vrhají, a háj pro jeho ticho o polednách...'"

2 10.05.2016

Nečekejte žádného polykače kilometrů. Autor jde pohodovou chůzí, občas se zastaví na nějakém pěkném místě, občas se nechá zlákat útulnou hospůdkou (i v opíjení spatřuje pohyb a v některých pasážích by se pro knihu hodil název "Pít" než "Jít"). Během cesty vzpomíná na svoji minulost, přemítá o chození, rozebírá putovní knihy jiných spisovatelů (doslova studnice tipů pro lidi, kteří mají rádi toto téma).

"Nacházím se v temnotě, sedl jsem si na své místo v baru a objednávám pivo. První je dobré. Druhé je nejlepší. Třetí je lepší než první, čtvrté je výborné, páté taky, u zbývajících nejde o chuť, ale o to pít, jde o opilost. Dobré, pomalé zapomínání. Ne jako u vína nebo u pálenky, ne tak netrpělivé, ne tak vzteklé. Budeme tu sedět dlouho, je umění sedět a pít celý večer až do noci, to je právě to umění. Sedět klidně tak dlouho, až se dáš do pohybu. Pomalu a bez námahy odjedeš sám od sebe."

"Chůze je forma očisty, člověk se zbavuje nánosů a rušivých dojmů, které mu způsobují jiní. Ten, kdo jde, je v nejlepší společnosti, je sám se sebou."

"Když jdeme daleko, myslíme méně, vklouzneme do rytmu chůze a myšlenky se zastaví, promění se v koncentrovanou pozornost, která se upíná k tomu, co vidíme a slyšíme, co cítíme; tahle květina, vítr, stromy, jako by se myšlenky přetvářely a staly se součástí toho, s čím se potkáváme; řek, hor, cest."

4 24.04.2016

Nesobecký, myslící v prvé řadě na národ, stmelující. Kam se tohle vytratilo u současných následovníků T. G. Masaryka? Tohle čtení by nemělo zapadnout v prachu regálů knihoven. Tenhle cenný Čapkův obraz by měl otevřít oči všem. Nechtějme v čele státu kreatury z laciného výprodeje "vládci aneb kupte si, co zbylo", chtějme toho, pod kým bude radost vytvářet společný demokratický a oduševnělý prostor. Hovory s T.G.M. jasně ukazují, že to není fikce ani dětinský idealismus.

"Měříme život příliš jednostranně: podle jeho délky, a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak jej opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že oni sami a tolik jiných žijí de facto jenom položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti."

"Dobrého je v řádu světa víc; ale to zlé člověk cítí silněji. Poctivě vyložit, k čemu slouží nedokonalost, utrpení a tak dále, nedovedu; ale vidím, že člověk a lidstvo mohou a mají nedokonalostem čelit. Bez přemáhání překážek, bez naléhavých a někdy i bolestných příčin k jednání by život nebyl životem plným."

"A věřte, nerad se ukazuju na veřejnosti. Kdybych byl mohl žít po svém, bylo by mně stačilo číst, študovat a psát třeba sám pro sebe; zkrátka poznávat... Jsem šťastný, mohu-li v klidu číst, a jsem podnes čtenářem. Nerad se seznamuju s lidmi, mám před nimi ostych; každé, i jen formální seznámení, je pro mne kus práce. To všechno mi dělalo politiku a veřejné působení těžší než jiným - proč jsem to tedy dělal? Protože jsem musel: to se ovšem snadno řekne, ale říkám-li to, není to výmluva, není to omluva."

12 19.04.2016

Píši to u Václava Havla, jehož dílo považuji za obohacující, velmi nerad, ale na to, kolik Moc bezmocných zabírá stran papíru, toho mnoho nepřináší. Jde o dlouhé, popisné pasáže fungování disentu a jeho střetů s oficiální mocí. Ve své době možná objevné, dnes všeobecně známé informace. Z celého textu vyvěrá pouze jediná myšlenka – představa o společnosti jako konglomerátu velkého množství malých, zájmových komunit. Jednou z nich má být pravděpodobně disent. Havel tuto konstrukci staví nad běžný život a jednotlivým skupinám dává pravomoci k zasahování do řízení státu, prostě systém, který zůstává rozkročený mezi komunismem a kapitalismem. Obraz není nijak dále rozvíjen (zajímala by mě například otázka hledání konsensu mezi těmito skupinami), proto působí spíše naivně idealisticky. Esej tak zůstává pouze dokumentem o době před rokem 1989. Pokud si budete toto dílo pořizovat, doporučuji zakoupit, či vypůjčit si v rámci sbírky Havlových textů nazvané O lidskou identitu, v ní najdete silnější a zajímavější části, než je Moc bezmocných.

3 15.03.2016

S každým dalším řádkem se čtenář noří do čím dál tím ponurejší nálady, až se doslova topí v depresi. V téhle knize je opravdu celé ruské 20. století - totalita, gulag, tvrdý nástup kapitalismu, měnová reforma, nesmyslné války v okrajových oblastech, náboženské konflikty na Kavkazu, teroristické útoky... to vše očima obyčejných lidí, ale i funkcionářů. Příběhy, které by neměly zaniknout!

"Dvě sousedky se spřátelily: jedna měla pětiletou dcerku a druhá byla sama. Obyvatelé komunálek většinou sledovali jeden druhého. Navzájem se odposlouchávali. Ti, kteří měli místnost deset metrů, záviděli těm, kteří měli pětadvacetimetrovou. Takový byl život... A jednou takhle v noci přijel anton... Ženu, která měla malou holčičku, zatkli. Ještě než ji odvezli, stačila vykřiknout na přítelkyni: 'Když se nevrátím, vem si moji malou k sobě. Nedávej ji do dětského domova.' Kamarádka si dítě nechala. Pak na ni přepsali druhou místnost... Holčička jí začala říkat maminko... 'Maminko Aňo'... Uběhlo sedmnáct let... A opravdová maminka se vrátila. Své kamarádce zlíbala ruce i nohy. Pohádky obvykle končí v tomhle okamžiku, jenže v životě to dopadlo jinak. Bez happyendu. Za Gorbačova otevřeli archivy a bývalé trestankyni nabídli: 'Chcete si prohlédnout svůj spis?' Chci. Vzala svoji složku... otevřela... a navrch leželo udání... byl to dobře známý rukopis... Udání sepsala sousedka... 'maminka Aňa"... Chápete to? Já tedy ne. Ta žena to taky nemohla pochopit. Šla domů a tam se oběsila."

"Perestrojka... v tom bylo cosi velikého... Během roku zavřeli naši projekční kancelář, zůstali jsme se ženou na ulici... Týdny jsme jedli jen bramborovou kaši. Začal jsem podnikat. Prodával jsem na trhu nedopalky. Litrové sklenice vajglů... nebo třílitrové... Manželčiny rodiče (univerzitní profesoři) je sbírali na ulici a já je prodával. A lidi je kupovali."

"Město Orsk u Orenburgu. Celý den a noc se tudy hnaly dobytčáky s kulackými rodinami. Na Sibiř. Hlídali jsme nádraží. Jeden vagon jsem otevřel: v rohu visel na řemeni polonahý muž. Matka chovala v náručí maličkého a starší chlapec seděl vedle ní. Rukama jedl svoje hovno."

Dozorčí stanice křičela na někoho do telefonu: 'Co po mně chcete? Lidi vycházejí z tunelu a vzápětí tu umírají, vylezou na nástupiště a umírají...' (Mlčí) Všichni si na to už zvykli. Zapnou televizi, poslechnou si to a jdou si dát kafe..."

"Leželi tam mrtví, v kapsách jim bez ustání zvonily mobilní telefony... Nikdo neměl odvahu jít až k nim a zvednout je."

7 08.03.2016

Báseň v próze. Učesané, lyrické miniatury, kde není slova navíc a přesto z nich na člověka silně doléhá hořko-sladká atmosféra, ať už malých vesniček v Banátu, severočeského panelákového sídliště nebo jiných míst, v nichž se autor ve svých vzpomínkách nachází.

"Pálenka ze švestek a kulovatek; to je krev tohoto kraje... I teď mám s sebou láhev a občas usrkávám... Na každé z těch salaší jsou sudy, demižony, kanystry nebo láhve s pálenkou... A i tady, tady na hřebenech, nečekaně mezi dvěma habrovými lesy: i tady náhle padá dolů strání sad plný dozrávajících švestek či kulovatek... Dozrávají u domů, v obřích závrtech v polích (místní jim říkají prostě a krásně jámy), dozrávají u cest, u krchova, u kostela... Divoká krev tohoto kraje: opojná i zkázonosná; napájející i jako oheň požírající; rozproudí řeč i zboří svět křivým slovem; napřáhne ruku k přátelskému stisku i ke stisku hrdla ve víru polonevědomé rvačky; vytahuje z hrobů pravěké vzpomínky a do plamenů háže, co se přihodilo včera... Dobro, či zlo, zde nelze rozhodovat: pálenka, ta pohostinná, kterou vám nabídne každý sedlák v poli, když se lopotí za propoceným plavohřívým koněm; pálenka - ta samá, ze stejné láhve - se pak podepíše podlitinami na tváři jeho ženy a dětí (švestkové podlitiny; dozrávající kulovatky kolem očí)..."

7 15.02.2016

Stručná, ale výstižná příručka. Krátké kapitoly přináší základní informace, od nichž se lze již snadno odpíchnout bez nutnosti četby dalších knih a zbytek se naučit z praxe. Kniha je psaná svižným stylem a není zahlcená otravnými reklamami, jak bývá u běžecké literatury zvykem. Douglas Scott navíc prosazuje používání selského rozumu a naslouchání pocitům. Při varování před marketingovou smrští se nebojí trefovat do vlastních řad (pracuje jako redaktor běžeckého časopisu) a upozornit třeba na obezřetnost před recenzemi nových bot, které jsou v drtivé většině psané po dvou, třech výbězích a ne po měsících používání. Nad částí věnované zraněním by asi leckterý doktor zakroutil hlavou. Autor v ní rozebírá teze, s čím vším lze ještě běhat a co naopak vyžaduje klid. Jeho názor je sice dost kontroverzní, ale jako ukázání druhého extrému proti úzkostnému sledování každé bolístky dobrý, našel jsem si střed :-) Velmi přínosné pro mě byly kapitoly o sestavování tréninkových plánů. Tabulku na míru neočekávejte, ale za to se dočtete spoustu rad, jak si ji sledováním chování vlastního těla připravit. Malá kniha, u které jsem popsal velký kus papíru poznámkami.

2 10.02.2016

Symbolická chvíle života, která dokáže vynést vyvolené k nesmrtelnosti. Často rozhodnutí trvající pár vteřin, před a po něm obyčejné průměrné žití, přesto právě pro něj na vás nebo alespoň na vaše činy, dějiny nikdy nezapomenou. Nádherné eseje o cestovatelích, dobrodruzích, umělcích, vojenských hodnostářích, podivínech, kteří dostali šanci prožít „hvězdnou hodinu“, přičemž někteří ji vytěžili pozitivně, jiní negativně, všichni však posunuli lidstvo někam dál. Stefan Zweig píše opravdu mistrně. Na jedné straně zahrne čtenáře úměrným množstvím zajímavých faktů, na druhé straně pro něj připravuje po celou dobu silný estetický zážitek rafinovanou gradací děje do onoho konkrétního okamžiku. Útlá knížečka, kterou si člověk uchová v mysli dlouhou dobu po přečtení.

12 27.01.2016

Zase jednou Murakami v poloze bez fantaskních prvků, jakou navodil mezi čtenáři třeba v Norském dřevu. Mistrně napsaný příběh o tom, jak různé události z naší dávné minulosti, dnes již zdánlivě nepodstatné, formují neustále náš život, o tom, jak lehké by bylo, kdyby si mezi sebou lidé dokázali včas říct, co k sobě cítí a nechybí ani tradiční téma osamocení uprostřed velkoměsta. Autor se tentokrát zřekl svého grafomanství, přesto kniha funguje jako velký román. Každým slovem je zde od začátku budován prostor pro emocionálně silný závěr, při němž ukápne slza nejednoho čtenáře.

10 13.01.2016