Mijagi komentáře u knih
Nikdy jsem moc nechápal, proč na tenhle závod někdo vyrazí s kolem a kniha mě přesvědčila o tom, že je to spíš o chůzi než jízdě, ale přesto velký respekt. Neuvěřitelných 23 dní v divočině. Napsané poutavou formou. Nejen výpověď o sportovním výkonu, ale také aljašský cestopis. Dlouho jsem nad některými pasážemi přemýšlel při svých výletech se psy.
"I přesto, že s sebou mám GPS, zabalil jsem si i buzolu. Z dalších věcí na přežití to byla píšťalka, slabá horolezecká šňůra, karabinky, titanový nůž a v obalu od kinofilmu hadřík nasáklý benzínem, abych dokázal rychle rozdělat oheň, zápalky i zapalovač. Tohle všechno jsem měl umístěné v brašničce přímo na řidítkách co nejvíce po ruce. Ve chvíli, kdybyste se propadli do vody, jde o vteřiny."
"Pocit nicotnosti i nejisté počasí způsobuje hmatatelný strach i vědomí omezenosti života. V tuhle chvíli nejde o žádné konkrétní nebezpečí, jde o nebezpečí, které cítíte všude okolo. Díky strachem vybičovaným smyslům si všechno uvědomujete zřetelněji, tu smrtelnou krásu okolo, svůj život i jeho pomíjivost."
"Ráno jsme si všimli, že kolem našeho bivaku se v různě velkých kruzích objevily vlčí stopy. Vypadá to na nějakého vlka samotáře, protože stopy jsou jen jedny, zato obrovské."
"My přikládáme penězům příliš velký význam... Oni je také potřebují k životu, ale vypadá to, že se jich zároveň i obávají. Staří moudří eskymáci si jsou moc dobře vědomi i jejich zlé moci. Pokud jich mají hodně, víc než potřebují, může jim to zatemnit mysl."
Poutavě napsaná výpověď jednoho z nejlepších světových triatlonistů a železných mužů. Kniha je podrobným pohledem do jeho taktiky, často kritizované jako agresivní, avšak dle výsledků velmi dobře fungující. Kromě tréninku jde především o důkladnou analýzu chování, myšlení a výkonů jednotlivých soupeřů a správná volba vystupování vůči nim. Potencionální pomocníky v závodech buď napřímo nebo v médiích podpoří, k rivalům vyšle vhodně volená slova, taková, jenž zapůsobí demotivačně v důležitém momentu závodu, prostě je totálně vykolejí. Bez sebevědomí nelze vyhrávat závody, tenhle australský floutek má ego zatraceně vysoko a trochu té kuráže dokáže předat skrz knihu i svým čtenářům. Vhodné pro všechny vytrvalostní sporty.
"Starý a mladý býk stojí na vršku stráně a shlížejí na pastvinu plnou krav. Mladý navrhne: 'Hele, co kdybysme seběhli dolů a několik z nich přefikli?' Starý se na něj podívá a povídá: 'A co kdybysme dolů sešli a přefikli je všechny?' Podobně uvažuji o zkušenostech s triatlonem: starý býk versus mladý býk. Ten starý šetří síly a vynaloží je ve správnou chvíli, když o něco jde. Mladý je moc domýšlivý, předvádí se a myslí si, že je nepřemožitelný. Jenomže zvítězit v triatlonu obnáší víc, než jen vyhrát závod ve vodě, na kole nebo v maratonu. Potřebujete k tomu ještě rozum a vůli. Ty s přibývajícím věkem neslábnou. Naopak rostou."
Verbování do první světové války, marné očekávání návratu odvedených synů a otců, vítání zmrzačených veteránů, Hitlerovy štvavé projevy v rádiu, jimž je v chudých horách snadné uvěřit, běsy druhé světové války, násilný odsun jako splacení válečných křivd, přistěhování nových obyvatel, zabírání statků ve prospěch družstev, vytyčení železné opony, zánik celých obcí, prorůstání domů přírodou. Na Bachu, v lesích nad Nejdkem, již nikdy nebude zdvihnuta májka, prohnaly se tudy všechny ideologie 20. století a nemilosrdný tok dějin zasáhl nejprve duše obyvatel, aby sebou vzápětí vzal i prastará stavení. Nic není jednoznačné, dobro a zlo se neřídí státními hranicemi, na obou stranách, mezi Čechy a Němci, najdete ty, co neustoupili z morálních zásad a ty, kteří naopak neváhali morálně poklesnout, jen aby ze změny poměrů vytěžili pro sebe, byť pouhou radost z ponížení někoho, kdo se na ně dříve křivě usmál či jim při zábavě v hospodě přebral holku apod. Doporučuji studentům probírajícím ve škole téma Sudet, zaryje se do mysli mnohem více, než učebnice dějepisu.
Napínavá postapokalyptická kultovka, ve které byly roztomilým květinkám přidány nohy (pohyblivé kořeny) a sebedestruktivnímu lidstvu odebrány oči. Četl jsem týden a během tří nocí se ve snu přenesl do role hlavního hrdiny – celý svět oslepl, já vidím. To se mi už dlouho s žádnou knihou nestalo. Je obdivuhodné, jaké se podařilo Johnu Wyndhamovi rozjet napětí a navodit ponurou atmosféru i při úsporném stylu psaní. Žádné sáhodlouhé popisy, žádné zbytečné vysvětlování a přesto tady nic z toho nechybí. Tuhle sci-fi chuťovku budete mít v sobě dřív, než si na vás stihne smlsnout nenechavým žahadlem chřestící Trifid.
Knižní rozhovor mapuje pestrý intelektuální život odborníka na historii a politiku Evropy profesora Tonyho Judta, ale především dává do širších souvislostí události 20. a počátku 21. století.
Zazní zde např. téma holokaustu, na který oba autoři pohlíží jako na nacistické zvěrstvo, nicméně Judt poukazuje také na zneužití příběhu izraelskou politikou. Na tuto temnou část dějin lidstva by se nemělo nikdy zapomenout, ale není možné ji do nekonečna používat jako obhajobu k územnímu a mocenskému rozpínání se na Blízkém východu. Názor je o to cennější, že je vyřknut člověkem vyznávajícím židovské náboženství, bývalým sionistou a několikaměsíčním obyvatelem izraelského kibucu.
Zajímavou dělá knihu i rozdílná národnost autorů. Zatímco tázající Timothy Snyder pochází z USA, Tony Judt se narodil v Anglii. Toto vyzní naplno především v poslední kapitole hodnotící současnou ekonomiku a vztahy stát vs. občan na starém kontinentu a v USA. V této části se Judt také velmi výstižně trefuje do amerických vojenských intervencí a zbrojařských firem z tohoto přístupu těžících.
V některých pasážích jsem se ztrácel a občas dohledával informace na internetu, pár sociálně-demokratických názorů ve mně vyvolalo menší vnitřní polemiku, ale celkově je kniha čtenářsky vstřícná, pro zájemce o novodobé evropské dějiny přínosná a už jen samotné sledování diskuze (myšlenkových pochodů) dvou super-intelektuálů je velkým zážitkem.
Od první stránky visí ve vzduchu podivně napjatá atmosféra nevěstící nic dobrého. Brilantně sepsaný western rozbíjející žánrové mantinely směrem k psychologickému románu, navíc prodchnutý etickými dialogy drsných hochů (ale také jedné ženy) s kolty visícími proklatě nízko u pasu. Téma: zákon vs. morální spravedlnost. Perfektní práce s dějem gradujícím i ve zdánlivě statických scénách, kde autor popisuje třeba jen pohledy a zabarvení tónu hlasů postav. Nejednou se mi vybavilo ospalé zaplivané venkovské nádraží a bzučící moucha v úvodní scéně v Tenkrát na západě :-) Nebýt poslední kapitoly, která příběh zbytečně natahuje, neváhal bych s plným počtem hvězd.
Sudety mě vždycky přitahovaly pro svoji odlehlost, zpustlost, drsnost a historické události související s odsunem Němců a následnou železnou oponou. Začalo to objížděním míst jako běžný víkendový turista a pokračovalo hledáním příběhů v dostupných publikacích. Petru Mikšíčkovi se podařilo načrtnout a v mnohých případech přesně definovat pocity a nálady, které zde často také zakouším, akorát jsem se nad nimi tak hluboce nikdy nezamyslel a nechával je v sobě jen vyvolávat. Kniha je nejen autorovým hledáním sebe sama, ale hlavně poutí do vrstvy krajiny, kam se pouhým navštívením hlavních turistických atrakcí daného regionu nedostanete. Pamatuji si na časné zimní ráno v zasněžených ruinách bývalé obce Vitín (Wittine) na úpatí Bukové hory na Děčínsku nebo na nedávný letní večer, kdy jsem vstoupil do osamoceného torza kostelíku v zaniklých Mýtinách (Kropfschlag) v Novohradských horách. Jedinečné okamžiky, průniky do krajiny, okamžiky uvědomění si více souvislostí, nevím, jak přesně zážitky pojmenovat, mají pro mě však větší cenu, než fotky, které jsem na těchto výletech pořídil.
Stává se vám od přečtení IQ84, že se občas zahledíte na noční oblohu a vidíte dva měsíce? Jestli vás to děsí, tak se nepouštějte do Kroniky ptáčka na klíček. Vžijte se do situace, kdy z nějakého důvodu nemusíte v týdnu do školy nebo do práce a zůstáváte doma. Většina lidí odejela za svými povinnostmi, místo vašeho bydliště tepe zvláštní atmosférou, čas plyne jinak. Těmito pocity a náladami zve Murakami na návštěvu dalších ze svých paralelních světů. Uvedení do něj je natolik blízké běžnému životu, že to zákonitě v mysli čtenáře musí vyvolat otázky: „Co když svět, ve kterém žiji, není jen jeden? Fyzicky existuji v tomto konkrétním místě, ale psychicky mohu být úplně někde jinde?“ A propos: Skvělé vypořádání se s negativními stránkami japonské historie – okupace Mandžuska a krvavá bitva u řeky Chalchyn.
Hlavním tématem knihy není christianizace Estonska, ale spíše ukázání toho, že když se začne víra organizovat (církev), vymizí z ní radost a postupně se stává nástrojem sebetrýznění nebo možností zastrašování někým, kdo ji umí využít ke svému prospěchu. Ve výsměšných pasážích si Andrus Kivirähk bere na nemilost pradávné vyznávání pohanských bohů i křesťanství.
Dějově se jedná opravdu o zvláštní příběh, jako kdyby si autor před psaním vzal halucinogeny a na druhé, třetí straně mu postupně najely, jinak si všechny ty nadržené medvědy svádějící lesní ženy, lidoopy geneticky šlechtící blechy velikosti kozy a podobně ujeté záležitosti nedokáži představit :-) Kupodivu se ale kniha velmi dobře čte a minimálně v prvních dvou třetinách baví, poté lehce ztrácí dech a neškodilo by ji o pár desítek stran zkrátit. Velkým mínusem je kombinace středověkých kulis a současné „cool“ mluvy. To mi hodně vadilo. 50%.
O několik desítek let dříve napsaní Kerouacovi Dharmoví tuláci a Na cestě. Jiný styl, žádný zen-buddhimus ani alkohol či drogy, ale stejná myšlenka žití v přítomném okamžiku a zachování si svobody prostřednictvím toulání. Nevím, do jaké míry je tato útlá autobiografie pravdivá, přece jen Jack London na několika místech vyzdvihuje svůj um mystifikace, kdy ho např. smyšlené dobrodružné či srdceryvné příhody zachránily od hladu nebo vězení, nicméně její četba pro mě byla velkým zážitkem. Doporučuji první český překlad z roku 1923, archaické výrazy a jazyk dávají textu tu správnou atmosféru něčeho, co se odehrálo již kdysi dávno.
Kniha shrnuje základní informace k úspěšnému zvládnutí ultramaratonu. Najdete v ní vše od stanovení cílů, přes přípravu, vybavení, správné stravování, pitný režim až po techniku běhu v různorodém terénu a konkrétní příklady tréninkových plánů. Mimo to se zde skrývají i cenné rady, které přijdou při četbě jako zřejmé, ovšem v praxi bývají často opomíjené, např. nestrhnout se závodní atmosférou natolik, abych přepálil tempo apod. Mě zaujalo třeba i takové drobné doporučení, jako je dokoupení si do zásoby více kusů běžeckých ponožek, pokud zjistím, že mi nějaký druh opravdu perfektně sedl. Na to jsem totiž nedávno doplatil, ve chvíli nákupu jsem zjistil, že výrobce mé oblíbené ponožky vylepšil a v nové verzi se mi odírají chodidla, nezbývá tedy než najít v nabité sezóně čas na zkoušení nových. Spousta věcí z knihy je na české poměry nepřeveditelných, např. návod, jak během cesty do místa konání závodu relaxovat na sedačce v letadle (málokdo se u nás na start dopravuje letecky) nebo celé stránky věnované správnému sestavení podpůrného týmu a vybrání vodičů (u nás většinou běhá každý sám za sebe nebo s nějakou velmi strohou podporou). Bystrý nováček může z textu vytěžit mnoho důležitých informací, zkušený běžec doplní znalosti, ovšem nejlepší rady získáte až díky řešení problémů v průběhu závodu a problémy při ultra nastanou skoro vždy, nepředvídatelnost je jedním z kouzel tohoto sportu.
Na tuto knihu jsem slyšel řadu negativních názorů. Prý líčí bratry Mašíny, Milana Paumera, Zbyňka Janatu a Václava Švédu jako hrdiny. Ano, spisovatel Jan Novák opravdu většinu textu věnuje jejich pro mě až neuvěřitelně odvážnému útěku z Československa do Západního Německa, ale zároveň vše dává do kontextu s otcem Mašínem, členem odbojové skupiny Tři králové operující o několik let dříve proti nacistům. Propojením chtěl autor, podle dostupných informací, ukázat na to, kde se v synech vzalo jejich válečnické myšlení a proč jednali ve všem tak a ne jinak, prostě je ospravedlnit. Podle mě dosáhl opačného výsledku. Otec Mašín byl neoddiskutovatelným hrdinou a postavit ho vedle synů, kteří při své činnosti prolili krev civilistů, o nichž nemohli vědět, do jaké míry slouží komunistické ideologii, funguje spíše jako zastínění. Tímto postupem přiložil na misku vah proti bratrům Mašínům větší břemeno, než kdyby všechny kontroverzní epizody jejich záškodnictví (zabití příslušníků SNB v Chlumci nad Cidlinou a Čelákovicích, účetního z Kovolisu atd.) popsal podrobněji a ne pouze okrajově, jako v „Zatím dobrý“. Jan Novák přiznává, že chtěl napsat knihu o hrdinech, ale všem negativní recenzentům musím odporovat v tom, že se jedná o agitační práci stranící bratrům Mašínům. Ne, rozhodně v ní nenajdete odpověď na otázku „vrazi nebo hrdinové?“ Budete tajit dech nad jejich putováním lesy u Berlína a budete jim v duchu fandit, aby se dostali z několika nebezpečných obklíčení mnohonásobně početnější skupinou Volkspolizei, ale pořád bude kdesi v pozadí splín z výše zmíněného morálně negativního jednání. Tenhle moderně, originálně a svižně napsaný thriller stojí za přečtení, třeba i proto, že poukazuje na zhovadilost komunistických myšlenek realizovaných v praxi.
Deníkové zápisy, které čtenáře, i přes svoji jednoduchost, vtáhnou postupně do krás a útrap poutě, stejně jako v prvním díle (Musím jít dál). Razantně se však mění krajina a lidé. Oproti komerčně profláknuté svatojakubské cestě putuje páter Lízna do krymského Chersones přes celou Ukrajinu takřka sám. Neprochází po stezkách pro pěší, protože tudy žádné nevedou, značení může sledovat pouze silniční. Setkává se s všudypřítomnou bídou i nevkusným mamonářstvím v podobě drahých aut s tmavými skly pochybných zbohatlíků. Často musí přespávat venku nebo ve zbořených, opuštěných domech podél silnice. Klobouk dolů, na tenhle drsný východní „puťák“ musí mít člověk opravdu silnou víru.
Zpočátku jsem měl problém se strohou deníkovou formou, ale i z ní nakonec vystoupila prastará pouť do Santiaga de Compostella v pestrém obraze. Důkaz toho, že ne vždy je k přenesení zážitku třeba vybroušeného slohu. O cestě do Španělska toho bylo napsáno mnoho, ale už jen kvůli zajímavé osobnosti pátera Františka Lízny se vyplatí začíst znovu.
Taková až naivní pohádka (dalo by se říct) s dobrým i špatným koncem a se zajímavým dějovým zvratem. Osobu šlechtice Matúše Čáka autor hodně zidealizoval a rozhodně nechtěl napsat pravdivý historický román. Pokud jej očekáváte, budete zklamaní. Ke knize jsem se dostal díky mé cestě do Trenčína, kdy jsem chtěl nasát ještě před odjezdem atmosféru města a krajiny blízkého Povážského Inovce a po této stránce příběh splnil očekávání. Dílo mi doporučila uživatelka Koka, za což ještě jednou děkuji.
V ČR budete mít problém knihu sehnat, v antikvariátech ji nenajdete a třeba v pražské městské knihovně je možné zapůjčení pouze do studovny. Na internetu jsem našel možnost legálního stažení ze zlatého fondu deníku SME: http://zlatyfond.sme.sk/dielo/47/Hurban_Olejkar/1
Ač jsem se tomu bránil, má první kniha přečtená prostřednictvím elektronické čtečky. Díky uživateli gaara1 za zapůjčení přístroje :-)
Aby četba bavila, je třeba znát novodobou historii Ruska (20. století), v níž se orientuji tak napůl, ale je fakt, že mě Andrej Bitov donutil leccos si dohledat :-) Musím přiznat, že během prvních 100 stran jsem měl chuť knihu odložit, je dost složitá a vadily mi neustálé vstupy vypravěče a řešení, jak by se co odehrálo, kdyby k něčemu nedošlo apod. (postmoderní literatura). Naštěstí jsem to neudělal. Je to opravdu geniální román svojí stavbou a autorovými stylistickými dovednostmi. Být to film, tak mnohé scény se stanou už při premiéře kultovními, např. neplánovaný večírek v Puškinově domě.
A ještě malá vsuvka: Popisováním pocitů hlavního hrdiny se mi často vybavilo Proustovo Hledání ztraceného času.
"Tak pulzoval čas a dýchal prostor, měřený zastávkami lahví. Tu ve dvou, tu ve třech, tu v deseti, pak zase v pěti zaregistrovali další láhev, jako by to byla pořád jedna a táž. To nejméně zachytitelné - průběh všeho - se nepozorovaně měnilo každou z těch protichůdných dávek, a co čemu předcházelo a co po čem následovalo, konečně přestalo defilovat jako na přehlídce v zákrytu za sebou, dostalo lehký a rozptýlený tvar, jako by sám čas přišel na milý podvečerní sedánek sám se sebou, kde přítomnost čekala na příchod minulosti a budoucnost se dostavila ze všech nejdřív."
Pomalejší rozjezd příběhu je vyvážený nádherným popisem drsného života na samotě uprostřed starých šumavských hvozdů. A nakonec i ten děj vygraduje. Tak rád bych někdy prchnul z rušného světa a nechal se na několik měsíců uvěznit sněhem mimo výdobytky a rychlé tempo současné civilizace. Krásná kniha, potěší nejen milovníky a občasné návštěvníky Šumavy, ale také čtenáře, kteří do tohoto kraje zatím nezavítali. Pro doplnění informací doporučuji tento filmový dokument: http://www.csfd.cz/film/332644-karel-klostermann/
Kvalitně a čtivě sepsaná mrazivá výpověď líčící události, na které by se nemělo nikdy zapomenout!
"Lidé jedli úplně všechno. Trávu, stromovou kůru, kopřivy, shnilé brambory, lněná semínka, žáby, mršiny. Žaludek se vzpíral tomu obrovskému množství dušených kopřiv a jiných náhražek a pozřená potrava opouštěla tělo téměř netknuta. Pražená lněná semínka omamovala a člověk po jejich požití upadl do stavu jakéhosi polobezvědomí. Hlad však byl tak strašlivý, že když vyhnanci spatřili ve svých výkalech nestrávená semena, byli připraveni je omýt a znovu je sníst."
"Po zabavení věcí byli vězni zahnáni do dřevěných baráků. Tam na nešťastníky čekaly holé dřevěné pryčny, jejichž spáry sloužily jako úkryt pro vyhládlé štěnice. Jakmile hmyz ucítil lidské teplo, ožil a po tisících se vrhal na příchozí. Baráky byly špinavé a všude po podlaze se válely odpadky. Pod palandami se skladovalo dřevo. Přestože se v zimě po celý den topilo v kamnech, pokrýval stěny baráku led."
Rychlý nástřel základních informací potřebných k běhání. Pomůže zjistit po čem se dále pídit v podrobnějších publikacích nebo na internetu. Já si třeba po přečtení zalistoval v knize o sportovní výživě a chystám se zabrousit také do oblasti posilování. Pokud jste začátečníky a běháte několikrát týdně, doporučuji přečíst už jen proto, že jsou zde zmíněné základní chyby, které běžci dělají a vůbec si je neuvědomují. Jejich včasné odhalení může zabránit zdravotním komplikacím. Zastánci minimalistické obuvi budou asi zklamaní, kniha na tento moderní trend nepohlíží příliš optimisticky. Velkým mínusem je vata typu „o tom si řekneme v některé z příštích kapitol, „o tom bude ještě řeč“, „více rozebereme v kapitole č. 6“, bez níž mohlo být ušetřeno několik desítek stran papíru.
Historie několika generací jedné rodiny odehrávající se na území mezi francouzským Lotrinskem a rumunským Banátem. Naturalistické obrazy bitvami zdevastovaných krajin a zkažených morálek přeživších obyvatel mi připomněly knihu Bloudění od Jaroslava Durycha, byť v tomto případě nelze mluvit o takových kvalitách, protože se do děje občas vkrádá umělost (autor příliš tlačí na pilu), přesto Jacob stojí za přečtení. A mimochodem: Kniha vydaná nakladatelstvím Labyrint má opravdu vyvedený přebal.
"Spatřil mladou vyzáblou ženu, které mohlo být sotva dvacet, působila však jako předčasně zubožená stařena. Tváře měla zarudlé, jako v jednom ohni, na rukou a na nohou popraskané zhnisané rány. Caspar couvl a rukou si zakryl nos, už viděl dost lidí, které postihl dýmějový mor."