Mijagi komentáře u knih

Kdybych vlastnil stroj času a mohl s ním podnikat cesty do minulosti, nastavil bych na palubní desce „období normalizace“ a jeden z mých výletů by směřoval do disidentského bytu na premiéru hry Vyrozumění. V křesle by s pozitivním výrazem v obličeji sledoval dění autor předlohy Václav Havel a na provizorním jevišti by se střídali v jednotlivých scénách všechny ty osoby, jenž později sehrají důležité role v cestě Československa za svobodou. Protokoly ukazují Havla jako filosofa, dramatika a také tvůrce kaligramů. Absurdní styl se přelévá z humorných do mrazivých pasáží. Všudypřítomná jsou témata hledání pravdy, zneužití moci, ale také odcizení člověka vůči světu, lidem i sobě samým.

Václav Havel – hra Vyrozumění:

„Žijeme ve zvláštní, komplikované epoše! Jak řekl Hamlet: vymknuta z kloubů, naše doba šílí. Jen uvaž: létáme na Měsíc, ale přitom je pro nás stále těžší doletět ke svému vlastnímu já, ovládáme rozpad atomového jádra, ale rozpadu své osobnosti zabránit neumíme, budujeme skvělé komunikace mezi kontinenty, a přitom je pro nás stále větším problémem vybudovat komunikaci člověka s člověkem! Jinými slovy: náš život ztratil jakýsi vyšší úběžník a my se nezadržitelně rozštěpujeme – stále hlouběji odcizeni světu, lidem i sobě samým. Jsme jako ten Sisyfos – valíme balvan života na kopec jeho iluzorního smyslu, aby se vzápětí skutálel zpět, do úskalí své vlastní absurdity. Nikdy nežil člověk tak vysunut na sám okraj neřešitelného rozporu mezi vůlí své mravní subjektivity a objektivní možnosti její etické realizace. Manipulován, zfetišizován a zautomatizován, ztrácí člověk zážitek vlastní totality: zděšen hledí jako cizinec na sebe sama, bez možnosti nebýt tím, čím není, a být tím, čím je.“

3 23.12.2014

Ketchum, Kuchtík, Danny, Indiánská Jane, Šestikousková Pam … John Irving umí postavy svých knih načrtnout vždycky tak, že je těžké se s nimi v závěrečné kapitole rozloučit. Ovšem ve svých starších románech býval také mistrem kvalitního děje se spoustou neočekávaných zvratů a to mi v Poslední noci na Klikaté řece chybí. Příběh začíná slibně v zajímavém prostředí dřevařských závodů, ale postupně se rozplývá v nic. Vrcholem všeho je snaha napasovat do děje světové události, jako je válka ve Vietnamu a 11. září 2001. V tu chvíli značně pokulhává i autorův um ve vykreslení postav, protože politické názory vyřčené z jejich úst zní většinou dost uměle. Pokud jste v četbě Irvinga nováčkem, začněte Moštárnou.

5 17.12.2014

Někdy dokáže osud s člověkem zatřást tak, že mu doslova vyrve život z vlastních rukou a nechá jej topit v pocitu ztráty kontroly nad vším, nechá jej zkrátka vláčet okolním světem. Cheryl Strayed líčí svoji cestu na dno a následné šplhání se z temných hlubin zpět mezi lidi skrz poznání sebe sama na dlouhém výletu divokou horskou přírodou. Velmi čtivé a díky tomu, že autorem je žena, jenž se spíše dokáže citově otevřít, také emocionálně silné. Během čekání na filmové zpracování doporučuji ke shlédnutí tématicky podobnou Pouť od režiséra Emilia Esteveze.

"Neměla jsem takový strach, jako když jsem se během dne nemohla zbavit pocitu, že na mě něco číhá. Teď jsem byla hrůzou bez sebe. Nebyl to pocit. Byl to fakt: byla jsem na míle daleko od zdroje vody ve čtyřicetistupňovém vedru. Věděla jsem, že tohle je nejvážnější situace, v jaké jsem se od začátku cesty nacházela - nebezpečnější než býk, trýznivější než sníh. Potřebovala jsem vodu. Potřebovala jsem ji brzy. Potřebovala jsem ji teď. Cítila jsem tu potřebu v každém póru."

17 23.09.2014

Thomas Brussig v Oslnění mistrně kombinuje absurdní humor s mrazivými pasážemi. Vzdáleně tím připomíná postupy Jana Hřebejka a Petra Jarchovského ve filmech Pelíšky a Pupendo, ovšem bez zbytečné podbízivosti a v mnohem syrovějším a realističtějším hávu. Překvapilo mě, kolik různorodých postav z Východu a Západu dokázal autor před čtenářem oživit, nepředvídatelně jejich osudy pospojovat a navíc ještě nesložitě, aby neubral románu na jeho čtivosti. Musel mít přinejmenším celý byt polepený načrtnutými grafy jednotlivých částí osnovy, jinak si nedokáži představit, že by to takhle dokonale dějově sedělo.

K přečtení knihy mě inspiroval letní výlet do hlavního města Německa zaměřený především na historii berlínské zdi. O to pro mě byl čas strávený nad jejími stránkami silnějším zážitkem, nicméně si myslím, že osloví každého, kdo má chuť nahlédnout kvalitní beletristickou formou do novodobé evropské historie. Prožijete s ní mejdan během pádu komunistického režimu v roce 1989 i následné vystřízlivění v přímém střetu s kapitalismem.

2 05.09.2014

Kraťoučké kapitoly a jakou dokáží ve čtenáři navodit náladu. Kniha vydaná nakladatelstvím DharmaGaia je navíc doplněná ilustracemi Kameda Bósaie z obrazového alba Kjóčúzan (Hory mého srdce) a potěší už jen svým provedením. Za přečtení stojí také doslov Antonína Límana a na ilustrace zaměřený text Heleny Honcoopové. Obě doplnění knihy obsahují mimo jiné několik ukázek haiku.

Macuo Bašó složil:

Starý rybník
a žába hop –
žblunknutí vody.

Téměř o sto let později Kameda Bosai parafrázoval:

Do staré tůně
skočila žába a –
voda šplouchla

A o několik desítek let poté složil ještě pokračování:

Do staré tůně
jsem pak skočil i já
A žába nikde

Cítím v tom klidnou atmosféru rákosem zarostlých prastarých tůní mého rodného Polabí.

10 27.08.2014

Z bolestivých křivd minulosti vychází temné vlčí běsi a oživují příběh, na nějž chtěli jeho účastníci dávno zapomenout. Pro mě atraktivní kniha už jen místem, kde se odehrává. Sanok, polské město ležící pár kilometrů od střetu hranic Polska, Slovenska a Ukrajiny, naprosto odlehlá a turisty nepříliš vyhledávaná oblast, ideální kraj, kam zasadit děj napínavé detektivky s mýtickým nádechem. Načasování do doby rakousko-uherské monarchie navíc dovoluje autorovi načrtnout paletu plnou roztodivných postav. Vydařené popisy i dialogy. Z některých pasáží jde opravdu strach. Přečteno téměř naráz.

5 25.08.2014

S každým dalším příběhem ze sebe Stará dáma strhne část svých slušivých, barevných, trikotových oblečků, až před vámi vstane nahá, odhalená na kost. Stačí přelouskat celý tento neskutečně čtivý sportovně-literární „špalek“. Autorovi se podařilo z velkého množství informací vytáhnout ty nejzásadnější a kvalitní formou nechat čtenáře nahlédnout do kompletního obrazu slavné Tour de France. Úvodní ročníky, na kterých jsou závodníci odkázáni ve všem jen na sebe, první dobývání legendárních alpských průsmyků, kam v té době ještě nevedou zpevněné silnice, období tvrdých diktátů hvězd typu Bartaliho, Hinaulta, Merckxe a Induraina, nezapomenutelné souboje mezi Ullrichem a Armstrongem, ale také strašák v podobě dopingu, jehož do pedálů přivlečou především peníze. Doporučuji číst před začátkem následujícího ročníku Tour a prodloužit si tak cyklistický svátek :-)

9 21.08.2014

Na Berlín jsem měl během letního putování po Německu čas přesně jeden den a díky tomuto průvodci se mi podařilo využít všechny zde strávené hodiny naplno. Stručný text doplněný fotografiemi a mapami vám pomůže velmi rychle se v metropoli zorientovat a neplýtváte čas zbytečným blouděním sem a tam. Jako nástřel prvotních informací ideální, podrobnější poznatky je pak možné podle něj čerpat z internetu. Jo a málem bych zapomněl na to nejdůležitější: Vejde se do kapsy :-)

1 05.08.2014

Zatímco Svatby v domě byly o prvotním poznávání Bohumila Hrabala jeho manželkou Pipsi, ve Vita nuova máme možnost nahlédnout do jejich partnerské krize způsobené především autorovou snahou prosadit se jako spisovatel. Od tohoto cíle jej neustále oddaluje touha trávit čas s obyčejnými lidmi v jejich zaměstnáních a především po hospodách, což v rodinném soužití působí třaskavě. Kromě toho autor také naráží na zvůli cenzorů. Velké místo v knize zaujímá postava kontroverzního umělce Vladimíra Boudníka. Pokud máte rádi Hrabalovo dílo a zajímá vás jeho přerod v jedničku svého oboru a jak vznikal třeba soubor povídek Perličky na dně, rozhodně doporučuji přečíst.

3 04.08.2014

Příjemně plynoucí duchovní odysea, která mě natolik pohltila, že jsem musel často zvedat oči ze stránek, abych se přesvědčil, jestli náhodou neputuji nádhernou himalájskou přírodou indického Ladaku místo vypravěče. Mistrně zpracované téma střetu sekularizované, konzumní společnosti a idealistického východu. Žádné laciné dílo vezoucí se na módní vlně zájmu o buddhismus, ale hluboký, vnitřní příběh hledání sebe sama.

"Uprchl jsem ze světa, v němž muž jménem Descartes prohlásil 'Cogito ergo sum' a zúžil rámec platných lidských zkušeností na to, co se dá změřit. S Descartesem se můj svět odstřihl od moudrosti ve starodávném smyslu slova a chopil se vědění, pevného, matematicky ověřitelného vědění, v němž je vše, co se nedá změřit a dokázat, nemožné nebo okrajové a nehodné zájmu." (5. kapitola)

"Společnost mi vnucuje formu vědomí. A vědomí, tato konstrukce skutečnosti, mi znemožňuje odpovídat na výzvy okolí přímo. Vědomí je ochranný filtr. Když říkám, že cítím a prožívám svět, je takové prožívání pouze částečné, protože ho tvoří jen zkušenosti, které filtrem prošly. Filtr je při plnění svých povinností tak důsledný, že závažnější skutečnosti vnímám pouze ve formě nejisté touhy. I když zkouším utéct před svým 'já', nemůžu to udělat potají, protože intelekt ví, co dělám, všude má své informátory. Proto nemůžu najít východ. Můj způsob myšlení je zajatcem mého mozku a bez mozku nemůžu žít." (11. kapitola)

6 01.08.2014

„Životní příběh“ v popisu je lehce zavádějící, knihu bych spíše nazval "sondou do psychiky ultramaratonce". Zatímco Christopher McDouggal ve „Zrozeni k běhu“ k tomuto sportu přistupuje prostřednictvím návratu k našim prapředkům, jenž jej provozovali kvůli obstarání potravy a Scott Jurek v „Jez a běhej“ zkoumá fyziognomii lidského těla a správné stravování, Killian Jornet načrtává esej na téma chování těla a mysli při extrémní zátěži. Na první pohled by se mohlo zdát, že „Běhej, nebo zemři“ nepřináší žádné prakticky využitelné rady, jenže ten, kdo si někdy vyzkoušel ultratrail na 100 a více kilometrů, ví, že tréninkem získaná kondice není v tomto sportu sama o sobě zásadní k úspěchu, velký podíl na celkovém výsledku má také hlava, v ní se odehrávají myšlenkové pochody, které vás mohou motivovat a nebo naopak donutit ukončit. Killian nezůstává pouze u tohoto, zabývá se také psychologickými aspekty vítězství, soutěžení atd. Vše popisuje na konkrétních příkladech z několika slavných závodů či svých osobních běžeckých a ski-alpinistických projektů. Kniha je slohově na velmi kvalitní úrovni, rozsahem dlouhá akorát, při větším počtu stran by se autor pravděpodobně již opakoval.

7 22.07.2014

Poetika starých domů s hlučnými, výstředními obyvateli, společnými záchody na pavlačích a se zapadlými, zaprášenými dvory. Je až neskutečné, do jakých estetických výšin dokáže Bohumil Hrabal tato místa vyzdvihnout. V knize ožívá genius loci zaniklé Libně. Dnes již autorův byt v ulici Na Hrázi, ve kterém pořádal divoké pitky se svými přáteli zvané jako „svatby v domě“ nenaleznete, celá budova ustoupila stavbě metra a na jejím místě stojí vchod do stanice Palmovka. Nevkusný okolní otevřený prostor s tramvajovými zastávkami, zaplivaným autobusovým nádražím a nonstop hernami nese jméno Náměstí Bohumila Hrabala. Těžko říct, jestli by i takto odduševnělé prostředí dokázal tento mistr vybrousit v literární perlu.

8 04.06.2014

V závěrečné části trilogie se T. Gulbranssenovi podařilo konečně to, co mi chybělo v předchozích dílech, perfektní načrtnutí vztahů mezi hlavními postavami, především mezi mladým Dagem a jeho manželkou Adelheid, pro změnu ale zase ubral na ději. „Není jiné cesty“ obsahuje několik napínavých dílčích epizod, ale jako celek trpí na spoustu hluchých míst. Nejsilnější stránkou knihy je morální rovina – pomoc bohatých chudým.

Podtrženo, sečteno, jak si na tom stojí v mém hodnocení celá sága?

Věčně zpívají lesy = 3 hvězdy
Vane vítr z hor = 4 hvězdy
Není jiné cesty = 3 hvězdy
Všechny tři díly dohromady = 3,5 hvězdy

5 27.05.2014

"Umrlčí hora je hranicí kraje,
Na sever děsivá smrt si jen hraje;
údolí života dál na jih leží.
Dolů když pohlédneš, z té hory hned
uvidíš život, smrt, zeleň i led.
Na horu vystoupíš – vrátíš se stěží.
Budeš-li ještě pak schopen dál slova,
svým budeš o smrti vyprávět znova.
Ale než sejde se den s temnou nocí,
Umrlčí hora tě bude mít v moci."

Epizodou s Umrlčí horou předčil Trygve Gulbranssen ve "Vane vítr z hor" první díl trilogie. Na své si přijdou nadšenci do drsné horské přírody i čtenáři mající rádi příběhy s filosofickým přesahem (duše, smrt ad.). Škoda jen, že i v tomto pokračování zůstávají neduhy úvodní části - nepříliš kvalitní popis postav a vztahů mezi nimi, což má za následek nemožnost během četby se do nich vžít. To, co autor zvládá mistrně s norskou přírodou, nedokáže přetavit v úspěch s lidmi.

4 20.05.2014

Trygve Gulbranssen umí čtenáři mistrně přiblížit norskou přírodu, ovšem to samé nelze říci o jeho popisu lidí a vztahů mezi nimi. Věčně zpívají lesy jsou plné plastických postav, do nichž jsem během četby nedokázal proniknout. Kniha se čte jinak dobře, dokonce obsahuje pasáže, pro které ji nechcete odložit, ale celkově klouže po povrchu. Do toho se snad v každé třetí kapitole odehrávají Vánoce. Autor chtěl nejspíš znázornit tok času, jenže opakuje neustále jednu roční událost a neprokládá téměř žádné jiné, člověk má pak dojem, že na Medvědím Dole slaví narození Krista každý týden. Pouštím se do druhého dílu, snad bude kvalitnější.

4 16.05.2014

Občas zajdu na jídlo do vegetariánského podniku, občas na kvalitně připravený steak do běžné restaurace. Jsem zastáncem toho, že strava má být pestrá, neládovat se celý týden masem, ani sójou, tofu apod., prostě to přiměřeně vyvážit. Ale nic proti Scottu Jurekovi, naopak, našel si svoji cestu a v knize ji dokázal nenuceně přiblížit čtenáři. Eat & Run považuji společně s Born to run v současnosti za nejlepší běžecké knihy na českém trhu, navíc obě stylisticky zpracované na kvalitní úrovni, což nebývá u sportovní literatury úplně běžné.
A propos: Trénuji se psem v týdnu po večerech na dogtrekkingy a občas mě cestou z práce nahlodává „pohodlné já“, abych nikam ten den nechodil, svalil se na gauč a strávil klidný večer třeba u televize. S Eat & Run se mi to nestalo ani jednou, je to hodně do sportu motivující četba. Doporučuju číst v době příprav na důležitý závod.

5 14.05.2014

Jako člověka, který se věnuje dogtrekkingu, mě tahle kniha doslova nadchla. Kromě toho, že je napsaná napínavě a mnohé pasáže jsou až dojemné, lze z ní také čerpat řadu praktických informací. Škoda jen stylisticky slabších míst. Jedná se sice o sport, ale i toto téma lze zpracovat slohově kvalitně. Jinak bez výhrad.

"Tehdy se led zachytával psům na řasy a způsobil, že přimrzly k sobě, čímž lídry dočasně oslepil. Ti ale perfektně reagovali na slovní povely svého pána, který je hladce vedl přes vrchol. Přirozená reakce najednou oslepeného psa je otočit se zády proti větru a schoulit se do klubíčka. To, že Adkinsovi psi překonali své přirozené instinkty a důvěřovali jeho vedení, je pravděpodobně unikátní svědectví o tom, jaký vztah mezi musherem a jeho psy může vzniknout."

3 05.05.2014

Uživatel jarmik to ve svém komentáři níže vystihnul přesně, když Bloudění přirovnal k velkému obrazu. Možná bych to ještě zúžil na panoramatický obraz, do jehož kulis je dovoleno čtenářům vstoupit. Něco jako Maroldovo panorama na pražském Výstavišti, nikoli však znázorňující bitvu u Lipan, ale Bílou horu a události po ní. Poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí, dobytí Magdeburgu, Valdštejnův útěk z Plzně do Chebu a mnoho dalších, to všechno jsou dějinné mezníky, jichž se lze díky kvalitnímu popisu zúčastnit. Atmosféra z děje číší ponurá a ve všem autor vyzdvihuje úpadek doby, pozitivní pasáže zde téměř nenajdete. Četba vyžaduje velkou soustředěnost, stejně jako postavy příběhu směřují odnikud nikam bitevními poli třicetileté války, bloudí čtenář neustále ve složitém textu, což Jaroslav Durych velice trefně shrnul v názvu díla. Mě osobně tato náročnost donutila pídit se po dalších historických informacích a přesně takové knihy vzbuzující zvědavost mám rád.

10 13.03.2014

Mám rád knihy, které nějakým způsobem zapracovávají mýty a báje do příběhů odehrávajících se v současnosti. Po této stránce mě nadchly nedávno Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, Nedotknutelní Feriho Lanščeka a nyní Stallo Stepjana Spjuta. Autor posledně zmíněného románu kombinuje celkem zdařile prvky několika žánrů a v tomto pestrém literárním koktejlu oživuje prastarou legendu o severských trollech. Nečekejte k neúprosnosti vygradovanou akci, ale spíše znamenitou práci se strachem čtenářů spočívající v rafinovaném popisu. Tento postup mě na Stallu zaujal nejvíce. Naopak mi vůbec nesedly kapitoly vyprávěné z pohledu postavy Gudrun. Nevím, zda-li to byl záměr, ale v jinak jazykově bohatém díle vypadají tyto pasáže, jakoby je psal v rámci slohového úkolu průměrný žák střední školy. Naštěstí se jedná o nepatrnou část a tak převažují spíše klady knihy. Zasněžené švédské pláně jsou navíc ideální náhražkou za letošní „zimu-nezimu“ v Čechách.

8 21.02.2014

Jednou za čas mám chuť vyrazit na takové své soukromé literární toulky, vezmu psa a jedeme společně poznávat díla a autory přímo do terénu. Rudolf Richard Hofmeister se narodil a žil v Rožmitálu pod Třemšínem. Povídky z této knížky jsou jako stvořené k putování po jižní části Brd. Nejznámější z nich, jejíž jméno nese celá sbírka, Vás zavede do lesa na úpatí vrchu Štěrbina, do míst, kde dobrovolně ukončil svůj život světoznámý skladatel a rožmitálský učitel Jan Jakub Ryba. R. R. Hofmeister má zvláštní styl psaní, kombinuje informace z kronik a archivů, kdy cituje třeba i delší pasáže, se svým textem. Vychází tedy z pečlivé archivní práce, na kterou pak nabaluje pasáže vytvořené vlastní fantazií. V současné české próze bych tento styl přirovnal ke Kateřině Tučkové a jejím Žižkovským bohyním. Na Hofmeisterovy knihy narazíte pravděpodobně již jen v antikvariátech a knihovnách, jejich četbu vřele doporučuji, už jen proto, aby takto kvalitní vesnický autor nezůstal navždy zapomenut.

4 29.01.2014