Meyrovo sklo - Kam před Rudou armádou schováte svůj poklad?
Martin Sichinger
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/225411/mid_meyrovo-sklo-kam-pred-rudou-armadou-X5p-225411.jpg
4
51
51
Nový román z prostředí Šumavy od renomovaného spisovatele Martina Sichingera, držitele Literární ceny Knižního klubu. Několik dní po invazi v srpnu 1968 ohlásí sovětská vojenská delegace návštěvu ve vimperské sklárně. Důstojníci si chtějí prohlédnout sklo, které se posílalo carevně Kateřině Veliké, a navázat přátelské styky s dělníky-komunisty. V posledním okamžiku však jeden z místních sklářů pochopí, co je účelem bratrské návštěvy, a vzácné sklo skryje na místě, kde by ho nikdo nehledal… Příběh o hledání tohoto pokladu je možné také číst jako příběh šumavského sklářství, které od předválečných vítězství na světových výstavách došlo v důsledku socialistického hospodářství a následné privatizaci k úplnému krachu.... celý text
Přidat komentář
Knížka mě trošku překvapila. Jednak jsem čekala něco na způsob Olaha - a tohle byl zcela jiný styl. A taky jsem zpočátku poněkud tápala, dezorientovaná, nevěděla jsem co vlastně čtu. A pak už se mi to moc líbilo. Autorův úsporný styl mě moc baví. Jiní by se vykecávali a on pár větami obsáhne několik příběhů najednou.
Pro čtenáře z Vimperka a okolí musí být autorovy knihy srdeční záležitost.
Můj druhý Sichinger, čtení stejně dynamické a fofrem se ženoucí jako v Kocovině šumavského léta.
Tentokrát sovětská okupace z roku 1968 uvádí příběh z roku 2013, ale také příběh šumavského skla a šumavských sklářů a slavné tradice, rozmetané po roce 1948 a podruhé při zmařené naději na sklářský restart v letech devadesátých. Naštěstí se tady otvírá v závěru naděje…
Mimochodem, mrkněte na Meyrovy nádherné sklenice na net. A co takhle návštěva obnovené sklárny v Anníně? Docela mě to sklářství chytlo…
I když Kocovina šumavského léta byla pro mě o fous silnější.
----------------
Poznámka mimo hodnocení:
Jak již níže poznamenáno, v roce 1968 k nám nevtrhla Rudá armáda, ale Sovětská armáda; trochu škoda, že se tato dějepisná chybka dostala do názvu… Jako pamětnice, byť tenkrát dětského věku, si to pamatuju bohužel velmi dobře, včetně těch bílých pruhů, co označovaly při invazi jejich vojenská vozidla…
Od každého něco, trocha reality, trocha smyšleného. Bohužel i trocha chyb. Korektor si mohl dát víc práce. Pro domácí (tedy i mě) - přiblížení známých míst, pro ostatní zajímavý děj.
Martin Sichinger je zřejmě nevyléčitelný romantik s donkichotskou vírou v trvalou hodnotu každého umění. Skoro ve všech svých textech se nějak vrací k sovětské okupaci. V roce 68 byl ještě malý, ale asi má z těch událostí celoživotní trauma. Pro mě je hlavní, že má v sobě takovou dětskou nevinnost, a proto ho pořád čtu, i když píše o tématech, která mě vlastně vůbec nezajímají. Rád mu odpustím drobné literární prohřešky, jako je nepříliš dobře zvládnutý jazyk vypravování šestnáctileté dívenky, nebo snad až zbytečně složitě vymyšlený příběh.
Nepochopitelně přehlížený a poloutajený skvost (jiho)české literatury! Román Martina Sichingera mi hodně připomněl knihy jiného jihočeského rodáka a literárního patriota Jiřího Hájíčka, tak jako Hájíček pátrá po podstatě jihočeské duše a naturelu a úhelným lomem je u něho vztah k půdě a jeho násilné přerušení v období kolektivizace, což zanechalo silný šrám jak v krajině, tak v duších lidí na venkově (nejen jihočeském), tak i Sichinger pátrá po skoro zapomenuté tradici sklářství a jeho propojení s krajinou Šumavy i lidí tu žijících, Meyrovo sklo je poctou šumavským sklářům, ale i literárním návratem do 90. let minulého století (českými autory zatím dost opomíjeného období, jehož umělecká reflexe tu velmi chybí), období Klausovy divoké privatizace, která zpustošila ty zbytky průmyslu, které tu zůstaly po 40 letech socialistického hospodaření...čirý zmar, v podání Martina Sichingera ovšem se světýlkem na konci tunelu... Kniha, která se krásně čte a jejíž obsah ve mne dlouho dozníval...
Dvě chyby, co praští do očí. První hned v názvu, v roce 1968 k nám nepřijela Rudá armáda, ale Sovětská armáda, jméno bylo změněno již v roce 1946. A na straně 99 se píše o sklomalíři Josefu Zachariáš Quastovi, jehož jméno je ve skutečnosti Jan Zachariáš Quast. Ale jinak se to čte rychle. Taková motivační červená knihovna, která ve čtenáři vzbudí touhu navštívit Vimperk, Lenoru, ale třeba i německý Pasov.
Tak mám za sebou jeden z nejlepších knižních zážitků tohoto roku. Příběh tak krásný, že jsem k němu strašně rád odbíhal od toho předvánočního shonu.
Např. příhoda o omylem zbarvenému sklu zavařovaček na okurky do modra. To je prostě tak krásně vyprávěný příběh. Jak kdybych se vrátil do dětství, seděl u prarodičů v kuchyni a poslouchal dědečkovo vyprávění. Nádhera.
Přečtete si první stránky a hned víte, na čem jste. Respektive - vlastně nevíte, protože na nějaká předběžná hodnocení vám vůbec nezbude kapacita. Skočíte do toho jak Izraeliti do Rudýho moře a zastavíte se až na druhém břehu - pardon, na konci knížky. Běžný životaběh nemá šanci. Nádhera! Třeba ta vzpomínka z tiskárny - pamatujete? Jak si čte Waldman arch z právě tisknutého Schulze, dělné dění vůkol, a vůně, a zvuky...Ale stejně: ta první nadupaná kapitola, která vás vcucne do děje tak bezpodmínečně, tak obsažně, tak...stručně (což vypadá jako protimluv, ale není), to je vážně majstrštyk...Že jste to ještě nečetli?? Tak to vám skoro závidím :)
Vzpomínka na doby, kdy průmysl v Čechách nebyl zastoupen převážně montovnami a skladovými halami, ale továrnami a dílnami, v nichž se provozovalo skutečné řemeslo. Jestli máte rádi sklo a vše okolo něj, Šumavu a její pohnutou historii, určitě po tomto románu ze současného Vimperku, Lenory, ale také bavorského příhraničí sáhněte. Napínavý děj podaný nekomplikovaným stylem a s přesahem do dějin a politiky regionu (odsun Němců, znárodnění, privatizace…). Nečekejte umělecké popisy ve stylu Klostermanna nebo Stiftera, ale bavit se budete.
„Kolem pece se rozlévala oranžová záře, a osmiletý Waldman čekal, až z ní uslyší vycházet hlasy, jakoby v ní přebývaly všechny pradávné bytosti Šumavy – durandlové, trudy, strašidla a přízraky, o kterých slýchával – a on se konečně ocitl blízko nic. Od té chvíle cítil, že uvnitř žijí bytosti, které skláři dokážou z žáru pece vytáhnout do našeho světa.“
Pro mne druhá nejlepší kniha od Martina Sichingera po Kocovině šumavského léta. Velmi věrně vykreslené reálie a život Vimperka té doby.
Obraz doby, která tady byla a ve které jsme žili až do změn po " sametové revoluci". Na příběhu sklářů obraz celé společnosti. Bohužel rychle zapomínáme, jak je nyní vidět.
Docela příjemně se to čte, ale je to takové neslané, nemastné. Asi bych o sklářích uvítal děj ze starších dob, než ze současnosti. Je to ale pro mě lepší než Duchové Šumavy, nebo dokonce Smrt krále Šumavy - to bylo hodně slabé. Dětští hrdinové mě moc nepřitahují.
Hodně zajímavé téma šumavských sklářů a velmi dobré zpracování. Jsem zvědavá na další autorovy knihy.
Tak trochu to bylo o něčem jiném, než jsem si myslel, ale neznamená to, že bych byl zklamán. Naopak, z přečtených Sichingerů mne to asi vtáhlo nejvíc. Vimperk je prostě Vimperk, to se nedá nic dělat.
Dětský hrdina v hlavní roli představuje vždycky velkou výzvu, ale ne pro Martina Sichingera. Ten s dětmi ve svých textech zachází bravurně. Tentokrát je to holka. Talentovaná, zajímavá holka, která žije s mámou a má dost naloženo na to, aby skončila někde v zapomnění. Ale má kuráž a taky štěstí být ve správnou chvíli na správném místě. Celý příběh je o šumavských sklářích – těch starých slavných i těch nových, kteří se pokoušejí vydolovat tradici z popela. Je to napínavé, autentické, strhující a velmi, velmi šumavské. Kdykoliv se motám kolem Lenory, už to nejde bez vzpomínky na Meyrův červený dublet….
Štítky knihy
Šumava rok 1968 sklářství sklo Sovětská armáda okupace Československa hledání pokladů české rományAutorovy další knížky
| 2012 |  Duchové Šumavy |
| 2011 | Smrt krále Šumavy |
| 2018 |  Kocovina šumavského léta |
| 2008 |  Cukrový klaun |
| 2023 | Zítra přijde Olah |
Při opakovaném čtení jsem si uvědomila, jak "privatizace" po revoluci likvidovala naši tradiční světově známou výrobu. Nejen sklářství, těch oborů by bylo plno. A bohužel obnovovat zničené je těžké. Projíždět nejen Vimperkem v té době bylo tristní, leckde je stále. Příběh zániku skláren, tradice v rodinách, národnostní otázka, naděje na obnovu----to vše zde najdete.