Dámy a pánové přehled
Terry Pratchett
Úžasná Zeměplocha série
< 14. díl >
Den letního slunovratu v Lancre. Bude horká noc svatojánská. Kola v obilí i v jiných hospodářských porostech se množí jako houby po dešti. Objevují se dokonce i v květináčku s řeřichou, kterou své Stařence vypěstoval čtyřletý Žuchlík Ogg. A Magráta Česneková, čarodějka, se má ráno vdávat... Hosté na královskou svatbu se už sjíždějí a od Ankh-Morporku se blíží dostavník, v němž jede pozvaná delegace mágů.... celý text
Literatura světová Humor Fantasy
Vydáno:Originální název:
Lords and Ladies, 1992
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Dámy a pánové. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (85)
všechny komentářeSouvisející novinky (1)
Program apokalypsy, Nick a Charlie a další knižní novinky (21. týden)
22.05.2022
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Dámy a pánové v seznamech
v Právě čtených | 8x |
v Přečtených | 2 090x |
ve Čtenářské výzvě | 60x |
v Doporučených | 91x |
v Mé knihovně | 685x |
v Chystám se číst | 164x |
v dalších seznamech | 6x |
Autorovy další knížky
1993 | ![]() |
1997 | ![]() |
2007 | ![]() |
2003 | ![]() |
1995 | ![]() |
Z mágů mám nejraději Výsměška, Bábi Zlopočasná se se Smrtěm a Vetinarim řadí mezi mé vůbec nejoblíbenější postavy Zeměplochy. Dovedete si představit, jak moc jsem si tohle užil? Mimochodem znovu, po sedmi letech.
Mohu-li si dovolit srovnání, myslím, že Soudné sestry byly poněkud lepší adaptací Shakesepara, než Dámy a pánové. Na straně druhé, Sen noci svatojánské nemám, ani přes některé jeho takřka geniální sccény, příliš v lásce a měl-li bych si nakonec vybrat, zda mám raději Shakespearovu nebo Pratchettovu variantu, beru Pratchetta. Oberon s Titánií jsou zde prostě skvělí. Ano, jejich role se tu trochu proměnily, tu se posunula dynamika jejich vztahu, ale to není ke škodě. Elfland Pratchetta prostě není tím samým místem, jako Elfie Shakespeara.
Tím se dostáváme k pohádkám. Tato kniha v podstatě pohádkou je. Je to, samozřejmě, pohádka ve fantasy, ale je to pohádka tolkienovského ražení. Elfové se mohou zdát bližší temným elfům Warhammeru, stahujícím své oběti z kůže a pořádajícím orgie v jejich krvi a vnitřnostech, než krásným a v podstatě dobrým (jakkoliv je to paušalizující a nepřesné tvrzení, se kterým by Fëanor jistě polemizoval) lidem Ardy. No ale buďme k sobě upřímní, takové už pohádky jsou. Ty pravé pohádky. Děsivé příběhy si vyprávíme, prý, aby svět byl méně děsivý. Děsivé pohádky jsme si vyprávěli patrně proto, aby se dětem zdál svět méně děsivým a žila v nich naděje na dobrý konec. Faktem je, že původní pohádky se podstatou příliš nelišily od hororů a thrillerů, krom toho, že jejich konec je jakž takž optimistický. A tak i zde. Střetne se nám zde svět Zeměplochy a pro něj adekvátní svět Elfie, dojde k poznání, jakkoliv drastickému, poznání světa elfů a jejich vladařů a konečně ke svatbě, jejíž dobrý konec všechno spraví.
Ať nás ale ani nenapadne, že by tady autor skončil. Jeho příběh je, jako vždy, podstatně složitější. Má vrstvy. A jakkoliv je tento příběh v podstatě pohádkou a jeho metanarace je o pohádkách, jako takový je o něčem jiném. O železe. Chcete-li o industrializaci a smrti pohádek. Ty už nemohou mít svou sílu, prostě proto, že lidé mají v hlavách železo, pro které se děsivost pohádkového světa, která činí náš svět lepším, proměnila v úsměvný mýtus, který již nikdy nenabude plné síly. Tohle sdělení bychom dnes měli potřebu vnímat spíše katastroficky a rádi bychom se nad ním morálně pohoršili. Autor je ale v téhle věci vcelku optimistický. Ano, mnoho lidí chodí po zemi a bere, bere, bere. Jsou tu ale i tací, kterým na ní záleží a kteří jí pomáhají. A ne, vážená střední a starší generace, není to tak, že by se dnešní pošahané děti rozhodly stávkovat za klima, protože jsou líné, radikální a hloupé, protože nejsou tak staré jako vy a protože jsou to prostě rozmazlení fracci (což je na straně druhé příjemné sebereflexe z vaší strany, kterou člověk rád vidí). Pravdou je, že Pratchett musel vidět, mimo jiné, třeba to, že, například, Čechov v roce 1897 vydal svého strýčka Váňu, v němž se doktor Astrov obává, že svým přístupem k přírodě a hlavně lesům dříve nebo později necháme náš svět shořet.
No a je to švanda! To je jasné. Nevím proč, komická síla čarodějek na mě ze všech sérií působí nejsilněji. Ležérní pokusy Silvera vyškrabat Stařence Oggové oko, jako forma budíku, mě prostě dovedou vždycky úplně rozsekat. Tak co tu máme, komplexní vícevrstevnatou knihu adaptující Shakespeara formou pohádky, vypovídající ledasco o pohádce jako žánru, komentující ekologické a technologické problémy, u které se člověk strašně dobře pobaví a stráví pěkné okamžiky s neuvěřitelně milými postavami, a Magrátou. Co víc si přát.
No jasně! Ještě strukturální přínos pro Zeměplochu jako takovou - mj. v tom, že dotahuje některé otázky Malých bohů a načíná jiné, z Mužů ve zbrani (tj., že je něco osobní ještě neznamená, že je to důležité). Nadto se tenhle kousek řadí beze studu do série ostřejších knih a v jistý okamžik vás dokonce donutí předpokládat, že se při sexu dokonce něco dělalo nohou a dva muži si to dělali klacky. To je v zásadě na úrovni Magického prazdroje a Mrakoplašovy rozpravy s jeho libidem. A pardon, ale kdo by kdy čekal, že v Bábi Zlopočasné někdy uvidíme i erotický náboj?