V šedých tónech přehled

včera

Velice silné čtení. Dost mě štve, že i přes tu všechnu spoustu informac, co do nás ve školách cpou (mnohdy zbytečných), se najde tolik věcí, které nás jen obcházejí. Jak píše autorka, mluvme o tom. Jsou věci,. které by neměly být zapomenuty. Jsou to věci, které člověku ukazují, jak moc si má vážit toho, co teď má. A i když svět není dnes dokonalý a je spousta zla, většina z nás si tohle neumí ani představit a měli bychom být vděčni, že tohle nezažíváme a snad ani nebudeme.

předevčírem

Nebudu tak masivně chválit jako ostatní. Je V šedých tónech špatná kniha? Ne, proboha to ne. Ale jako celek je taková... no šedá. Povrchní a neuspokojivá. Jako i u dalších knih od Sepetys chválím zasazení. O druhé světové v Litvě nevím prakticky nic. A o osudech jejích obyvatel už vůbec ne. Jenže způsobem, jakým je příběh mladé Liny vyprávěn mi nestačil. Emotivních situací bylo nemnoho a vcelku všechny byly očekávané. Postavy se nikam nehýbou, s jakým charakterem začali, tak i končí. Porovnejte s takovým Králem Krysou, kde opravdu cítíte každé rozhodnutí. Tady si spíš občas klepete na čelo, proč má někdo potřebu danou věc udělat, když ví, že z toho nemůže nic získat. Kapitolou samou je pak závěr. Jsem přesvědčený, že paní spisovatelka prostě nevěděla, jak skončit. Tak useknuté, neuspokojivé a zrychlené zakončení si tento román určitě nezasloužil. Osobně beru V šedých tónech jako takovou knihu o hrůzách války pro začátečníky. Jestli jste nic podobného nečetli, budete nadšeni, zděšeni, budete brečet i se smát. Pokud jste už ale tímto žánrem ošlehaní, spokojení nebudete.