Věci, které září přehled

05.09.2024

Václav Cílek v knize Věci, které září opět ukazuje své umění kombinovat mystiku a realitu, přičemž jeho poslední esejistický počin je fascinujícím výletem do světa umění a jeho vlivu na naše vnímání světa. Tato kniha, vzniklá v obdobích pandemie a intenzivní spolupráce s fotografem Ivanem Zubaľem, zaujme čtenáře svou bohatou paletou témat, od slovenských umělců a jejich magických příběhů až po historické a filozofické úvahy o umění. Cílkova schopnost propojit osobní introspekci s velkými otázkami lidské existence je nejen obdivuhodná, ale také nesmírně podnětná. Kniha se vyznačuje krásně zpracovanými fotografiemi, které dokonale doplňují texty a umožňují hlubší pochopení vybraných témat.

Na čtenáře může kniha působit jako výjimečný mix inspirace a výzev, kdy Cílek ne vždy nabízí snadné odpovědi, ale rozhodně podněcuje k zamyšlení. Jeho eseje o umělcích jako Petr Nikl, František Skála či Alfons Mucha vytvářejí jedinečný kontext, který čtenářům odhaluje, jak umění může být klíčem k hlubšímu porozumění světu kolem nás. Ačkoliv se někteří čtenáři mohou cítit ztraceni v nekonečných asociacích a teoretických úvahách, přesto je nemožné nezůstat fascinován jeho schopností přetavit složité myšlenky do uchvacujících obrazů. Věci, které září jsou nejen intelektuálně stimulující, ale také emocionálně nabíjející, a nabízejí unikátní pohled na to, jak nás umění může spojovat s hlubšími vrstvami reality.

Je to takové... typicky cílkovské. Parnasistní nafouklá bublina, obalené do lákavé skořápky. Cílek chytá příliš mnoho zajíců, ale ti mu proklouzávají mezi prsty. Klouže po povrchu zajímavých/senzačních/záhadných témat, ale místo, aby napomohl k jejich objasnění nebo přiblížení k současnému odbornému náhledu na tato témata, jen podporuje onu vyprázdněnou záhadnost, podobně jako autoři céčkové úrovně. Například u panonských valů zcela ignoruje, že části vznikaly v různých dobách, plete páté přes deváté, mluví o Slovanech a najednou je skokem v dobách, kdy na území dnešniho Slovenska ještě žádní Slované nebyli. Vůbec nevysvětlí, že Andrej Kmeť, podobně jako u nás třeba Václav Krolmus, měl ma slovenské dějiny velmi idealizovaný pohled plný romantiky, kde prim hrála národní hrdost a obdiv k skvělé minulosti před fakty a vědeckým přístupem (Cílek celkově rád odkazuje na prastaré autory, jejichž náhled na problém je víc nadšenecký než vědecký, plný národnostního cítění a tehdejšího "budovatelského zápalu", důsledně zapomíná zmiňovat, že jsou tito autoři již považováni za překonané a jejich myšlenky byly dávno vyvrácené).

Při zmínkách o Nibelunzích a slovech o tom, jak se i ve Skandinávii vyprávělo o Attilovi, se mi protáčely panenky. Splácat dohromaty Huna Attilu a Atlího z Eddy (který je v tomto případě bratrem Brynhildy) je nad mé chápání. Myslím, že daleko užitečnější by bylo přečíst si jak středověký epos Píseň o Nibelunzích i Eddu Snorriho Sturlusona. Pak by snad Cílkovi došlo, jak zkresluje a motá páté přes deváté.

Sitno a Blaník rozhodně nejsou jediné hory, kde mají čekat bájní rytíři na pravý okamžik. Podobné pověsti bývají spojovány i s Karlem Velikým, Artušem, Fridrichem Barbarossou a dalšími.

Ohledně prvotřídního umění, které bylo dle Cílka ve středověku přístupné i nejprostším, bych doporučila podívat se na to trochu hlouběji. Mnohé kostelíky, které se nalézají v (z dnešního pohledu) malých vesničkách, mohly být ve středověku poměrně významnými centry, třeba tudy vedla nějaká důležitá komunikace nebo místo patřilo do sféry nějaké významné osobnosti nebo rodu, nejde tedy o výskyt prvotřídního umění na bezvýznameném místě, ale o změnu významnosti dané lokality.

Kapitoly na téma Bílek a Mucha by také potřebovaly poněkud zkorigovat. Všimněte si, jak Cílek neustále zdůrazňuje otisk theosofie, antroposofie, rosenkrusiánství, mystiky a pařížského pobytu ve Slovanské epopeji, ale sotva zmíní, že možná ještě větší vliv měla Muchova cesta do Ameriky. Pařížský pobyt měl dle autora zásadní vliv na to, že se epopej stala kosmopilitním uměleckým dílem. Já bych spíš řekla, že na jejím vzniku a podobě se daleko víc podílely ideály a především peníze jednoho amerického milovníka Slovnastva. O tom, že epopej financoval majetný slovanofil Charles Crane padne v knize jen poměrně letmá zmínka, kolem této postavy Cílek chodí po špičkách a píše o ní kde co všechno, jen ne ve spojitosti s epopejí, asi by si někdo mohl všimnout, že na bankovkách a na obraze, znázorňující personifikaci Slovanstva není nikdo jiný než Craneova dcera, Američkanka Josephine Bradleyová - ale copak by to dnes ještě někoho pobuřovalo nebo znechutilo? Myslím, že ne, tak proč o tom mlčet? Cílek navíc tvrdí, že epopej nesouvisí zas až tak moc s dobovou politikou, protože přece byla namalována až po vzniku Československa. Nikoli, polovina obrazů vznikla před rokem 1919, navíc, i nově vzniklé státy (nebo spíš právě ty) přece potřebují jakousi ideovou oporu, takže ona malá míra politizovanosti je spíš autorovým přáním.

Mylně se dnes domníváme, že secese je umění pro umění, umění, kde jde především o krásu, hravost, pohádkovost, fantastično, ale zcela opomíjíme neméně zajímavou stránku secese, a tou je její silná ideová či politická náplň, více viz kniha "Vytváření národních identit..." od Anne-Marie Thiessové.