Velké obcování přehled
Radek Štěpánek
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461694/bmid_velke-obcovani-GZ1-461694.png
5
7
7
Kniha textů na pomezí poezie a básnické prózy, které psal Radek Štěpánek mezi lety 2012 a 2019. Svým způsobem tak doplňují sbírky Kraj/ky Pagu (2013), Rám pro pavoučí síť (2016) a Hic sunt Homines (2018). Kromě „obcování“ s živly, řekami, rybníky, horami a jejich rostlinnými a živočišnými obyvateli zve autor čtenáře i k ohledávání městského prostředí a nevyhýbá se ani milostným námětům.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Velké obcování. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Velké obcování v seznamech
| v Přečtených | 10x |
| v Knihotéce | 5x |
| v Chystám se číst | 3x |
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šálek dál hřeje dlaně |
| 2023 | Hezké počasí |
| 2012 | Přeletět moře nad Bezdreví |
| 2010 |  Soudný potok |
| 2013 | Krajky Pagu |
Radek Štěpánek rozhodně více zve k objevování přírody, než lamentuje, byť sem tam je zřejmý i nějaký angažovaný apel, například opakující se motiv sucha. Setkáváme se s nespočtem různých geografických poloh, spoustou živočišných i rostlinných druhů i s neživou přírodou, povětšinou vše nazývané konkrétně.
Ale nezůstává se pouze venku, postupuje se i do interiéru (musím zmínit skvělou báseň o dřezu), ostatně někdy si stačí promnout oči a i z toho je báseň! Postupně přibývají také milostné motivy (i když ty jsou přítomné od začátku směrem k přírodě, třeba "Milostná" o vodě) k milované osobě. A právě v ten moment začne splývat vnímání člověka a přírody, vždyť nejde o žádné pevné členění. Mimochodem, cyklus z tří básní o Vltavínu je vážně nádherný, že konci knihy odpouštím pro mě někdy přespřílišnou emotivnost.
Moc příjemná vazba, formát i ilustrace! A pro duchovní přeměnu vnímání přírody je tahle kniha doopravdy dobrým důvodem k vydání.
Návrat do staré zahrady
Ve vypálených kruzích trávy pod ořešákem srší
vosy z myších děr a monotónním bzučením
staví zvukotěsné bariéry svých domů. Kdysi
tu žily i ropuchy. Dnes skrývá vyschlá zem jen
hlízy papírových hnízd. Myšlenka na konec
mi leze v hlavě, šestinohá příšera, kloš ve
vlasech, nepříjemná a neodbytná, až po krvavé
půlměsíčky za nehty. Ne, báseň nedovede zbavit
bolesti. Jen ji zvěční, aby pak rychle zestárla.
(s. 50)