Veselé ženy windsorské přehled

15.08.2023

A tak je to dobré, samozřejmě. Stále platí, že komedie Shakespearovy moc nemusím (nepočítaje v to Kupce benátského a Něco za něco, kdo by je ale upřímně považoval za komedie), špatné čtení to ale rozhodně není.

Shakespeare napsal prý (Legenda vypravuje, nevěřte jí! Ale poslouchejte ji.) Paničky na osobní žádost královny Alžběty. Možná proto se zde setkáváme s postavou Jana Falstaffa jiného ražení, než jakého potkáváme v Jindřichu IV. s princem Jindrou. Je to přeci jenom Falstaff mírnější, kulatější... tedy pardon, kulantnější. Ale neubírá mu to, myslím, na zábavnosti. Jeho povídání o velkém, lepém, velkolepém tělu, které je jako dělo, či o zapachtěných spodničkách nejsou vůbec špatné, naopak, je to švanda. Taková trochu... no řekněme nízká, ale sranda je to stejně.

Falstaff navíc není jediný, kdo se o zábavu v komedii stará. Takových je tam víc. Nebudu lhát, já hrozně rád Pindítka Tintítka. Jeho rozmluvy se strýčkem jsou prostě kouzelné. Lásky snad časem ubude a Aničku si vezme s velkým znechucením. Přidáte-li k němu ještě smradlavého velšského česneka Evanse a trochu psychopaticky laděného Caiuse, vyleze vám z toho krásný gulášek plný przněného anglického jazyka (Respektive jazyka českého v překladu Martina Hilského, kterému tu snad víc než kde jinde musí čtenář vzdát hold!) a fantasticky absurdních scén.

Nu a takový byl Jan Falstaff. Paničky jsem si přečetl až po Jindřichovi IV. a ač si nejsem jist, myslím, že v dalších hrách se rytíř Jan již nevyskytuje. Byl velkolepý. Nebude se řadit mezi mé nejoblíbenější postavy z pera Shakespearova, ale velkolepý každopádně byl. S jeho tělem. Hotovým dělem.