Vesnice přehled

16.06.2020

Kdybych měla tuto knihu charakterizovat jedním slovem, byla by to asi "bezútěšnost". Toto slovo mě napadalo při popisu života hlavních postav i dalších lidí na ruském venkově poblíž Voroněže.

Byl začátek 20. století, po revoluci roku 1905, kdy se car Mikuláš II. pokoušel uchlácholit lid vznikem Dumy, slibem konstituční monarchie, atd. Duma neduma, nic zásadního se nezměnilo. Bude vzpoura? Bude revoluce? Koho to popravili? Proč? Ukradli sedlákovi uzené maso, dobře jim udělali!

Politická situace v tehdejším Rusku jemně probublává celým románem v sérii narážek, které neznalec ruské historie nejspíš nepochopí. V myšlenkách a rozhovorech lidí zachytíme jen útržky. Co to pořád mají s tou Dumou, vzpourou a tak? Pomohla mi náhoda, nedávný televizní dokument o caru Mikulášovi II. a Romanovcích. "O tomhle přece píše Bunin ve Vesnici!", došlo mi v tu chvíli.

Spalující slunce, prach a vedro. Bláto, bláto, kam se podíváš. Zima venku, zima v domě, kde není pořádně čím topit. Lidé, kteří žijí v nouzi, z které se jim nedaří vybřednout - a už se o to ani nesnaží. Východiskem je vodka, dýmka s machorkou... Jakou to všechno má cenu? Jakou cenu má život? Bunin je mistr popisů, které nedoporučuji slabším povahám, neb na ně z toho může padnout depka. Doporučuji naopak těm, které zajímají historické souvislosti. Tahle kniha myslím hodně poví o ruské duši, o tom, co všechno mužik vydrží. Vydržel za cara i za Stalina. Šel z bláta do louže a naopak. Byl zvyklý umírat z rozmaru mocných. Stalinský režim by se sotva udržel v zemi, která by neměla historickou zkušenost s krutým carským režimem.

I když musím říct, že Buninovy povídky mě chytly víc, asi proto, že takový ten děj-neděj je na více než 200 stránkách knihy už trochu otravný, pasáží, které se mně líbily a které jsem si pročítala znovu a znovu, nebylo málo. Zde alespoň některé z nich:

"Ale copak Moskva! I do březového lesíka za silnicí, i tam se už deset let marně vypravuje. Stále doufal, že se mu podaří urvat jeden volný večer, vzít s sebou rohožku a samovar a posedět si na trávě v chládku a v zeleni – a ani ten jeden večer neurval. Dni utíkají jako voda mezi prsty, ani se nenadál a je tu padesátka, zanedlouho bude všemu konec – a jak je to dávno, co běhal bez kalhot? Jakoby to bylo včera!" (Tichon)

"Vyšel si za vesnici, těšil se ze slunce, z tvrdé cesty a vyschlé trávy, ze zhnědlého laskavce, z milého pozdního květu bleděmodré čekanky a z poletujícího chmýří pcháče. Hlína zoraných polí se v slunci leskla hedvábnými sítěmi sotva viditelných pavučin, jimiž byla pole zatažena do nedozírné dálky. Na suchém lopuší seděli stehlíci. Na výsluní na humnech v hlubokém tichu vášnivě vrzali cvrčci." (Kuzma)

"Zdvihl hlavu: zmrzlý sníh šikmo padal na žebráckou černou vesničku, na vymleté blátivé cesty, na koňské kobližky, na led a vodu. Podvečerní mlha zahalovala nekonečná pole, celou tu širou pustinu jejími sněhy, lesy, vesnicemi a městy – říši hladu a smrti."