Vlastní životopis Alice B. Toklasové přehled

01.08.2024

Sice se to tváří jako životopis Alice B. Toklasové, celoživotní blízké přítelkyně Gertrudy Steinové, ale ve skutečnosti jde o autorčinu autobiografii.
Na styl Gertrudy Steinové si musíte zvyknout. Její věty a slova se neustále opakují, text ignoruje interpunkci (Gertruda čárky doslova nenáviděla), ale jakmile si na to tempo zvyknete, dostane se vám pod kůži. Čtení na dopoledne ke kávě to tedy ale určitě není. Navíc pokud se nebudete orientovat v prostředí a lidech, o kterých píše, hodně vám zůstane skryto.

19.12.2015

Připadá mi, že je-li řeč o Gertrudě Stein a Vlastním životopisu Alice B. Toklasové, citují všichni ze zuřivého Chalupeckého pajánu v doslovu. Jako by ta slavná americká modernistka byla jakousi hrůznou oživlou modlou, které je záhodnou pouze zdálky a tiše uctívat o občas krvavě obětovat nějaké to dítě nebo pannu. Pokusil jsem se proto číst co možná nejnepředpojatěji, jako bych nečetl slavnou autorku, ale nějaký nově objevený rukopis. A musím tedy přiznat, že právě ohromen jsem nebyl, spíše naopak.

Rád jsem se přenesl do atmosféry Paříže a Londýna před Světovou válkou (a během ní a po ní), líbilo se mi pozorovat mumraj všech těch slavných jmen korzujících po stránkách knihy, aby mohli vyjádřit údiv nad neuvěřitelnými literárními schopnostmi paní Gertrudy - od Picassa a Matisse až po Hemingwaye a Pounda. Tolik ke kladům životopisu. Nyní pár slov o záporech - o muškách a mouchách a švábech a štěnicích a dalším hmyzu. Předně: vše v tomto životopise je naprosto ohyzdně steinocentrické. Na každé druhé či třetí stránce jsem se znovu a znovu dočetl, že Gertruda Stein je jedním z mála geniálních lidí. Nepochybuji o tom, že si to opravdu myslela, že to není jen plané vychloubání či póza - ale tím možná hůře. Také je přinejmenším tucetkrát zdůrazněno, že jejím dílem začala moderní literatura. U každého textu, obrazu, události nebo člověka je rozhodující, zda se Gertrudě Stein líbil. Pokud ne, pak je zatracen a již se o něm nehovoří. Pokud ano, je zařazen mezi nepominutelné zázraky dějin. Snad nejhorší byla její předpojatost vůči národnostem - Němci jsou například špatní, kupečtí, upracovaní a válkychtiví (co na tom, že sama autorka mohla žít v pohodlí zejména proto, že pocházela z "německy se chovající" rodiny). Němec není v podstatě schopen vytvořit umělecké dílo. Naproti tomu takový Španěl má vždy polobožský status, byť by byl třeba hlupákem a zlodějem.

Text životopisu na mnoha místech vypouští čárky. Jak odvážné a revoluční! Čtenár si je musí sám domyslet, neboť nedokáže-li to, není čtení hoden. Považte, jaký nápad! V jistém protikladu k tomu stojí jistá průzračnot stylu, snaha o použití co nejjednodušších slov a obratů: "Bylo to krásné. Gertruda Stein s tím byla spokojená. Později se to ale Gertrudě Stein již nelíbilo". Inu. Paní Gertruda věřila, že dnes jsou již slova okoralá a setřelá a literární, zatímco v časech Homérových a Chaucerových bývala ještě spjata s označovanými věcmi, a básník proto mohl hovořit o světě přímo - zatímco dnes musí poeta slovům vracet jejich živost všelijakými experimenty. Zamlouvá se vám to? Mně ne. Ta myšlenka je skoro stejně líbivá jako nesmyslná; slova byla ve skutečnosti setřelá a unavená od počátku věků. Žádný zlatý věk neexistoval. A se sebevědomím takřka steinovským mi dovolte věřit, že pánové Chaucer a Homér by se ke mně při tažení pro jednoduchým frázím jistě rádi připojili.