Vlčice ze Sernovodsku: Zápisky z čečenské války přehled

10.10.2024

Kniha se mi četla mnohem lépe než předchozí Absytovka s tématikou války v Čečensku (Kamenné věže). Předně musí člověk vyslovit svůj obdiv autorce za její odvahu.
Od poslední války v Čečensku uběhlo už více než dvacet let a je smutnou pravdou, že Rusko se nezměnilo ani v nejmenším detailu. Arogantní a ubohá troska rozpadlého impéria, které ostatně ani v době svého vrcholu za moc nestálo. Většina postřehů paní Brežné by se bez jakýchkoliv změn dala použít i dnes: "Z nářků nad rozpadem impéria zaznívá jako leitmotiv intimní pojetí lásky. Všichni jsme se dřív tak milovali, proč nás teď Kavkazani, Pobalťané a Kazachové nemilují? Proč nás chtějí opustit? Dali jsme jim kulturu, obětovali se za ně, a oni nám to oplácejí zlem. Zlem se ovšem zde myslí autonomie druhých. Dekolonizační proces vnímá koloniální pán jako milostné zklamání." Rusko dokázalo již tehdy Západ přesvědčit, že jejich invaze je oprávněná a Rusko bojuje proti teroristům. To samé ostatně dnes tvrdí ruský režim o Ukrajincích. "Ruská armáda převzala nejdůležitější pravidla kriminálního kodexu včetně žargonu, jenž používá Putin. Tím dává hlava státu zelenou perverzím. Čečenský národ je prohlášen za kořist. Nemá duši, je to tělo k ponížení, které smí být beztrestně rozkouskováno, aby Rusko ukázalo svoji velikost."
Zpětně je až k pláči, jak tehdejší politici byli naivní a mysleli si, že by se Rusko pod vedením bývalého agenta KGB mohlo změnit. Rusko se jen tak nezmění. Na druhou stranu, nejsem pesimista. Když to dokázali Němci, mohou to dokázat Rusové, ale k té změně musí být donuceni otřesem zvenčí nebo zevnitř. Když Němci po roce 1945 viděli trosky své vlasti, uvědomili si, že nemohou pokračovat jako dříve. Doufejme, že i ruský člověk při pohledu na trosky své vlasti dojdou k prozření a nikoliv k ještě větší zatrpklosti.
Zastávat se Čečenců, kteří sice bojovali za nezávislost, ale nedokázali se sjednotit v dobách míru a zbavit se nevhodné reputace partyzánů a teroristů, nebylo tehdy jednoduché. Doufejme proto, že Západ se v případě těžce zkoušené Ukrajiny poučil.

18.09.2024

V souvislosti s úvodem knihy, jenž pojednává o rozdílech mezi ženami reportérkami a jejich mužskými protějšky, mi přijde hrozně zajímavé porovnání s jinou knihou ze stejné edice – Kamenné věže od Jagielskeho. O stejné válce, a úplně jinak. V jeho knize jsem se dozvěděla o chronologii války, o všech Čečenských lídrech, jejich politické strategii a povaze. A o tom, jak bydlí v baráku s nějakou rodinou a nudí se, když čeká na setkání s vysněnou „celebritou. O ženách se zmíní ke konci ve třech větách, jen tak mimochodem, jako by byly jen nějakou minoritou, vedlejším, nedůležitým prvkem.
Tahle kniha je úplným opakem, a vůbec to neskrývá, je v tom skoro až provokativní. A moc mě to bavilo a těšilo. Je to samozřejmě hrůzostrašné, všechno, čím si Čečenci museli projít a pravděpodobně částečně stále prochází, kniha se nečte lehce, a člověka u toho popadají pocity viny, když čte o nezájmu západu (a hledá paralely v dnešních konfliktech, které možná mají mediálního zájmu více, ale člověk osobně je z nich už unavený a nechce se mu na to myslet – jenomže lidé tam jsou víc než jen unavení).

Je to naturalistické, osobní (ale přiznaně osobní, nehraje si to na stoprocentní objektivitu, dokonce na to upozorňuje na začátku, objektivita je obtížná, když jste s lidmi a žijete jejich příběhy, úplná objektivita není ani cílem), čtivě napsané.

Zajímavý byl kontrast ze začátku lehce glorifikovaného čečenského národa, jeho povahy, kultury atd., versus ke konci odhalení tohoto kulturního přístupu k ženám. (Úplně se ve mě vaří krev když čtu o tom, jak nějakou ženu zabijí za to, že byla znásilněna, je to její chyba z nějakého důvodu, ČEST rodiny je důležitější než člověk, jakože what the actual fuck, jak, proč??) Je dobře, že to autorka nezastírá, jen se bojím, že by z toho někdo mohl vyčíst: „Vidíte? To Rusko tam přece přináší vyspělou kulturu!, což je samozřejmě blbost.

Skvělý je i epilog o Rusku, metro z diktatury do chaosu – dobrá paralela, ale nakonec vlastně výmluva a fatalismus. Když ruský disent a inteligence Rusko takto shazují (aby ukázali že nesouhlasí s režimem a distancovali se?), vlastně je to kontraproduktivní a stále se staví do role oběti. Schopnost lhát jako pozitivní vlastnost, lidé mají zafixované, že lež je přirozenost médií.