Vlny přehled
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/6091/bmid_vlny-BXC-6091.jpg
4
139
139
Román Vlny, poprvé publikovaný v roce 1931, patří k nejvýraznějším z experimentální tvorby Virginie Woolfové. Ústřední roli v něm má šest postav, vedoucích monology: Bernard, Susan, Rhoda, Luis, Jinny a Neville. Důležitá je také sedmá osobnost – Percival, přestože čtenář nikdy neslyší jeho hlas. Monology které postavy vedou charakterizují jejich city a povahové vlastnosti. Kniha je rozčleněna devíti krátkými částmi, které detailně popisují výjevy z pobřeží, sledování vln. Jak postavy, nebo-li „hlasy“ střídavě mluví, Woolfová proniká do jejich nitra, zkoumá jejich osobnosti a vzájemné vztahy. Každá z postav je jiná, přesto je dohromady váže silné pouto. Hlasy postupně odhalují jejich vědomí. Bernard je spisovatel, který stále nemůže najít vhodná slova pro vyjádření svých myšlenek; Luis je outsider hledající pochopení a úspěch; Neville touží po lásce, Jinny je dáma, pro kterou je nejdůležitější krása, obdiv a uznání; Susan prchá před pochybnostmi z města na venkov a věnuje se mateřství; a neklidná Rhoda bojující s nejistotou a úzkostí odmítá kompromisy a raději vyhledává samotu. Percival je sice zbožným, ale zkaženým hrdinou, který umírá na cestě do Indie. Jeho smrt ostatní postavy hluboce zasáhne. Ačkoli jeho hlas v románu nikdy nezazní, čtenář má šanci ho detailně poznat, protože má své místo v myšlenkách všech svých šesti přátel. Je těžké román Vlny zařadit do určité kategorie, protože Woolfová zde mistrovsky spojuje techniku proudu vědomí a poezii psanou v próze. Bývá řazen k angloamerickému modernismu a experimentální próze.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2008 , One Woman PressOriginální název:
The Waves , 1931
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Vlny. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (21)
Vlny je pro tuto knihu velmi příhodný název. Jedna vlna obrazů, pocitů a myšlenek hlavní šestice aktérů střídá druhou, tu větší a silnější, tu menší a slabší, a vždycky jiná, podle toho, čí vlna to zrovna je, a postupně odkrývá jejich osobnosti, postoje, touhy, obavy i radosti a jen spíše náznakově dává tušit i děj na pozadí, skutečné události v jejich životě. Své postavy má Woolfová mistrně zvládnuté – jako by ona sama byla každou z nich. Je to četba velmi náročná na pozornost a obrazotvornost, spíše báseň v próze nežli román. Nedoporučuji číst ve chvílích únavy, myšlenky se snadno zatoulají jinam a požitek z vrcholného uměleckého díla se nedostaví.
V.W. má neskutečný dar. A já vždy jen zírám, jak dokáže slovy vyjádřit pocity, které prožívám přesně v tu chvíli, v to období, kdy knihu čtu. Její díla jsou proudem myšlenek, na jejichž pozadí se odehrává jakýsi děj. Ne naopak. A já to začínám s každou její knihou víc a víc milovat. Jejím knihám je bezpochyby nutné věnovat čas, ovšem alespoň ve mně probouzí tak specifické pocity, že ten čas za to prostě stojí.
Související novinky (1)
Knižní novinky (6. týden)
03.02.2019
Citáty z knihy (1)
„Někdy však na jasné nebe vyjde jediná rozechvělá hvězda a já nemohu jinak než pokládat svět za krásný a nás samé za červy, kteří i stromy znetvoří svým chtíčem.“
Kniha Vlny v seznamech
| v Právě čtených | 11x |
| v Přečtených | 175x |
| ve Čtenářské výzvě | 17x |
| v Doporučených | 24x |
| v Knihotéce | 134x |
| v Chystám se číst | 242x |
| v Chci si koupit | 50x |
| v dalších seznamech | 7x |
Štítky knihy
anglická literatura čas myšlení proud vědomí
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
S Vlnami od Virginie Woolf, prý její nejnáročnější knihou, jsem zpočátku zápasil. Mnohohlasé vyprávění, v němž se střídají vnitřní monology šesti postav, které nemáme možnost poznat jinak než skrz proud jejich niterných myšlenek (a které jako kdyby sdílely jedno vědomí), mě pořád vyhazovalo zpátky na břeh. Jakkoli skvostné je skoro každé souvětí, jakkoli přesné jsou autorčiny metafory. Postupně jsem ale přivykl hudebnímu rytmu (ráno, poledne, večer, dětství, dospívání, smrt) i polosnovému evokativnímu stylu, nechávajícímu nás procítit jednotlivé okamžiky (protože lidská existence pro Woolf nejsou biografická fakta, ale tisíce prožitků, emocí, jisker, které hned vyhasnou). Ke konci už jsem se jen nechával unášet na vlnách s pocitem, že cokoliv dobrého nebo zlého se přihodí, že i když sami přestaneme být, život bude plynout dál, minutu po minutě, slovo za slovem... a taky že tenhle experiment, nacházející se někde na půl cesty mezi básní a prózou (chápu, proč tu knihu měl tak rád Godard), patří k vrcholům moderní literatury.