Voda, která hoří přehled

Na jednu stranu do jisté míry obdiv, jak se autorka dovedla otevřít. Že vše, co jí v životě trápilo, deptalo, nebo naopak bavilo, povznášelo, obohacovalo, dovedla srozumitelnou a celkem empatickou formou sdělit, vtáhnout čtenáře do svého vnitřního světa. Na druhu stranu rozpaky z tak velkého otevření a tedy zveřejnění. A opravdu hodně, hodně podrobné...
Vzpomínky na dětství, na rodiče a zejména dvě úžasné babičky fajn, stejně tak zaujalo povídání o dění okolo docenta Skály. Disidentské prostředí v sedmdesátých a osmdesátých letech mě taky zajímalo. Plus za fotky.
Ale... Tak podrobné odhalení intimních vzpomínek na tak trochu utajenou lásku s Václavem Havlem pro mě bylo spíš zklamáním. Jsou věci, které člověk nemá zveřejňovat, ani po letech... Zveřejněné dopisy, navíc v tak velkém rozsahu, jsou toho vyvrcholením, ty měly zůstat v šuplíku. Pro trápení autorky mám do jisté míry pochopení, nikoliv však pro to zpřístupnění všem. Dopisy Jitce nejsou "Dopisy Olze", které vyšly se souhlasem jejich pisatele a už od počátky byly koncipovány jako širší úvahy, nejen jako soukromá korespondence.
Pokud srovnám s knihou Terezy Boučkové "Indiánský běh", na kterou jsem v průběhu čtení pro občasnou podobnost myslela, řekla bych, že Tereza Boučková se s tím dilematem, co ještě zveřejnit a co ne, vyrovnala mnohem lépe. I když úplně se samozřejmě srovnávat nedá, Jitka Vodňanská byla přímá aktérka vztahu a zveřejněním jeho podrobností se asi vyrovnávala i s pocity zklamání a křivdy.
Z knihy mám nakonec hodně rozporuplné pocity, hvězdičky neumím spočítat. A nečetla jsem vše, zvlášť v závěru jsem knihu spíš prolistovala, z obou těchto důvodů se hodnocení pro tentokrát vyhnu.