Vojáci: Protokoly o boji, zabíjení a umírání přehled

23.05.2023

Ke komentářům zde zveřejněným nemám co dodat, souhlasím a zvláště komentář Inny Pražákové připadá mi velmi přesný.
Dvě pasáže z několika,které mě zaujaly:
...."otázkou je pouze to,zda bylo zapotřebí antisemitských motivů k pociťování radostí z rekreačního střílení Židů.
Pravda je zřejmě triviálnější.Muže bavilo, že mohou dělat něco,co by za normálních okolností dělat nesměli -zažít ten pocit beztrestně si někoho zabít, uplatnit absolutní moc, udělat něco zcela neobvyklého, aniž by se mohli obávat jakékoliv sankce.Je to příležitostný eskapismus, který je zde jako motiv dostačující, to co Gunter Andres kdysi nazval "šancí na nepotrestanou nelidskost". Bezdůvodné vraždění bylo očividně pro nemálo mužů lákadlem, kterému šlo jen těžko odolat.Násilí tohoto druhu nevyžaduje ani motiv,ani duvod.Postačí, že je člověk může páchat...."

..."celkově vzato, nelze z pohledu vojáků hovořit o tom, že by z větší části vedlo"vyhlazovací válku"nebo "válku rasovou".Orientovali se se především podle referenčního rámce armády a války,v němž hraje ideologie pouze vedlejší roli.Vedli válku v referenčním rámci své, nacistické společnosti,a to je přimělo, pokud se do takové situace dostali, k radikálnímu protilidskému jednání.Aby se člověk tímto způsobem dokázal chovat -a to je vlastně zneklidňující -nemusí být ani rasistou ani antisemitou...."

25.03.2023

Sešli se historik a sociální psycholog nad desítkami tisíc odposlechů ze zajateckých táborů pro Němce z 2. světové války. Jde opravdu o doslovné přepisy odposlechů, ne vědomé úřední výpovědi, takže šlo o zkoumání autentických projevů. A zkoumání je to velmi věcné, studie zbavuje psychologii vojáků tendenčního nánosu z obou stran a do značné míry se závěry autorů dají vztáhnout na vojáky v bojovém nasazení obecně (jak dokládá i v závěru použitá citace ze zásahu americké armády v Iráku).
Kniha staví na referenčním rámci: U vojáků záleží především na tom, co se považuje za společenskou ctnost (pracovitost, odvaha, obětavost, poslušnost), co je normální v armádě obecně a konkrétně v jejich sociální skupině (mezi kamarády). Změnou referenčního rámce, který násilí pokládá za legitimní pracovní nástroj, dochází k brutalizaci činů a vnímání. Není třeba větší indoktrinace ideologií (tu většina vojáků řešila jen povrchně). U jednotlivých témat pak autoři probírají, jak se z civilů snadno stanou vojáci s posunutým vnímáním, kteří si uvědomují, že některé činy jsou za morální i legální hranicí, ale obvykle volí možnost podřídit se velení, jednání skupiny, místní zvyklosti. Každý se soustředí na svůj konkrétní úkol a na přežití, extrémní násilí se přisuzuje těm druhým, tudíž hranice normality se posunou natolik, že to v nezainteresovaném pozorovateli budí nepochopení nebo přímo zděšení. Přitom jde především o rozdíl v situaci, většina pohoršených by se ve stejné chvíli nechovala jinak. Výsledkem je, že hromadné popravy nedoprovází zvláštní emoce, je to zkrátka práce, kterou je třeba udělat správně a včas.
Autoři uvádějí na pravou míru často jednostranně zatížené nebo přehnané hodnocení wehrmachtu - nešlo o ideologicky prožívanou válku, ideologie zajímala jen menšinu vojáků, a vojáci se nenacházeli ve stavu dočasného pominutí smyslů.

Pro četbu válečných memoárů a politické historie jsou Protokoly důležitý základ. Krom armády leccos vypovídají i o praktických hybatelích holokaustu, ale i o psychologii vojáků obecně. Je to silný argument proti myšlence "hrdinského boje" - ideologie se dotýká jen politiků a pár vyšších šarží - ale právě proto jde o velmi přínosnou publikaci.