Vražda v Orient exprese přehled

17.01.2025

Ve vlaku uvízlém v závějích kdesi na Balkáně řeší Hercule Poirot neobvyklou vraždu bohatého mafiána Ratchetta. Vražda sice byla dobře připravená, ale vyskytly se dvě nečekané překážky: závěje a Poirot. Ten zapojí své šedé buňky mozkové na plné obrátky a komplikovaný případ vyřeší. Ale nakonec má dilema, jak vše vyhodnotit. Zda má zvítězit spravedlnost v tom smyslu, že každý vrah má být potrestán či má zvítězit vyšší princip mravní....

Od vydání nové Vraždy v Orient-Expresu (2017) jsem se chystal přečíst si i knihu. Pravda, nějakou dobu to zabralo. Ale při letošní Velké prokrastinaci (čti zkouškovém) konečně jsem si v tom našel pravé zalíbení. Tento text není ani tak komentářem knihy, je spíše multimediálním pojednání o jednom specifickém problému knihy a filmů. Jedná se mi tedy o tři Poiroty – Christiina, Suchetova a Branaghova (rád mám, mimochodem, všechny). Slyšel jsem onehdy kritiku nového Branaghova filmu „Přízraky v Benátkách“ jednak proto, že se vůbec nejedná o knižního Poirota (jistě že ne, je to Poirot Branaghův, ne Christiin, tak jako jsme nikdy nedostali Doylova Sherlocka, mimo jeho samotné knihy), jednak proto, že došlo k podstatnému předělání děje. To je ale pro detektivky taktéž typické a buďme k sobě upřímní, podle Christiina textu prostě nejde vybudovat film, na to je moc specificky knižní. Nu, kritika se mi to prostě nezdá spravedlivá. Mě se odlišné charaktery detektivů líbí. A na jednu vlastnosti Poirota z Orient-Expresu se chci zaměřit. Komentář očividně obsahuje

spoilery,

takže, jakkoliv nevím, jak by někdo mohl dávno nevědět, jaké je rozuzlení knihy, dávejte pozor.

Jedná se mi o etický rozměr díla. To je velice specifická část příběhu, která se ve všech třech provedeních naprosto extrémně liší. Děj se končí jasně – Poirot odhaluje napojení všech cestujících ve vlaku na Armstronga a jeho rodinu, respektive další oběti Cassettiho jednání. Záhy odhaluje jak se na jeho smrti všichni tito cestující podíleli - pro pozorovatele z toho plyne, že vraha popravil jakoby sám vlak. A důležité je slovo popravil - lze jej vyměnit za zavraždil, implikace této záměny však budou masivní. Nejsložitější otázka příběhu je pak nasnadě. Není to, překvapivě, detektivní zápletka. Je to téma spravedlnosti (k němuž jsem se vícekrát na Databázi vyjádřil, odkázal bych se patrně nejvíce na svůj komentář k Ovčímu prameni od Vegy), které se rozehrává na plno. Mají oběti právo zavraždit vraha? Je to spravedlnost, nebo je to svémoc? (Je to svémoc, samozřejmě, už v Římském království je nám tento rozdíl patrný.) A když to je svémoc, může být správná (morálně správné a spravedlivé ostatně také nemusí být stejné věci). To je nejsilnější téma příběhu. A je to důvod, proč je podle mě ze tří podání to originální (Christiino) nejslabší. Christiin Poirot totiž řeší jen detektivní větev (což je pro detektivky typické, od "soudu" měli jsme odedávna soudničky), spravedlnostní úvahy zdánlivě pomíjí. Píši zdánlivě- úplná pravda to totiž není. Od samého počátku je příběh budován na symbolickém významu dvanáctky. Ta implikuje spravedlnost porotního systému - jednomyslnou a vykonanou. Příběh se tedy staví jednoznačně na stranu vrahova vrahů (a já to nechci nezbytně kritizovat ani vyzdvihovat, je to prostě fakt), ne však Poirot. Poirot nastíní dvě varianty děje - a končí.

Pak tu máme filmové verze. I ty se liší, ovšem v provedení, nikoliv v ignoraci soudničkové pasáže textu. Rozdíl? Zatímco Branagh je v šoku a smutní, Suchet zuří a pláče. Branaghva verze na počátku přidává scénu s lejnem. Poirot šlápne do lejna - to mu nevadí, jemu vadí nevyváženost, kterou od světa vyžaduje. Vyváženost přitom patrně leže na dichotomii dobro – zlo. Na konci říká "Dosud existovalo jen dobro a zlo. A teď jste tu vy." Je to scéna bezradnosti a zoufalství. Scéna, pří které Poirot opouští cestu rozumu a vpravdě humovsky se vydává na cestu emocí. Etické vyznění je nasnadě - jakkoliv je poněkud defétistické. Branagh upouští od etického racionálního soudu, rezignuje na Poirotovu dosavadní životní pozici a vydává se cestou estetiky.

Posledně stojí Suchet. Dovolím si odcitovat jeho vpravdě shakespearovský monolog v českém vydání: "No no! S takovým chováním se z nás stanou divoši! V ulicích, kde porotci a popravčí volí sami sebe! Ne, to je středověk! Právo a zákon se musí vysoko ctít a když selžou, zvedněte je a chtějte o to víc! Protože celá společnost, všichni civilizovaní lidé, nebudou mít žádné zastání, když je zrušíme! ('Existuje vyšší spravedlnost, než vláda zákona!') Tak ať ji vykonává Bůh, ale nedělejte to vy!" A Suchet to nedeklamuje - on řve. Řve na svět a řve na svémoc, řve podobně jako řvu já, když vidím Ovčí pramen. Víte, v Suchetově verzi nemáme v úvodu jen lejno. Máme tam hned několik přidaných scén. První je sebevražda viníka v úvodních vteřinách filmu. A Poirotova netečnost k tomu faktu. Posléze ukamenování Muslimky. I to následně Poirot obhajuje. "Znala zákony své země a věděla, co ji čeká." Je zde významná diskuse o odpuštění a o činech, jež odpustit nelze. Konečně zajímavou výměnu s Debenhamovou: "'Řekl jste o té ženě v Istanbulu, že znala zákony své kultury a že věděla co znamená, když je poruší. Tak jako Cassetti.'" Praví Debenhamová. "'A tak jako vy.'" Odvětí Poirot. Nejenže je celé toto podání naprosto ohromující a krásné. Má také mimořádně silné etické vyznění, jakkoliv je toto ve zdánlivém rozporu s následným jednáním Poirota. Suchetův Poirot narazil na civilizační překážku a to ho ničí. Věří v eticko-legální základ společnosti a je zhnusen, pokud dojde k jeho narušení.

Co mi z toho plyne? Máme tři verze. Optimistickou (byť skrytě a podle mě vlastně slabě), cestu jakéhosi středu (očividně nonkognitivistickou, emotivistickou) a cestu silnou, pesimistickou. A díky nim, díky této dílčí složce všech těch příběhů, dostáváme zcela jiné děje, které se od sebe významně liší a pro které stojí za to, projít si je všechny. A to je krásné! Je to pozoruhodné, ale vzhledem k tomu, co jsem právě nastínil, zdá se mi, že zdaleka nemohu tentokrát prohlásit, že by se mi jako nejlepší zdál původní text. Bez obou probíraných filmových zpracování jevil by se mi vlastně nudný. Kontrast je fundamentální. Čtete knihy a pozorujte jejich adaptace - iterace téhož mohou být až neuvěřitelně poutavé. A přemýšlejte o etice!