Vraždy na Hebridách přehled

02.05.2014

Tak tohle byla, dámy a pánové, ukázka toho, že i člověk bez špetky talentu může v dnešní době vydat knihu. Navíc knihu s velice pěkným a lákavý přebalem, přesně podle hesla „navrch huj a vespod hnůj“. Příběh i jeho celkové zpracování velmi silně připomíná béčkové detektivky ve stylu Schimanskiho nebo ještě lépe Julie Lescautové. Bez obsáhlých, neustále se opakující popisů jednotlivých postav se neobejdete, protože čtenář je nejspíš dle autora nechápavý hlupák bez špetky zdravého rozumu a chápání, je proto třeba mu vše důkladně předžvýkat. A tak se na jednom místě setkáváte s elegantní dámou s kostěnými obroučkami brýlí, která se mračí, abyste se na dalším místě setkali s elegantní dámou s kostěnými obroučkami brýlí, která se naopak usmívá. A máma mele maso, stejně jako Ema má mísu.

Většinou, když se mi zdá, že je kniha hloupá, po pár stránkách jí odložím. V tomto případě jsem to neudělala (čímž jsem klesla na její úroveň), protože mi byla doporučena knihovnicí a tak jsem si pořád říkala, že na ní přece jen něco bude, třeba překvapivý závěr, nečekané vyústění, složitá zápletka, šokující odhalení. A skutečně, odhalení v závěru pro mě bylo tak šokující, že jsem dlouho nemohla popadnout dech. Bylo to totiž zjištění, že jsem přišla o několik hodin svého života čtením slátaniny, která je opravdu jen pěkný obal, bez hlubšího obsahu. Závěr knihy je tak trapný, že by ho snad ani němečtí a francouzští tvůrci béčkových detektivek nevymysleli, a že o trapnosti vědí své. Pokud autor plánuje pokračování, tak mně se do ruky už rozhodně nedostane, to už bych rovnou mohla začít číst proslulé Harlekýny za zvuků Schimanskiho znělky.