Výchova kresťanského vladára / Institutio principis Christiani přehled

27.08.2021

„Nebudeš-li filosofem, nemůžeš být vladařem, budeš tyranem.“

O Erasmově „Vladaři“ se obecně ví, že je protějškem Machiavelliho „Vladaře“ – a obvykle už nic víc. Nejspíš proto dnes na rozdíl od svého protipólu není čten. Machiavelli prostě „vyhrál dějiny“, a to jistě právem. Jenže člověk by měl vždycky vyslechnout obě strany.

Hlavní rozdíl mezi koncepcemi vlády těchto velikých současníků vidím v tom, že Machiavelli se v podstatě omezuje na hypotetický imperativ: „Jestliže chce být dobrým vládcem, dělej to a to“. Erasmus místo toho klade imperativ kategorický: „Buď dobrým člověkem a křesťanem – a vylučuje-li se to s vládou, vzdej se vlády“. Z toho je jasné, proč se vždycky vládlo podle Machiavelliho, a nikoli podle Erasma. (Ačkoli Habsburkové se o erasmiánskou vládu pokoušeli a Ferdinand I. se jeho dílo dokonce naučil zpaměti. :)) Přitom to ale není tak banální, naivní a zanedbatelná myšlenka. Fakt, že Erasmus na rozdíl od Machiavelliho ve svojí teorii vlády samotnou vládu transcenduje a nadřazuje jí jiné hodnoty – humanismus a křesťanství –, je závažným podnětem k zamyšlení. Řekněme, že je nutné občas válčit, abychom si udrželi vládu (na tom by se oba myslitelé shodli), jenže Erasmus nás nutí položit si ještě dodatečnou otázku: A opravdu je nutné si tu vládu udržet? Tak daleko Machiavelli už nejde.

Erasmův „Vladař“ obsahuje řadu myšlenek, které se shovívavě dají nazvat, ehm, intuitivními. Například že by panovník neměl odírat lid daněmi, že by v sobě měl pěstovat odolnost vůči pochlebování nebo že by měl dbát o neúplatnost úředníků. Ani v těchto pasážích ale Erasmus nenudí. Přinejmenším mě dokázal celou dobu bavit jeho vybroušený, lahodný a hladce čitelný sloh a řada osvěžujících antických exempel. Kromě toho se tu dají hledat shody s Machiavellim, což je docela zábavná hra. Samozřejmě, že jich navzdory odlišným východiskům mají dost: třeba oba doporučují vladaři svou zemi důkladně procestovat; a oba jsou velmi razantně proti francouzsko-italským válkám a žoldnéřům.

A pak je tu ještě něco, proč knížka stojí za přečtení, totiž ta tajemná entita, kterou vzdělanci už od renesance nazývají „erasmiánským duchem“. Teprve u „Vladaře“ jsem ho pocítila na vlastní kůži, „Chvála Bláznivosti“ ani „Důvěrné hovory“ mi k tomu nestačily. Nejspíš by se dal popsat jako mírný, smířlivý a irénický; jako vlídně konejšivá touha po jednotě, které lze docílit jedině tolerancí, ústupností a křesťanskou láskou. Občas sice zní Erasmus jako Evropská unie („Nyní ovšem Angličan nenávidí Francouze a Francouz Angličana, a to kvůli ničemu jinému, než že je Angličanem. [...] Proč nás tato velehloupá odznačení od sebe odtrhávají více, než nás všechny spojuje společné jméno Kristovo?“), ale ten nebožák za EU nemůže a nebylo by fér mu ji vyčítat. – Shrnula bych to tak, že Erasmus je coby politický myslitel nesmírně aktuální tím, jak je neaktuální. Protože cesta, kterou nikdo nejde, vždycky láká.