Vystěhovalci přehled

18.01.2023

Při čtení této ságy i při psaní komentáře mne napadají jen samé superlativy! Těžký život utlačovaných a nespokojených Švédů v nesvobodě, bezzemci, zadluženci i náboženští blouznivci se rozhodnou opustit rodnou zem a vydat se na dalekou cestu přes moře do neznáma. Nová země měla úrodnou půdu bez sedláků a volala k sobě podnikavé sedláky bez půdy, kteří nechtěli být vykořisťováni pány a vrchností. Pomalé tempo vyprávění a podrobné vykreslení strastiplné a dlouhé cesty vystěhovalců s celými rodinami k vytoužené zemi a svobodě přiková zaručeně ke knize každého čtenáře. A jako třešničku na dortu dostáváme od autora k zamyšlení úvahy o tom, co se komu honí v hlavě, proč se rozhodli opustit rodnou hroudu a jak se s tím vnitřně vyrovnávají. Vystěhovalci si zcela jistě s panem autorem zaslouží přinejmenším dvojnásobné nejvyšší ohodnocení a ještě hlubokou pomyslnou poklonu. A vím určitě, že se k příběhu ještě několikrát vrátím !!

09.04.2022

Krásný. Pomalý rozjezd, který byl ale nutný, abychom si uměli představit, jak hlavní hrdinové ve Švédsku žili a co je donutilo k emigraci. Šli úplně do neznáma, informace, které měli, byly neúplné, nespolehlivé, kusé. Možná dobře, protože kdyby věděli, co je čeká za cestu, nejspíš by ani neodešli. Ti, kdo šli, byli chudáci, náboženští blouznivci, vyvrženci. To ale není jediné vysvětlení a ty pasáže, kde se Moberg zamýšlí nad tím, kdo zůstal a kdo šel, jsou nejzajímavější.
„Vysoko nad lodní palubou se tyčí sosny, které ztratily své koruny a větve a teď, oděny do plachet, ční vysoko nad mořem. Z uzavřeného lesa vyrazily na světové moře, kde se mohou svobodně pohupovat po zbytek svého života.
Za každou sosnu, pokácenou na lodní stožár, stojí stovky sosen v kořenu, odsouzených navždy k hnusnému, ospalému životu svého bydliště. Stojí tam padesát let, pak je pokácejí a postaví z nich stavení. Pak je pokryje mech, zezelenají plísní a ztrouchniví. Nakonec zemřou pod kotlem s vařenými brambory pro prasata. Takový je osud sosen, které zůstanou doma.
Avšak vyvolené kmeny stěžňů smějí nosit plachtoví lodi a unášet je přes oceány. Smějí pomáhat lidem stěhovat se z jednoho světadílu do druhého, když si hledají nové domovy. Když jejich loď vpluje do záhuby, provázejí ji lodní stěžně na cestě na mořské dno a uloží se hrdě k odpočinku v největším a nejhlubším hrobu světa. Takový je osud plavících se sosen.“
Já si myslím, že každá sosna je užitečná, i ta, co zůstane doma. Ale Mobergovy úvahy a popisy mi přišly fascinující.