Vyvrhel přehled

03.11.2024

Bohužel od Stínu krkavce pořád čekám, kdy Anthony Ryan napíše své další velké dílo. A pořád nepřichází. Draconis Memoria byl kolosální omyl, Vyvrhel je... tak někde napůl.

Nejdřív klady - kniha je čtivá. Extrémně. Není to žádné těžké čtení s rozmanitým jazykem, dá se v pohodě přelouskat za týden a ani se nebudete snažit. Prostředí je poměrně známé, autor se vůbec nenamáhal zakrýt, že se pohybujeme někde ve dvanáctém století v Anglii, na severu jsou Vikingové, my si částečně hrajeme na Robina Hooda a právě tu kolem probíhají náboženské války. Na jednu stranu je to věc, která bude spoustu čtenářů štvát - přeci jen to vypovídá o velké lenosti autora, kterému se nechtělo vymýšlet další svět, na druhou stranu je ale porozumění tomuto světu jednodušší a spousta věcí v něm - brnění, obchod, měny, věci běžného života - jsou staré známé věci z našeho světa. A v nich, v jejich popisu a použití Anthony Ryan vyniká.

Hlavní postava - Alwyn, později Alwyn Písař - trpí. Ne ani tak dějem samotným, jako spíš "syndromem dokonalého nadprůměrně inteligentního člověka". Zkráceně, kdo četl Husitskou trilogii od Sapkowského, tak má zhruba představu. Hlavní hrdina je totiž chytřejší, vnímavější, prohnanější než všichni okolo, z každé situace dokáže vyklouznout (i když dost často je to díky neuvěřitelné dávce štěstí, což hlavně ke konci knihy... ta jedna konkrétní scéna v lese... bude trochu až moc. Samozřejmě je chytřejší a inteligentnější než všichni ostatní bez jakéhokoliv vzdělání, prostě jen svým selským, tedy spíš zbojnickým rozumem. Tenhle aspekt knihu malinko shazuje. Nedočkáme se tu žádného politikaření, pletichy jsou jednoduché a snadno prokouknutelné, Anthony Ryan se opravdu nepouští do kdovíjak složitých situací. Naopak, v rámci zachování výhody pro hlavního hrdinu jsou ostatní postavy poměrně jednoduché, statické a do Alwynova života jen přicházejí a odcházejí podle toho, jak se mu to hodí. Ryan je totiž mistrem něčeho úplně jiného - to, co je na knize nejpřitažlivější, je systém kladení faktů, gradace děje a umné skrývání pravdy. Ryan dlouhou dobu píše o něčem úplně jiném a tváří se, že to je důležité a pak na čtenáře vylije pravdu, která v několika případech sice čtenáři dojde už dávno, ve většině ale opravdu překvapí.

Co mě osobně na knize opravdu scházelo, byl nějaký prvek fantasy. Ano, vím, prvek fantasy tam je. Jenže ten opravdu nestačí, je ho ukrutně málo. Takhle jsem dostal knihu, která se z 99 % tváří jako historický román, ještě ne ani příliš dobrý, z 1 % jako fantasy. A to je nepoměr, který se mi nelíbí. Nevím, jestli to je autorův plán nebo jen zase zkouší něco nového (osobně myslím, že to druhé), ale vypadá to, jako by si neuměl vybrat. Protože jestli napsal historický román, tak je to hodně špatný román, který, jen obšlehl už známý svět a historické události, a to to ještě neskrýval tak dobře jako třeba G. R. R. Martin. Jestli napsal fantasy, je to pouze špatné, protože fantasy zde bylo opravdu jen co by se za nehet vešlo. Kdyby se zaměřil na jeden nebo druhý žánr, kniha by byla mnohem lepší.