Vzpomínky na budoucnost přehled

24.09.2024

Haha. Kuriózní situace. Mně k téhle knize napadá spousta poznámek a zároveň vlastně nevím, co k ní napsat. Vzpomínky na budoucnost, sepsané na konci 60. let, jsem četl kdysi dávno, ale opravdu dávno, na přelomu let 2000 a 2001. Tehdy jsem toho od Dänikena přečetl více, to mě to docela bavilo, časem to kouzlo nějak vyprchalo.
Co k tomu napsat? Když si tady pročítám komentáře, vidím, že asi nejsem zdaleka sám, kdo to kdysi přečetl, po letech se k tomu vrátil a už mu to nepřijde zdaleka tak úžasné jako kdysi. Snad nejvíc mě pobavila věta "Pan autor by našel mimozemšťana i v mojí polívce." Ono je to docela výstižné.

Je pravda, že na jednu stranu tady máme spousty věcí, které prostě jsou, existují, můžeme si na ně sáhnout a my nějak nevíme, kam s nimi, jak vysvětlit jejich existenci, vznik, smysl. Jelikož jsou to většinou stavby, my nevíme, kdo, proč a jak je dokázal postavit, protože jsou tak staré a v takových místech, kde dnes předpokládáme, že tehdy žily civilizace, které prostě nemohly být na takové úrovni, aby stvořily něco takového, aby třeba tamní stavitelé přesouvali naprosto primitivními způsoby desítky tun vážící, zcela dokonale opracované balvany. Namátkou můžu uvést třeba Tiauhanaco, Sacsayhuamán, Baalbecká terasa, planina Nazca. Ale třeba i obecně profláknutý Egypt a jeho pyramidy představuje dodnes nevyřešenou hádanku způsobu jejich staveb. Koneckonců autorova věta "Velká pyramida je - a kdoví, zda nezůstane - zjevným dokladem nikdy nepochopené techniky" je asi jedním z mála, pod co bych se v této knize podespal.
Na druhou stranu když do toho autor začne v podstatě za každou cenu motat létající bohy, v nichž neustále vidí mimozemšťany, tak ačkoliv se mu nedá upřít, že je to napsáno celkem čtivě, vyjde z toho totální guláš, který člověku, který už životem nabral nějaký rozum a vědomosti, prostě slušný paskvil. Perlou je třeba věta v závěru 4. kapitoly: "Naskýtá se tu docela vážná otázka, zda lidská rasa není výsledkem záměrného ,,šlechtění´´ cizími bytostmi, přicházejícími z vesmíru. Jaký jiný smysl by mohlo mít opakované oplodňování lidí obry a ,,syny nebes´´ s následujícím vyhubením nepodařených exemplářů?" Tak určitě, Erichu. Ale na eliminaci tvé maličkosti asi zelení mužíčci nějak zapomněli, ne?? Trochu se seknul i s odhadem, kdy do toho "bouchne" první člověk na Marsu, 11. kapitola: "Odpovědní činitelé NASA jsou přesvědčeni, že nejpozději 23. září 1986 přistanou první kosmonauté na Marsu. Přesné datování má svůj důvod: rok 1986 bude rokem malé sluneční aktivity, rokem klidného Slunce." Hmm, to taky nějak nevyšlo. V osmdesátém šestém to sice "bouchlo", ale úplně jinde a trochu jinak. Po rychlém dotazu třeba Wikipedie říká: "Předpokládá se, že první člověk by na Mars mohl vkročit kolem roku 2030".

Od autora jsem přečetl několik knih, některé se mi už podařilo prodat, jiné mám pořád v bazaru (a kupující se o ně zrovna neperou), v seznamu těch, které si chci přečíst znovu, mám ještě Poselství věčnosti o planině Nazca a tím s panem pohádkářem Dänikenem končím.

04.07.2024

Ke knize jsem se dostal díky doporučení od mé babičky. Autor rozebírá možnou existenci mimozemského života a možnou návštěvu na naší rodné planetě v průběhu století. Přečetl jsem ji jednim dechem je krátká a dobře se to čte. Jako zastánce evoluční teorie a přirozeného vývoje musím říct, že něco na všech těch nevysvětlitelných jevech něco bude. Jeden příklad za všechny cituji z knihy "Nejpodivnější a nejzáhadnější událost, týkající se „hmoty z vesmíru", se udála ráno 30. června 1908 v 7 hodin 17 minut v sibiřské tajze. Ohnivá koule přeletěla nebesa a zmizela v pralese. Cestující transsibiřského expresu pozorovali svítící těleso, letící od jihu k severu. Hromová rána, následovaná dalšími výbuchy, otřásla vlakem. Většina světových seismologických stanic zaznamenala zřetelné otřesy. V Irkutsku, 900 kilometrů od epicentra, zneklidnělo pisátko seismografu na téměř celou hodinu. V okruhu 1000 kilometrů bylo slyšet dunění. Stáda sobů byla zahubena, domorodí kočovníci vrženi i se svými stany do vzduchu. Teprve roku 1921 počal profesor Kulik shromažďovat svědectví očitých svědků, podařilo se mu získat i prostředky pro vědeckou výpravu do takřka liduprázdných oblastí tajgy. Když pak v roce 1927 dosáhla expedice Podkamenné Tunguzky, byli všichni její členové přesvědčeni, že naleznou obrovský meteoritický kráter. Jejich domněnka se však ukázala mylnou. Již 60 kilometrů od centra výbuchu nalezli první stromy, zbavené vrcholků. Čím blíže ke kritickému bodu, tím holejší bylo okolí. Stromy zbavené větví se podobaly telegrafním tyčím a kolem centra byly i nejsilnější z nich paprskovitě vyvráceny a povaleny. Byly objeveny i stopy obrovského požáru. Když výprava pronikla dále k severu, nabyla přesvědčení že tu muselo dojít k mocnému výbuchu. Po nálezu četných děr nejrůznějších velikostí v oblasti bažin se vědci zprvu domnívali, že jde o stopy pádu meteoritů - ale sondy ani vrty však nevynesli žádný zbytek meteoritu, žádný kus železa, niklu, žádný nerost, podobající se kamenným meteoritům. Po dvou letech byly vrty znovu opakovány s většími vrtnými soupravami a s dokonalejším technickým vybavením umožňujícím proniknout až do hloubky 36 metrů - ani tentokráte však nebyly zbytky meteoritů nalezeny. Až do vzdálenosti 18 km od centra nalézáme na vrcholcích stromů ožehnuté a zuhelnatělé silnější i slabší větve. Z toho lze usuzovat, že šlo o náhlé zvýšení teploty následkem výbuchu, nikoli lesního požáru. Tyto ožehy vznikly pouze tam, kde nebyla světelná vlna nějakou překážkou odstíněna. Z toho je jasně a nepochybně zřejmé, že šlo skutečně o působení paprsků. Souhrn všech účinků gigantického zpustošení vyžaduje působení energie řádově 10 na 23 ergů. Tato nesmírná energie odpovídá ničivým účinkům atomové bomby o tritolovém ekvivalentu deseti megatun."