Z jabkenické myslivny přehled
Běla Čapková
Z podnětu někdejšího ředitele Smetanova muzea Alfonse Waissara napsala v roce 1957 paní Běla Čapková, vnučka Bedřicha Smetany, své vzpomínky na dětství v jabkenické myslivně. Kniha je cenným dokumentem, protože přináší svědectví autentických zážitků z posledních let života Bedřicha Smetany i z celého charakteristického prostředí myslivny v Jabkenicích... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Z jabkenické myslivny. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (9)
Mile napsaná kniha vnučkou Bedřicha Smetany,která krátce vzpomene na dědečka a hlavně vypráví dětství strávené v myslivně v Jabkenicích kde je teď muzeum Bedřicha Smetany,které doporučuji navštívit.
Krásná útlá knížka o části života Bedřicha Smetany z pera jeho vnučky. Moc se mi vzpomínání, útržkovité ale ucelené, líbilo, úplně jsem si představovala, jak se chodili koupat, jak poslouchali klavírním koncertíkům doma, koutek panenky...
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Z jabkenické myslivny v seznamech
v Přečtených | 25x |
ve Čtenářské výzvě | 2x |
v Doporučených | 1x |
v Knihotéce | 20x |
v Chystám se číst | 6x |
v Chci si koupit | 2x |
Ke knize jsem se dostal víceméně náhodou v souvislosti s novým filmem Smetana, kde jsem se zajímal o jeho rodinu a narazil jsem na tuto knihu Smetanovy vnučky. V této knize popisuje své dětství na Jabkenické myslivně, kde Smetana strávil své poslední roky života.
Na rozdíl od filmu, kde je Smetana vykreslen jako hodně nepříjemná a protivná postava. Působí kniha více jako nostalgické vzpomínání. Dá se to přičíst tomu, že paní Čapková své vzpomínky sepsala na sklonku života a dětství vnímala jako nejkrásnější období, přičemž je zde patrný jistý „vzpomínkový optimismus“.
Původně jsem očekával, že se kniha bude více věnovat samotnému Bedřichu Smetanovi, ale paní Čapková má na svého dědečka pouze pár vzpomínek. Mnohem větší prostor je věnován době po jeho smrti a vyprávění končí odjezdem rodiny z Jabkenické myslivny – který se dá chápat, jako konec dětství. Závěr pak přináší krátký epilog, kdy se autorka po více než 70 letech na myslivnu vrací a reflektuje, jak se vše změnilo.
Trochu mě mrzelo, že se autorka alespoň rámcově nevěnovala dalším osudům ostatních členů rodiny. Z dostupných údajů vyplývá, že její maminka i starší sestra musely krátce po odjezdu zemřít, zatímco otec se dožil velmi vysokého věku. Jak se ale rodině vedlo po odjezdu z Jabkenic, se čtenář nedozví – to zůstává jen v nepatrných náznacích.
Přesto mě překvapilo, jak zdařilým dílem kniha je. Autorka, ačkoli neměla zkušenosti s psaním knih, dokázala velmi živě zachytit atmosféru konce 19. století a života na vesnici.
Zvlášť mě zaujal popis místních lidí – pošťačky, která denně překonávala dlouhé kilometry pěšky, svíčkové báby, obchodníků s látkami – což dohromady tvoří pestrý obraz tehdejší doby. Právě díky těmto detailním popisům mě kniha rozhodně nezklamala, i když jsem od ní očekával něco trochu jiného. Rozhodně ale stojí za přečtení.