Základy metafyziky mravů přehled

Nemám Kanta rád. Nemám ho rád jako etika, nemám ho rád jako autora a hnusí se mi jako člověk. To je hodně problémů, které stojí člověku v pochválení knihy takového autora. Nerad ale musím připustit, a smiřuji se s tím již několik let, že kantovská etika je té utilitaristické rovná a nelze definitivně rozhodnout, která je, či není lepší. Obě mají své chyby (a zásadní, silné a patrně nepřekonatelné), obě jsou ale vcelku racionální a vedou povětšinou ke stejným výsledkům. Samozřejmě při plné vědomosti slabosti v myšlenkových experimentech, které ale nevypovídají o ničem jiném, než kreativitě tázajícího-se.

Tahle kniha je zajímavá. Je to poměrně uzavřený krátký text (který, jistě, to nepopírám, je místy hůře přístupný, ale oproti Kritikám je to vlastně až takové pohádkové čteníčko), který je strašně nabušený poměrně složitými koncepty a, což je nepříjemné, trochu nejasnými pojmy. Kant se neobtěžuje analyticky přesně od sebe odlučovat pojmy, které mu ale zjevně protivami jsou. Milovat něco je vztah jiné kvality, než k tomu cítit náklonnost, nebo vášeň. Já to nepopírám. Ale stavím-li na tom své analytické kategorie, měl bych být přesnější. Ale budiž.

Látka je komplexní a vzájemně se metodicky provazuje. Strany 40 a násl. dodávají kontext informacím strany 20. V tom smyslu kniha patrně vyžaduje vícero čtení (což jsem učinil), která umožňují konečné pochopení. To činí knihu složitou.

Nadto Kant není zcela jednotný. Problém jeho etiky spočívá v mnohosti formulací. I kdyby nestačila formulace kategorického imperativu a vedle něj stojícího imperativu praktického. On ještě k tomu formuluje obsah kategorického imperativu coby vůli (obsah pojmu vůle) a následně nabízí jen v této knize hned tři formulace kategorického imperativu, včetně té, obsahující slovní spojení "přirozený zákon", což je při nejmenším problematické. Nadto zde není Kantův etický systém ustanoven a ponechán. Kant pokračuje v Kritice praktického rozumu a v Metafyzice mravů (do češtiny nadto nepřeložené). V Kritice praktického rozumu máme další podání kategorického imperativu.

Samotná koncepce imperativu je složitá a nabízí mnoho otázek. Mazy nimi je i ta, kterou formuloval Benjamin Constant. Označujeme jej jako kantovu sekyru. Te lze řešit (přeformulováním konkrétního imperativu chování – tedy "Nebudeš člověku lhát, leda bys tím chránil život svého bližního."), což je ovšem komplikované pro jinou podmínku Kantovy etiky a to sice naprostým odmítnutím konsekvencionalistického uvažování. Takové pravidlo bychom při tom formulovali konsekventně, tedy ne již kategoricky a to v návaznosti na naší náklonnost. Kant stojí pevně jako skála. Je jako Shakespearův Caesar, stálý jako Severka. A ústupky, podmíněné "zákony" odmítá. A to je problém. Odmítá počítat a to je mi nepřijatelným.

Jsou dány další problémy, více či méně komplikovaného charakteru. Asi nemá smysl se k nim vracet. Důležité je – z etických teorií je zkrátka silnou dominantou, kterou je třeba respektovat. A tato kniha je už díky formulaci imperativu mimořádně významnou. (Třeba trestní právo je (bohužel) kantovskou etikou zkrátka ovládáno, vlastně bez dalšího (byť k průlomům tu a tam dochází.)) Nezůstává však u něj. Kantova dualita ceny a hodnoty je snad filosoficky nejdůležitější základnou aktuální lidskoprávní doktríny v oblasti lidské důstojnosti. Ostatně i jako ryzí intelektuální cvičení je kniha strašně zajímavá.

10.05.2024

Obtížné, ale poučné.