Zápisky přehled
Josef Jungmann
V literární pozůstalosti velikého buditele českého a jazykozpytce Josefa Jungmanna (1773—1847) uchovala se řada drobných článků, kterým po smrti Jungmannově bylo dáno jméno: Zápisky. Jungmann článečky tyto, jak vyplývá z jeho vlastních slov („Pokud ještě v svém 72. roce pamatuji" a „tak i teď nalézám ve Sternberce") psal ke konci svého života, r. 1845 za pobytu v lázních Šternberských. Zápisky psal sice, aniž by byl pomýšlel kdy na jejich uveřejnění, ale nepsal je jen pro sebe, nýbrž pro ty, kdo přijíti měli po něm a kdo by se obírali jeho velikým životním dílem. V zápiskách nechtěl podat i Jungmann svůj celý vlastní životopis a z tohoto důvodu: Napsat životopis celý nechtěl, ježto si netroufal, že by o sobě vždy nemluvil buď lépe, nebo hůře, nežli by bylo skutečnosti odpovídalo, omezil se proto jen na úryvky, na podání upomínek z mládí svého a na řadu afforismů, které nám osvětlují jeho světový názor. Upomínky na různé události z mládí jsou cenným materiálem literárnímu historikovi právě jako jeho afforismy, které dávají nám nahlédnouti do nitra Jungmann ova. Ze „Zápisků“ poznáváme že Jungmann nebyl jen střízlivý filolog, nýbrž i muž, který přemýšlel o poslání člověka, jen poměru k světu a který se obíral i otázkami politickými. Z Úvodu. Dr. Zděnek V. Tobolka... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Zápisky. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Zápisky v seznamech
| v Přečtených | 8x |
| v Knihotéce | 3x |
| v Chystám se číst | 5x |
| v Chci si koupit | 5x |
Autorovy další knížky
| 2012 |  Dvojí rozmlouvání o jazyku českém |
| 1825 |  Historie literatury české |
| 1948 |  Boj o obrození národa |
| 1835 | Slownjk česko-německý I. A-J |
| 1958 | Překlady II |
Toužila jsem si Zápisky přečíst už od střední školy, ale jsem nakonec ráda, že jsem se k nim dostala až na universitě. Biografické údaje jsem vesměs znala z výborných Jungmannových životopisů od V. Chalupného a R. Saka, a tak jsem nyní mohla docenit úvahy, které tvoří asi dvě třetiny knížky. Poskytují vzhled do světa vzdělaného a samostatně myslícího člověka na pomezí osvícenství, biedermeieru a romantismu, který sice nebyl originálním filosofem, ale udržoval své myšlenky na úrovni poznatků doby (jak o tom svědčí třeba jeho dumání o celibátu, opírající se rozhovor s lékařem vyučujícím na UK).
Než jsem se podívala na datum prvního vydání (až 1872), ohromně jsem se podivovala, že Jungmann zemřel přirozenou smrtí. Nazvat sv. Trojici „stařec, holub a Žid s křížem“ je docela síla. :D
Nejvíc mě zaujaly myšlenky, že domů se ze všech lidí nejvíce těšívají horalové; že přechod mezi člověkem a ostatními zvířaty je jen povlovný a vysoce inteligentní rody (opice, sloni či psi) se od nás liší pouze neschopností mluvit; že i kdyby se bůh rovnal stvořenému světu, jak tvrdí deisté, potřeboval by stejně prvotní příčinu, a proto božstvo jest, ale není antropomorfní; že chudí lidé se skutečně občas chovají zvěrsky, jak je vidí páni (házejí kosti pod stůl, olizují si ruce, vracejí z talíře zbytky do mísy, prohrabují skříně v nepřítomnosti majitele); že svět se mění podle pozorovatele (to je relativismus už romantický, ne biedermeierovské tíhnutí ke středu!); že sám romantismus je jen literární variací na barokní pověrčivost a pochmurná zbytečnost, vytlačující užitečné osvícenské bádání; že puristé jsou jako zlé saně strážící poklad; a že spisovný jazyk je nadřazen mluvenému, jejž ovšem lze obětovat ve prospěch společného slovanského jazyka (nejspíš ruštiny).
* „Když vidím řezníka na tele štváti pekelné své cerbery, chlapa voly bičištěm bíti, vozku s koněm tyransky nakládati, vždy mu přeji, aby Indem byl.“
* o světské a kněžské tyranii: „Obě pokrytsky sobě vedou, tamta předstírá bezpečnost poddaných, otrockou péči o tělo a jmění jich; tato náboženství a spasení duší, kterých aby ani jediná zmařena nebyla, všecky moří a sužuje. … Když však obě síly spojené buď ve dvou k jednomu cíli, neb každá tajně sice k svému, ale zjevně k jednomu pracují, tu již bídný národ dvojí nese, aniž pak naději má na vyproštění.“
* satiricky: „S námi starý čas přestává, / s námi obrodil se věk."
* Skládači písní
Když vaše díla vidím, vy všední veršopisálci,
péro vzít do ruky hned mi tane.
Když vaše díla vidím, nesmrtní písaři veršů,
co v ruce péro držím, mně z ruky rychle padá.