Zapomenutá Hellas přehled

18.02.2020

Nevěděla jsem, kdo je Philipp Vandenberg. A měla jsem asi deset minut, abych si v nádražním knihkupectví vybrala četbu, než mi pojede vlak. Proto jsem sáhla po čemsi, co obsahovalo Curtiovo jméno a litografii Akropole – že by mě to mohlo bavit.
A také ano. Pro mě je němectví, respektive pruství knihy jejím nejvýraznějším a nejmilejším rysem. Kolikrát jsem se přistihla, jak si při čtení pobrukuji „Ich bin ein Preuße, kennt ihr meine Farben?“. Dýchá z ní atmosféra vilémovské éry, kdy se černo-bílo-rudá vlajka třepotala nad pyramidami, kdy Humann začínal odkrývat Pergamon s výkřikem „Heil Keiser dir!“ a kdy se Curtius plavil na místo vykopávek v dělovém člunu pruského námořnictva. Vandenberg, narozený roku 1941 v Breslau, dovede být ještě hrdým Němcem a ukazuje, zač vděčí věda německému géniu.

Jinak je to literatura faktu, do níž dialogy vnášejí i prvek beletrie. Popisuje práci německých archeologů v pevninském Řecku, na ostrovech i v Malé Asii. Hlavní vyprávěcí linie sledují život Heinricha Schliemanna (Trója, Mykény, Tíryns), Ernsta Curtia (Olympia) a Carla Humanna (Pergamon). Okrajově se dozvídáme o průzkumech Akropole, Delf a Kréty. Jako historika mě nadchly hojné citace pramenů (korespondence, protokoly, projevy, Curtiovy básně) a preciznost, s níž autor koloroval detaily svého vyprávění. Dokonce z novin zjišťoval, jaké bylo v den Schliemannovy audience u Curtia počasí!
Díky důrazu na zajímavé jednotlivosti vidím teď v archeolozích osobnosti, nejen jména. Jejich životy sledujeme od mládí až na samý konec, proto je loučení jaksi osobní. Curtia, o němž jsem toho dosud příliš nevěděla, jsem si zamilovala. Jak sám řekl: „Počet staletí, jež se rozprostírají mezi námi a minulostí, není směrodatný pro vztah minulosti k našemu duševnímu životu.“ V rámci žánru mohu srovnávat se Zamarovským, Kosidowským a C. W. Ceramem a Vandenberg z toho vychází velmi dobře.

Vytkla bych jen dvě věci: 1) jazyk, který byl místy nevhodně neformální, a 2) nepřehledné střídání vyprávěcích linií. Autor se rozhodl popisovat vykopávky chronologicky, proto se často přenáší od jednoho průzkumu ke druhému, místo aby jejich dějiny vylíčil vcelku. To by pro pozorného čtenáře nemusel být problém, kdyby zmatek nedovršovala nepřehledná a zbytečná retrospektiva.
Jinak perfektní. Jsem ráda, že jsem Vandenberga neznala, a tak jsem vůči němu neměla předsudky jako vůči autoru popularizačních bestsellerů. Za přečtení rozhodně stál. Možná nejen za jedno.

24.02.2019

zvláštne napísaný príbeh o schliemannovi a curtiovi, dvoch vyznamnych archeologoch. zo zčiatku sa mi to velmi dobre čitalo, potom však prišli pasáže odohrávajúce sa priamo v helénskych časoch, čo textu velmi škodilo. v porovnaní s Gréckym pokaldom od Stonea o poznanie slabšie