Zaslepení přehled

27.11.2023

Jedna z nejzvláštnějších knih, které se mi dostaly do rukou. Zásluhu na tom nesou hlavně svérázné až obskurní postavy. Zaslepení je velmi příhodný název – každá postava si žije ve svém světě, svých představách, ostatní lidi a celkově okolní realitu vnímá jen okrajově a chápe obvykle nesprávně, což vede k řadě absurdních situací až komediálního charakteru. Přesto jsem knihu jako komedii vnímat nedokázal – možná proto, že každá z těch postaviček, především pak sám hlavní hrdina, je vlastně postava tragická, která žije svůj ubohý, chudý život, jehož směr určuje nějaká obsese – v jednom případě knihami, v jiných penězi, ženami, jiným člověkem a podobně. Nebylo to jednoduché čtení, možná i proto, že kromě Georga Kiena, bratra hlavního hrdiny, který je jakýmsi alter egem autora samotného, jehož ústy vyslovuje své myšlenky a názory, nelze v podstatě k žádné postavě „navázat vztah“, což třeba pro mě je při četbě docela důležité.

08.02.2023

(SPOILER) Zaslepení (Die Blendung, 1935), jediný román Eliase Canettiho (1905–1994), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1981), jsem četl poprvé v roce 1997 a velmi se mi tenkrát líbil, ostatně Canetti se zařadil mezi mé oblíbené spisovatele. Teď jsem se k románu po 25 letech vrátil a bohužel podobně jako v případě nedávného návratu k Hesseho Stepnímu vlkovi to bylo zklamání...
Canetti se narodil v židovsko-španělské rodině v bulharském Ruse, vyrůstal a žil ve Vídni, psal německy, před Hitlerem utekl do Anglie a od 70. let žil v Curychu; měl britské občanství. Kromě Zaslepení a několika divadelních her psal především eseje, např. rozsáhlý výtečný esej Masa a moc, esej o Kafkovi Druhý proces nebo soubor esejů Svědomí slov, dále zápisky a aforismy. Vydal také skvělou autobiografickou trilogii Zachráněný jazyk, Pochodeň v uchu a Hra očí.
Zaslepení je románem o zániku "knižního člověka", slepého vůči reálnému světu. Význačný sinolog a soukromý učenec Petr Kien vlastní obrovskou knihovnu ve čtyřech pokojích bez oken (ty jsou jen ve stropě), aby na knihy bylo více místa. Žije z dědictví a vnější svět pro něj znamená jen vyrušení z vědecké práce a četby. Nicméně tento nepraktický učenec ve své zaslepenosti podlehne postupně třem individuím, které do jeho hlavy pronikají jako symbol agresivního světa venku. S chamtivou a chlípnou hospodyní Terezou se ožení v domnění, že bude pečovat o jeho knihy. Když opustí svůj byt, dostane se do spárů velikášského hrbatého trpaslíka Fischerleho. A brutální domovník Pfaff je jen zdánlivě Kienovým spojencem... (POZOR, SPOILER) Ani bratr, psychiatr Georges Kien, žijící v Paříži, Petrovi nepomůže v jeho bludech a masochismu; učenec nakonec založí požár a upálí se ve své knihovně.
S nadšením jsem přečetl I. díl Hlava bez světa, kdy se Kien ožení s Terezou a brzy se v ní zklame. Dlouhým II. dílem Bezhlavý svět, v němž Kien přenáší s trpaslíkem z hotelu do hotelu imaginární knihovnu a do děje zasahují opět Tereza a domovník, jsem se ale už prokousával, té grotesknosti a absurdity na mě bylo moc a Kien mi přišel nesmírně hloupý a naivní, což vyvrcholilo ve III. díle Svět v hlavě. Trápil jsem se s knihou skoro dva týdny.
Román je však bezesporu důležitým varováním, aby se člověk neuzavíral před světem ve věži ze slonoviny, protože o to agresivněji pak mohou vnější síly zaútočit a takového člověka zničit; a v knihách opravdu není vše – život je jinde.