Tyranie noci přehled

30.05.2019

Mimořádně komplikovaná, hluboce strukturovaná a mohutnější než impéria, alespoň tak se mi jeví Cookova fantasy sága Zástupců noci. Autor se zde rozkročil opravdu doširoka a noří se hluboko, přehluboko. Hned od začátku nás zavalí hora dat o náboženském a politickém pozadí světa, v němž se budeme pohybovat. K tomu hromada postav, jejichž vztahy nejsou v první chvíli ani trochu zřejmé a události, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí. Orientace ve všem tom mumraji je velice obtížná, už proto, že neexistuje žádný rejstřík pojmů ani mapa, která by geografii Cookova světa přiblížila. Děj je navíc hodně vláčný a nikam nechvátá. Dovedu si představit čtenáře, které může tato vstupní chaotičnost a ospalost odradit od pokračování v četbě. I já jsem se ztrácel, a jak už podotkl Excalibur73 přede mnou, chvílemi jsem si nebyl jist ani tím, zda se s armádami pohybujeme na sever, na jih, či do horoucích pekel. Tři linie tomu přidávaly ještě o něco více zmatků. Naštěstí s postupem času se děj soustředil víceméně jen na jednu z nich, k níž se ostatní přimkly, a vykrystalizovaly do nepoměrně čitelnější bojové strategie. Záměry Bohů, jak už to bývá, zůstaly zastřené a nejasné, co mě ale uvádělo do rozpaků, byla magická stránka tohoto světa. Světa, kde je magie jednou z nejdůležitějších položek, přesto se o ní dozvídáme jen tak na okraj a jaksi mimochodem, až někde hluboko pod vrstvami všeho ostatního. Víc než kouzlením, mě autor obluzoval náboženstvím, korupcí a kmenovými intrikami. Motal mi hlavu tak dokonale, že jsem za chvíli nevěděl, komu fandit a koho se bát. Na můj vkus je Tyranie noci příliš odosobněná, chladná a akademicky nezvrásněná. Kniha mě nevtáhla do sebe, neomráčila, a snad kromě finálního boje zavržené valkýry s prastarým Chodcem mi ani nezvedla tepovku nad úroveň vegetativního klidu.