Závěť Gedeona Macka přehled

21.08.2024

Kniha Jamese Robertsona, mne, spolu s detektivní trilogií Petera Maye „Ostrov Lewis“ (poslouchanou v audio-formě), přenesla do soudobého Skotska. Třebaže románům ze současnosti přílišně neholduji (proti Skotsku ničehož nenamítám), času věnovanému tomuto „pobytu“ nelituji. V případě románu “Závěť Gedeona Macka“ bych měla říci “opět nelituji“. Příběh v románu předložený jsem četla již před nějakou dobu. Z tehdejší četby mi zůstal především pocit, pocit příjemně strávených chvil. Děj se mi vybavoval jen velmi povrchně. Po osvěžení paměti mohu říci, že mne životní příběh tzv. faráře opět nenudil, ačkoliv jde o příběh vcelku banální. Banální ve své předvídatelné posloupnosti. Od dětství, tráveného pod nesmlouvavě kritickým pohledem rigidního otce, přes rádoby „vzpouru“ ve stylu „vše budu dělat naopak“ a veselý život studentský prostý rodičovského dohledu až po „dospělost“ a usazení se. Gedeon Macek zakotví v profesním životě - v zaměstnání, které je stejné jako zaměstnání otcovo, zakotví v osobním životě - v manželství se ženou, která mu jakžtakž vyhovuje. Banální, neoriginální existence. Snaha dobře obstát v roli profesní i manželské a nějaký ten drobný kiks v podobě nevelkých prohřešků proti morálním normám (či chcete-li proti přikázáním). Banální, neoriginální existence až ... až na její závěr – setkání s ďáblem. S personifikovaným ďáblem se mnoho smrtelníků nesetkává, rozhodně ne za svého života pozemského (s ďáblem jakožto Zlem a jeho projevy to je ovšem již jiná). Věřím panu Gedeonu Mackovi, že se s ďáblem doopravdy setkal? Věřím, že on tomuto setkání věří. Věřím nadto, že je tomuto setkání rád. Až potud se mé pocity příliš neliší od pocitů z první četby. Ve Skotsku se mi opět líbí, zejména v malých městečkách a jejich hornatém, lesy porostlém okolí, stále prodchnutém „tajemnem“. Hodně asi dělá autorův styl psaní, který dokáže „prodat“ i všednost – no posuďte sami: „ … na univerzitu v Edinburgu jsem nastoupil v roce 1976 a strávil zde poslední čtyři roky sedmdesátých let, tohoto nedopalku poválečného konsensu, kdy Skotsko bylo zemí špinavých džín, zkyslého piva, těžkého průmyslu a nekonečných dohadů o něčem, čemu se říká odluka.“ Oživila se mi (dle mne) jediná duchovní postava knihy - učitelka, fundovaná regionální historička a kronikářka, „vyhlášená svou přísností a nesmiřitelností vůči blbosti a triviálnosti“, která je většinou svých sousedů pokládána za osobu neznabožskou. Asi by nesouhlasila, ale k víře, k Bohu měla z lidiček v knize vystupujících nejblíže. Již pro svou lásku a pochopení ducha Jižní Ameriky, konkrétně Mexika. „Mexiko na mě udělalo obrovský dojem. V té zemi je vše obtěžkáno symboly, člověk před nimi klesá k zemi. Po celé zemi najdete starodávné zříceniny, které vrhají svůj stín do kraje … . Lidské bytosti jsou zároveň naprosto úžasné a naprosto bezvýznamné. A já měla dojem, že všichni v Mexiku tohle nějakým hlubokým způsobem chápou. … slaví svátek mrtvých. Naprosto nezapomenutelný zážitek … my byli svědky něčeho skutečně neobyčejného, bizarní kombinace indických a evropských vlivů, pohanství a katolictví, starého a moderního, života a smrti.“
V čem je hlavní rozdíl od prožitku z první četby. Jednak již nepřikládám víru v onu Gedeonem Mackem proklamovanou nevíru v Boha. Spíše mi přijde, že čtu paměti jedince, který si k Bohu nedokáže vytvořit žádný vztah, a když tak rozhodně ne vztah pozitivní. Tímto svým postojem, postojem člověka, pro kterého je Bůh absolutním cizincem, není hlavní hrdina v dnešní době ničím výjimečným. Skutečnost, že si nedokáže k Bohu vybudovat žádné pozitivní vazby neudiví, koneckonců byl od dětství pohřben v bažině protestantské strohosti a pragmatické přízemnosti, zbavené veškeré vznešenosti, krásy, lásky, milosrdenství, mystičnosti. Ona skotská fundamentální verze protestantismu ostatně nemá s křesťanstvím příliš společného (což ostatně nemá žádná protestantská sekta). Tak proč se divit, že tento rádoby duchovní, toužící, jako ostatně mnozí z nás moderních lidiček, po něčem „nadpozemském“, radostně uvítá ďábla, a upřednostní jej před čímsi, co pomýleně, v intencích své protestantské výchovy, pokládá za boha. A zde je hlavní rozdíl. Při prvním přečtení jsem vnímala příběh skrze brýle romantismu, estetismu, dekadence apod., takže mi pojetí personifikovaného Zla jakožto chlapíka sice kuriózního, ale spíše příjemného, trochu utrápeného a nespokojeného, nepřišlo ani zvláštní, ani odpudivé. Dnes se mi podobný postoj příčí. Krom toho podobné umělecké uchopení romantizovaného ďábla není v literatuře ničím nové, ďábla jako tvora neškodného, znaveného úkolem páchat zlo, známe například z děl Lermontova, Pesoy. I o setkání člověka smrtelného, konkrétně setkání osoby duchovní (skutečného kněze - kněze katolického) s ďáblem bylo již také v literatuře (a nejen v literatuře) ztvárněno; lze vzpomenout díla Bernanose, Boulleho, Blattyho. A kolik toho bylo sepsáno o setkání ďábla a smrtelníka povolání nekněžského těžko vypočíst, a to jak v literatuře tzv. krásné, i v té, řazené do žánrů prý „pokleslých“. Podotknu jen, že z knih, a stejně tak i z filmů, a to i v z těch tzv. „béčkových“, čiší jen a jen varování, varování před příklonem na stranu Zla. Není vskutku žádný div, že se od pana Macka, který se dobrovolně rozhodl žít v pravdě ďáblově lidé odvracejí, že jej zavrhují. Škoda pana Gedeona Macka, s některými jeho názory (před jeho osudovým rozhodnutím následovat Zlého) souzním. Stejně tak chápu i některé pocity jeho otce z moderní doby.

19.09.2020

Forma knihy - nalezený text, který několik dní před svým zmizením sepsal Gedeon Mack.
QV této své závěti popisuje celý svůj život, od útlého dětství až po osudné setkání s "Kamenem" v lesích u Monimaskitu. Farářův usedlý život se dostává do chaosu, protože je otřesena jeho víra, ne v Boha,ale v racionalitu. Gedeon se stal totiž farářem z pomsty- vydává se ve stopách svého despotického otce, přestože sám v Boha nevěří. Po setkání s kamenem začne veřejně ventilovat své názory a je prakticky vyhnán z církve i společnosti.
(2010)