Ze starých letopisů přehled

V knize „Ze starých letopisů“ vypravuje národní umělec Ivan Olbracht básnickou formou staré české pověsti, které si naši předkove vyprávěli před dávnými stoletími, na úsvitě našich dějin. Pověsti přecházely z pokolení na pokolení a měly po všechna staletí pro náš národ nesmírný význam. Náleží k tak zvané ústní lidové slovesnosti, která byla nejstarším uměleckým projevem našeho lidu v době, kdy náš národ ještě neznal písma. Byly to pověsti, které v nejširších lidových vrstvách posilovaly vlastenecké city a učily náš národ lásce k jeho minulosti, když na slavných bojovnících, ochráncích vlasti před cizími vojsky, ukazovaly příklady statečnosti a síly. Pověsti, lidové písně, celá naše ústní slovesnost měla v dávných stoletích ještě jiný důležitý význam: v době, kdy feudální šlechta a církevní hodnostáři užívali ve svých spisech ponejvíce latiny, jedině české pověsti obohacovaly a tříbily naši mateřštinu. Mnohé osobnosti válečníků, knížat a světců vypadaly ve skutečnosti někdy zcela jinak, než jak je pověsti líčí, avšak i když pověsti nejsou bezpečným poučením pro život dávných králů, jsou důležitým ukazatelem toho, co si náš lid vyprávěl a jaké byly jeho zájmy a jeho kultura. Do širokých vrstev se dostávaly psané kroniky — Kosmova, Dalimilova i Hájkova jen ojediněle, poněvadž pergamenové knihy byly nesmírně drahé — avšak jako ústní vyprávění pronikly do našich nejširších vrstev a udržovaly i v nejtěžších dobách lásku ke svobodě, k mateřskému jazyku a slavné minulosti našeho národa. A tak staré pověsti byly zdrojem síly a umělecké inspirace i našim největším umělcům. Jen tak Bedřich Smetana mohl vytvořit svou slavnou Libuši, Alois Jirásek mnohé historické povídky, i své Staré pověsti české, Josef Mánes i jiní malíři své slavné obrazy. A k těmto starým českým pověstem se vrací i národní umělec Ivan Olbracht, který ukazuje na básnický půvab starých příběhů o příchodu praotce Čecha na Říp, o Přemyslu Oráči a o kněžně Libuši a jejích sestrách, o bitvě u Turska a o událostech, které vypravují naše staré kroniky. Přiblížil nám znovu známé i málo známé příběhy a legendy o našich dávných předcích, o jejich zvycích, zájmech a příhodách, o českých knížatech a kněžnách, národních světcích, o dívčí válce. Hovoří i o našich slavných kronikářích Kosmovi, Křišťanovi a pozdějším Václavu Hájkovi z Libočan. Legendy a pověsti mají nakonec i veliký význam vědecký: nejednou se totiž ukázalo, že lidové pověsti přivedly naše vědce na stopu dávných hradů a sídlišť, které archeologové v zemi skutečně našli a vykopali a přitom objevili jiné vzácné památky, pracovní nářadí, různé výrobky, zbraně, dokonce i sochy, které nám ukazují, že naši předkové už v době pohanské, předhistorické, žili na vysoké kulturní úrovni, že svou vlast milovali a dovedli vyrobit i zbraně, aby ji uchránili před všemi nepřátelskými vpády. Ivan Olbracht vypravuje staré příběhy a ukazuje, jak se na ně máme dívat, v čem si máme vážit našich velikých kronikářů, jako byli Kosmas i kronikáři dalších staletí, a v čem hledat význam těchto příběhů. Dává jim básnickou formu a vytváří z nich umělecké dílo, jaké vytvořil ve svých historických povídkách a pověstech Alois Jirásek. Pověsti, vyprávěné národním umělcem Ivanem Olbrachtem, ilustruje laureát státní ceny Adolf Zábranský, navazující svým uměním na veliké národní tradice Mikoláše Alše, který staré české pověsti rovněž miloval a nejednou ilustroval.... celý text