Židovský národ a jeho svatá písma v křesťanské Bibli přehled

„Nejdůležitější je pochopit, že plností a cílem Zákona i všech Písem je láska... Kdo si tedy myslí, že pochopil božská Písma nebo alespoň některou jejich část, a přitom se tím pochopením nesnaží budovat tuto dvojí lásku k Bohu a k bližnímu, pak je dosud nepochopil.“
(svatý Augustin)

Už ve 2. století heretik Markión ze Sinopé proti sobě stavěl bohy obou knih a doporučoval vyloučení starozákonního Hospodina z křesťanského světa (a vlastně tak donutil církevní Otce promýšlet vztah Zákonů a následně zdůraznit komplementaritu obou částí Bible – ještě že ty bludaře máme :-). Z toho je vidět, že napětí mezi Starým a Novým zákonem je odvěké – a v různých podobách církevní praxe a v obecném povědomí stále trochu přítomné. Souvisí to zřejmě s nevraživostí mezi křesťanstvem a židovským národem, která se táhne dějinami – vždyť teprve v šedesátých letech minulého století za pontifikátu Pavla VI. se v deklaraci Nostra Aetate výslovně odmítá podíl tehdejších i dnešních Židů na ukřižování Krista a křesťanům se zapovídá označovat Židy za prokleté nebo zavržené. A jen o pár let dříve byla z velkopátečních přímluv odstraněna modlitba za „perfidní židy“. Že mělo toto nepřátelství vliv na dějiny trpícího Izraele se mi zdá být nesporné a zdá se mi také, že nedůvěřivost a neochota poznávat v Židech své bližní a bratry přispěla k nejstrašnější tragédii dvacátého století. Nelze se totiž neptat, jestli by byla Šoa ve svém brutálním rozsahu možná, pokud by v každé křesťanské domácnosti byla mariánská víra pěstována s vědomím, že Matka Boží je nejen Královna nebes, ale také židovská dívka Miriam. A že Kristus, náš největší vzor, byl za svého života uctíván jako Rabbi Ješua bar Josef.

Spis Papežské biblické komise se přímo nezabývá vztahem Židů a křesťanů, je to vědecká práce zabývající se rozborem Nového a Starého zákona na teologické, historické a textové bázi. Žádná vznešená slova, ale pečlivá analýza jednotlivých aspektů, která popisuje blízkost a provázanost obou Smluv, ale nezavírá oči ani před evidentními rozdíly v tom, jak křesťané a Židé svá Písma čtou a chápou.
Atmosféra vstřícnosti vůči našim „starším bratrům ve víře“ ale byla patrná, prostupovala celým spisem a jaksi ho prosvětlovala. To jsem oceňoval, myslím si totiž, že jen v lásce můžeme přijmout, že pro druhé může být to, co je pro nás cenné, hodnotné jiným způsobem.

„Ještě jednou chci zdůraznit, že náboženství nikdy nemůže ospravedlnit netoleranci nebo války. Nesmí se užívat násilí v Božím jménu! Každé náboženství má vést ke správnému užívání rozumu a podporovat etické hodnoty, které budují občanské soužití.“
(Joseph Ratzinger)