Zle se vede zemi přehled
Tony Judt
Vstoupili jsme do věku nejistoty - hospodářské, sociální a politické. Krize, která propukla v roce 2008, nám připomněla, že neregulovaný kapitalismus je svým největším nepřítelem. Je nevyhnutelné, že se dříve či později stane obětí svých vlastních excesů a bude znovu žádat stát o pomoc. Pokud se ale jen otřepeme a budeme pokračovat stejně jako doposud, můžeme v příštích letech očekávat mohutnější otřesy.... celý text
Literatura naučná Ekonomie a obchod
Vydáno: 2011 , Rybka PublishersOriginální název:
Ill Fares the Land, 2009
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Zle se vede zemi. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
"Nemohu se ubránit obavám, že by lidé mohli dospět k takovému stavu, kdy by považovali každou novou teorii za nebezpečí, každou novotu za obtížný zmatek, každý sociální pokrok za první krok k revoluci a ze strachu, že by je mohl někam strhnout, by odmítali jakýkoliv pohyb (Alexis de Tocqueville)." Kniha předkládá hlubokou kritiku současného na zisku založeného systému a předkládá úžasně nadějeplnou vizi nutných změn. Tony Judt v knize diskutuje historii sociálního státu od toho, co mu předcházelo (liberalismus končící ve velké hospodářské krizi a fašismu), přes jeho nadšené celospolečensky konsenzuální budování, až po jeho postupné rozkládání (které pro mě trochu překvapivě podle autora začalo v 60. letech studentskými individualistickými hnutími bojujícími proti direktivnímu sociálnímu státu, který podle nich omezoval sebevyjádření a svobody jednotlivce a které se pouze ve vnějším pohledu zaštiťovaly kolektivistickým marxismem) a následné nahrazení nesvobodným neoliberalismem, nepřipouštějícím žádné alternativy. Jak dokládá na historii poválečných let, západní společnosti se nejvíce dařilo právě v sociálním státě, kde sociální hodnoty (nikoli peníze) hrály hlavní roli a díky kterým státy prosperovaly (nikoli pouze ekonomicky, ale i lidsky). Současná neoliberální politika oproti tomu vede k degradaci prostoru, lidí, společnosti i ekonomiky. Této politice především schází etický rámec, vnitřně koherentní výklad, který našim činům přisuzuje smysl, jenž je samé přesahuje. Nikdo se nespokojí s konstatováním, že něco je nebo není v našem hmotném zájmu. Autor dokazuje na mnoha statistikách, že současná společnost se až nepříjemně podobá společnosti v liberálním systému počátku 20. století, po kterém přišly světové pohromy. Vyzývá zároveň sociální demokracii, aby opět našla odvahu a správný slovník, který by opět zaplnil vyprázdněnost současné politiky a vrátil zpět do hry hodnoty sociálního státu, který současní politici tak poslušně rozpouští. "Proč jsme si tak jisti, že trocha plánování, progresivní zdanění nebo společné vlastnictví některých veřejných statků jsou nepřijatelná omezení svobody, zatímco bezpečnostní kamery, státní pomoc bankám, které jsou "příliš velké na to, aby mohly padnout", telefonní odposlechy a nákladné zahraniční války představují pro svobodný národ snesitelné břemeno?"
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Zle se vede zemi v seznamech
v Právě čtených | 2x |
v Přečtených | 47x |
ve Čtenářské výzvě | 2x |
v Doporučených | 3x |
v Knihotéce | 20x |
v Chystám se číst | 34x |
v Chci si koupit | 10x |
v dalších seznamech | 5x |
Štítky knihy
chudoba, bída železnice socialismus privatizace společnost a politika sociální demokracie thatcherismus
Autorovy další knížky
2007 | Poválečná Evropa: Dějiny od roku 1945 |
2011 | Zle se vede zemi |
2019 | Zapomenuté 20. století |
2013 | Intelektuál ve dvacátém století: Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem |
2016 | Penzion vzpomínek |
„Svoboda je svoboda. Pokud však vede k nerovnosti, chudobě a cynismu. měli bychom to říct nahlas, a ne zametat její nedostatky pod koberec ve jménu vítězství svobody nad útlakem.“
Jistě nejsem v Česku jediný, komu vyslovení slov „sociální demokracie“ vyvolá ne příliš příjemné pocity. Vzpomeneme si na podivné politické cíle (masivní dohled státu, zadlužení budoucnosti...) i bizarní osobnosti (různí normalizační komunisté, Miloš Zeman a jeho vláda korupčníků, Jirka „Kdo z vás to má!“ Paroubek a další).
Ale Tony Judt není žádný David Rath a jeho sociálně demokratický pohled na západní společnost má hlavu a patu, jeho „kritika zleva“ je kvalitně vyargumentovaná a hlavně je intelektuálně poctivá. To znamená, že se tady nedočkáme těch obvyklých podpásovek, které často provázejí pohled levicových veřejně činných intelektuálů: oživování marxsismu a všelijakých post- a neo-marxismů, pudového antiamerikanismu ani omlouvání neliberálních režimů (tolerance nebo přímo adorace Ruska a/nebo Činy podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“).
Judtova kritika západu (kniha je hlavně o anglo-americkém prostředí) upozorňuje na známé chyby - přecenění ekonomiky jako vědy, přílišný důraz na finanční úspěch jako zdroj společenské prestiže, atomizace společnosti a vytváření bublin (obavy vyslovené v roce 2010 navíc sedí na svět roku 2018 opravdu přesně - jak Trump, tak brexit). Jako lék navrhuje Tony Judt větší míru plánované intervence států. Ne, nevelebí socialismus, jak ho známe z časů železné opony. Ani netvrdí, že stát je a priori lepším správcem. Jen upozorňuje na to, že tvrzení „čím méně státu, tím lépe“ je ideologie a její bezmyšlenková implementace nevede k lepší společnosti. Že je užitečnější posuzovat případ od případu a hledat správné řešení. Judt se čtenářem nemanipuluje – jen nabízí k úvaze svůj pohled.
A chválit ještě nepřestanu: kniha je velmi čtivě napsaná. Je až k nevíře, že literatura faktu (na tak nudné téma, jako je „stát a společnost“) může být tak poutavá - aniž by byla bulvární nebo chtěně skandální. V tomhle je Tony Judt prostě výborný. To platí i o jeho předchozích knihách, teď jsem si například znovu přečetl jeho „Úvahu o moderní evropské paměti“, která je zařazena jako epilog Poválečné Evropy - abych opět konstatoval, že je to ta nejvíc dechberoucí historická esej, kterou jsem ve svém životě četl.