Zle se vede zemi přehled

28.11.2024

Je to velmi čtivě napsané, ale trochu jalové. V době vydání knihy se totiž sociálně demokratické strany pomalu měnily na progresivistické, se vším co k tomu patří, takže autorovo naléhání nemohlo najít svého adresáta - zájem levicových politiků totiž ležel úplně někde jinde. ČSSD začala svou dlouhou cestu k progresivismu a tedy politické sebevraždě v roce 2013 vyštváním vnitrostranické opozice po Lánském puči, francouzská Socialistická strana zkolabovala zhruba ve stejné době, německá SPD odvrhla své tradiční voliče o pár let dříve a britská Strana práce ztratila jejich důvěru v roce 2010. Kniha sice vyšla už v roce 2011, ale takový bystrý myslitel jakým Tony Judt bezpochyby byl, by měl ten trend vidět. V USA byl totiž jasný minimálně od prvního mandátu Baracka Obamy. Takže s autorovými tezemi bych sice mohl souhlasit, nebo je alespoň brát jako příspěvek do debaty, jenže svět se posunul. Dnešní levicové strany prosazují Zelený úděl, ESG, migraci, "nerůst" a rozdrobení společnosti na titěrné menšiny. Problémy nižší střední třídy a dělnické vrstvy je vůbec nezajímají, a nemají tudíž žádnou touhu pracovat na zvýšení jejich životní úrovně.

06.11.2017

„Svoboda je svoboda. Pokud však vede k nerovnosti, chudobě a cynismu. měli bychom to říct nahlas, a ne zametat její nedostatky pod koberec ve jménu vítězství svobody nad útlakem.“

Jistě nejsem v Česku jediný, komu vyslovení slov „sociální demokracie“ vyvolá ne příliš příjemné pocity. Vzpomeneme si na podivné politické cíle (masivní dohled státu, zadlužení budoucnosti...) i bizarní osobnosti (různí normalizační komunisté, Miloš Zeman a jeho vláda korupčníků, Jirka „Kdo z vás to má!“ Paroubek a další).
Ale Tony Judt není žádný David Rath a jeho sociálně demokratický pohled na západní společnost má hlavu a patu, jeho „kritika zleva“ je kvalitně vyargumentovaná a hlavně je intelektuálně poctivá. To znamená, že se tady nedočkáme těch obvyklých podpásovek, které často provázejí pohled levicových veřejně činných intelektuálů: oživování marxsismu a všelijakých post- a neo-marxismů, pudového antiamerikanismu ani omlouvání neliberálních režimů (tolerance nebo přímo adorace Ruska a/nebo Činy podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“).

Judtova kritika západu (kniha je hlavně o anglo-americkém prostředí) upozorňuje na známé chyby - přecenění ekonomiky jako vědy, přílišný důraz na finanční úspěch jako zdroj společenské prestiže, atomizace společnosti a vytváření bublin (obavy vyslovené v roce 2010 navíc sedí na svět roku 2018 opravdu přesně - jak Trump, tak brexit). Jako lék navrhuje Tony Judt větší míru plánované intervence států. Ne, nevelebí socialismus, jak ho známe z časů železné opony. Ani netvrdí, že stát je a priori lepším správcem. Jen upozorňuje na to, že tvrzení „čím méně státu, tím lépe“ je ideologie a její bezmyšlenková implementace nevede k lepší společnosti. Že je užitečnější posuzovat případ od případu a hledat správné řešení. Judt se čtenářem nemanipuluje – jen nabízí k úvaze svůj pohled.

A chválit ještě nepřestanu: kniha je velmi čtivě napsaná. Je až k nevíře, že literatura faktu (na tak nudné téma, jako je „stát a společnost“) může být tak poutavá - aniž by byla bulvární nebo chtěně skandální. V tomhle je Tony Judt prostě výborný. To platí i o jeho předchozích knihách, teď jsem si například znovu přečetl jeho „Úvahu o moderní evropské paměti“, která je zařazena jako epilog Poválečné Evropy - abych opět konstatoval, že je to ta nejvíc dechberoucí historická esej, kterou jsem ve svém životě četl.