Zločin a trest přehled

12.01.2025

Jak hodnotit klasiku, neutonout ve frázích, případně nepapouškovat, co jsme se o dílu dozvěděli v gymnaziálních hodinách literatury? A navíc co dodat ke 2795 hodnocení na Databázi knih?
Asi jen osobní dojem, všechno ostatní by bylo zbytečné. Dostojevský je génius. Naprosto rozumím jednomu českému spisovateli, který ve svých vzpomínkách říká, že po přečtení Zločinu a trestu dostal horečku a týden se z ní dostával. To je dílo - cloumák. Ta naléhavost, s jakou Dostojevský klade naprosto zásadní, a morálně velmi (za)hraniční otázky, je i dnes nenejvýš aktuální. Jsou lidé skutečně rozděleni na "materiál", který jen žije své životy a je tu kvůli udržování rodu, a na "mimořádné osobnosti", které posouvají svět kupředu a mají tak i právo například zabít, když za jejich jednáním stojí nějaká vznešená idea? (Například dobýt nějaké území za cenu statisíců mrtvých? Je jedna vražda staré ženy víc nebo míň, než vražda sto tisíc lidí, když za tím stojí dobrá idea? Co to je dobrá idea? Kdy je dobrá? Kdy se svět posouvá dopředu? Existuje vůbec nějaké PRÁVO zabít druhého? ...) To není jen nějaký banální příběh vraždy a výčitek svědomí, to je vrcholně společenský román o jednotlivci a jeho vztahu k lidstvu. Ještě když povážíme, kdy to napsal, muselo to v tehdejším Rusku působit jako bomba. Společnost byla v určitém rozkolu, nastupovala už nová generace "bezvěrců" popírajících "tradiční hodnoty" - jak už to třeba psal i Turgeněv a na tomto pomezí se tady vše pohybuje. Samotná hlavní postava, Raskolnikov je toho čelným představitelem (proto to jméno raskol - rozkol v ruštině) se nejenom chová značně rozporuplně a je zmítán vnitřními rozepřemi, ale zárpveň je hnán fixní ideou své výjimečnosti. To se může stát komukoliv a z Raskolnikova není daleká cesta k vrahovi nebo diktátorovi. Ta záplava vnitřních úvah a dialogů, které v románu probíhají jsou samy o sobě závažnými příspěvky k hlubokému promýšlení pozice jedince, vnitřní a vnější svobody. Zároveň je román vyloženě ruský i celou tou všeobjímající exaltovaností, s jakou postavy jednají (a která může střídmého českého čtenáře štvát), na druhou stranu to podle mne také patří k obrazu ruské duše, je to její přirozená součást. Mezi "lidskou vší" a výjimečným jedincem, který "má právo i vraždit" se pohybují všechny postavy, každá z nich si nese nějaký vlastní kříž - násilník, prostitutka, opilce jeden vedle druhého, despota otec, podpantoflák manžel, atd atd., všichni se točí kolem ústředního hrdiny, který nese ten kříž největší, ačkoliv si to sám nemyslí.
Uf. Dílo, které nutí přemýšlet, zamýšlet se nad sebou, při pohledu na zprávy nad celým světem, až se mu točí hlava. Klesám v pokoře k zemi a raduju se, že literatura dokáže takto přidusit a povznést zároveň.