Zrození tragédie přehled

29.10.2024

Nebylo to úplně nejsnazší čtení… ale vlastně to byl můj první Nietzsche, kterého jsem přečetl. Asi dva roky zpátky jsem si začal pořizovat celého Nietzscheho, tak jak ho vydává oikomenh a teď jsem se do něj pustil. A přestože to nebylo nejsnazší čtení, tak mě musím říci dost bavilo a bylo značně inspirativní. Ne že bych se vším souhlasil, ale prostě Dionyský princip (přesto Ničeho příliš - nebo snad Nietzscheho příliš?) - se svým prožitím, dotknutím si dna, šílenstvím, enormním zážitkem, za kterým lze hledat sebe sama (Apollinské poznej sám sebe) - shledat se sám se sebou, to je prostě inspirativní a vybízí to k dalšímu zkoumání a tak tedy na mě již! Čekají Nečasové úvahy….

Asi vážně budu muset toho chlapa číst, baví mě čím dál méně. Zrození tragédie jsem si chtě přečíst již po delší dobu, ostatně, kdo by se nechtěl podívat na základy Nietzscheho uvažování. Kdo by se konečně nechtěl dostat k principu dionýskému a apollinskému, kdo by nechtěl! A jo, je to strašně zajímavé. Dualita řádu a chaosu by se snad mohla zdát trochu primitivní pro tak chytrého chlapíka (na zlo a dobro to nemá, to je zase fakt), když to ale zabalí do poměrně elegantního estetického hávu a pokusí se čtenáře přesvědčit o tom, že je to právě tato dualita, která poháněla vývoj Řeků, působí to vpravdě ohromně. Autorovi pak navíc tato vlastně jednoduchá, ne proto ale méně působivá, podoba světa umožňuje vznosná provolání, díky nimž člověk najednou vidí, jak mohl tenhle pán nadchnout později tolik mladších čtenářů filosofie.

Přeci bych výsledné pocity ze čtení nepopsal jako právě positivní. Už jsem naznačil. Stalo se mi již při posledním setkání s Nietzschem, že jsem byl skoro až zaražen jeho antiintelektualismem, jeho odporem k racionalitě. Ne, že bych o těchto jeho tendencích dříve nevěděl, ale nějak mi najednou začaly vadit. Dříve se mi to jeho spílání Euripidovi o tom, kterak zavraždil řecké umění, jevilo snad zábavné, svým způsobem obdivuhodné. Dnes ne.

Podivejte se, být rebel dokáže každý. Odmítnout racionalitu s tím, že je nedostatečně mystická, nenaplňuje člověku nitro nadpozemským cítěním, to je snadné a lákavé. V ničem se mi to ovšem nejeví lepší, než přijetí náboženství, ať mu říkáme jakkoliv. Princip je stejný, jedná se o jakési neprůkazné mystično, jehož smrádek nám dělá dobře. Nakonec to ale přeci působí trochu zbaběle. A ne, že bych Nietzschemu chtěl zrovna vyvracet jeho postoj k osvícenství (klasické, či sokratovské), ale důvody se mi u něho nezdají vhodné.

Je příhodné, že má kritika obsahu (tedy zamlžení rozumu jakousi představou mýtu), nachází u autora odraz i ve formě. Tak je totiž i stylistika textu zamlžená, je přeestetizovaná a snad trochu afektovaná. Jestli něco musím Nietzschemu přiznat, je to schopnost dosažení kompatibility formy a obsahu.

A hlavně! Já mám z řeckých dramatiků jednoznačně nejraději Euripida, tak ať mi na něj Nietzsche laskavě nešmatá!