Zuzanna a Tichý oceán přehled
Jean Giraudoux
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1948 , Matica slovenskáOriginální název:
Suzanne et le Pacifique, 1921
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Zuzanna a Tichý oceán. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (4)
Knížku už si bohužel skoro vůbec nepamatuji, jen vím, že mě svým způsobem uchvátila a okouzlila. Jakým způsobem, to přesně popsal a znovu ve mě probudil předchozí komentátor...
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Zuzanna a Tichý oceán v seznamech
v Přečtených | 13x |
ve Čtenářské výzvě | 2x |
v Doporučených | 2x |
v Knihotéce | 26x |
v Chystám se číst | 22x |
v Chci si koupit | 1x |
v dalších seznamech | 1x |
Štítky knihy
trosečníci francouzská literatura Tichý oceán, Pacifik dívky ztroskotání, potopení lodě přežití
Autorovy další knížky
1969 | Zuzanka a Tichý oceán |
1994 | Ondina |
1968 | Trojská válka nebude |
1970 | Siegfried a Limuzinsko |
2015 | Bláznivá ze Chaillot |
„Ta jména Faidra nebo Consuelo, která nám rychle házívali do očí, aby nás oslnili a zaslepili, jakmile šlo o lásku, ta jména klasiků, Racin, Corneille, Rotrou, která nám chvatně podávali jako svazek pomíchaných klíčů, abychom nedovedly rozeznat, kterou přihrádku naší duše by každý z nich mohl otevřít (…).“
Právě tak jsem se o „Zuzance" prvně doslechla já: na hodině literatury mi bylo hozeno do očí její jméno, jen ono a nic víc. Jenže to jméno má tak sladký zvuk — „Zuzanka a Tichý oceán“, „Suzanne et le Pacifique“ —, že mě nenechalo na pokoji, dokud jsem nezjistila, o čem knížka je. A pak jsem si ji musela přečíst.
Zuzanka, která by si prý ze všech lidí na ostrově nepřála potkat jedině Robinsona, ukazuje, jak si v jeho situaci počíná opačný charakter: dívka, Latinka, katolička. Touží po Francii, víně a omeletách, procitá v ní nevybíravá láska ke každém člověku, laská se s ptáky a objevuje v sobě spřízněnost se savci, pozoruje námořní bitvu první světové války a pohřbívá utonulé námořníky, odmítne zbožštit živly a sebe samu, křtí všechno na ostrově jmény náhodou pochycenými v cestopisech, dokonce si vymýšlí vlastní jazyk pro „polynéské“ emoce, píše v duchu Hamleta, kterého znala jen podle názvu, a odmítá pracně vyrábět stůl tam, kde lze sedět na zemi.
Přes veškerý půvab Zuzančina pětiletého života na ostrově mi jako vrcholy díla přijdou první a poslední kapitoly, její život ve Francii. Ostatně i v Polynésii je přítomná Francie: nejen v parlírujících papoušcích, ale také v Giraudaxových přirovnáních, otevřených zcela světu 20. století. Celek je geniální a já tohle dílko miluji a — uctívám.
* „Po několika drobných tužbách, například abych byla obrem, který by mohl podrbat moře na jeho svědivých a palčivých místech, abych zatočila kormidlem nebo abych byla neteří španělského dobrodruha Pizarra, po posledním pohledu na hvězdy jako na příbory na prostřeném stole, jsme šli spat.“
* „Samota španělská s kamennou půdou, po níž se procházejí drobné sametové a hedvábné skvrny, to jest muži a ženy, a veliké mlčení Boha s drobnými něžnými a bolnými tóny, to jest s kytarami a mandolínami!“
* „Julinka se opírala o mou ruku ze strachu před stínem, nebyla-li to právě Lartiguová, která se před neznámem opřela o mé mlčení.“
* „A byla to opravdu něha evropská, která záleží v laskání živého zvířete, nikoli ta asijská, kterou je sebevražda pro svého vůdce, ani něha americká, která záleží v tom, že člověk se při tanci tváří, jako by měl nohu přilepenou na žvýkací gumě, která spadla na zem, a baví tím svou společnici.“