27 smrtí Tobyho Obeda

recenze

27 smrtí Tobyho Obeda (2021) / Matematicka

„Pak už to byla rutina: jídlo, spánek, škola, bití.“
Takhle jednoduše je na přebalu knihy z edice Prokletí reportéři nakladatelství Abysnt charakterizována kniha polské novinářky Joanny Gierak-Onoszko o kanadských internátních školách.

Četla jsem už několikátou knihu z této edice. Běžné denní (či třeba týdenní nebo měsíční) zpravodajství je často útržkovité a zkratkovité a neumožňuje vidět problémy do hloubky. Naopak knihy z této edice mají možnost problém lépe prozkoumat a vidět ho v různých souvislostech, proto je mám ráda. To jsem ocenila i v případě kanadských internátních škol, o kterých jsem před tím, než jsem začala číst knihu, moc nevěděla. Ano, věděla jsem, že tam byly týrány a zneužívány děti, že s tím měla co dočinění katolická církev a že se papež za její podíl na problému omluvil (knihu jsem četla zrovna v době, kdy se to stalo). Ale to bylo asi tak vše.

Kanadské školy pro děti z prvních národů byly internátní, aby děti plně přejaly způsoby a chování většinové společnosti. Taková byla aspoň původní myšlenka. V předškolním či mladším školním věku tak byly děti zcela odděleny od své rodiny i od své širší komunity a umístěny do internátní školy. Pokud se pak ve škole cokoliv nedařilo, neměly se děti kam obrátit s prosbou o pomoc. Jednoduše nikoho neměly, nikdo jim neposkytoval útěchu a zázemí:
Když Toby vzpomíná na školu, vypráví pomocí velice detailních obrazů, přestože se to všechno stalo před více než čtyřiceti lety. Vypráví o jednotlivých dnech, konkrétních nocích, ale také o tom, co si ze školy Yale odnesl do dospělosti.
„Pořád jsem se bál, co mi zase udělají. Celý život jsme pak čekali, odkud padne rána. Celý život na kolenou, schoulení do klubíčka.“
Škola skončila, schoulení ne.
Dodnes se Toby sám sebe ptá, jestli si trest náhodou nezasloužil. Pochopil, co se po něm chce? Dělal, co mu říkali? Odpověděl správně, odešel ve správný čas? Nebo zase něco pokazil?
Co mi teď udělají? Co se mi stane? Těch otázek se Toby děsil už tehdy, ve škole, když mu byly čtyři, ale i v bíle povlečené posteli, když mu sestřička sdělila, že mu něco amputovali.
To, co se odehrávalo mezi dřevěnými stěnami Grenfellu, bylo strašné, ale časem se stalo normou. Nešlo si nicméně zvyknout na to, že kolem není nikdo, s kým by se o tom dalo promluvit. A koho by bylo možné poprosit ani ne o záchranu, o to, aby zasáhl, protože s tím už děti nepočítaly, ale aspoň o povzbuzení.

V internátních školách byly děti vystavovány ponižování, týrání a zneužívání různého charakteru. Neměly možnost se někomu svěřit. Od své rodiny byly odtrženy, byly odkázány na milost a nemilost těm, kdo se o ně starali v internátních školách. Je smutné, že to často byly církevní osoby: řeholnice, řeholníci, kněží a dokonce i biskupové:
Edmund Metatawabin, ten, který přežil sv. Annu, se o tom rozepíše v autobiografii Up Ghost River (Proti proudu Řeky duchů). Zapamatoval si to následovně:
Po snídani zavedla sestra Marie Neposkvrněná, soeur Marie Immaculata (ve skutečnosti Anna Wesleyová), která měla nad chlapci každý den dozor, Eda s Tomem do prázdné místnůstky. Čekali tam už kněz Goulet a biskup Gagnon, tehdejší ředitel školy.
„Chlapci jako vy nás všechny vystavují značnému riziku. Jako mrtvé krysy ve studni. A co provádíme s mrtvými krysami?“
Nato chlapce odvedli do herny, kde už v řadách čekaly ostatní děti.
„Vezměte si z toho všichni ponaučení. Utíkat ze sv. Anny je smrtelný hřích. Bůh vás ztrestá v životě věčném, jakož i zde na zemi,“ řekl biskup a otec Goulet uchopil dřevěnou bedýnku se zdrojem proudu.
Jako prvního připásali Toma. Napětí zvyšovali postupně. Dítě nejdřív křičelo, pak se kousalo do rtů, nakonec se vypjalo. Po chvíli se páka přesunula do bezpečné polohy a Tomovo tělo se uvolnilo. Ovšem jen proto, aby mohl otec Goulet znovu pustit proud a pozorovat, jak dítě opět tuhne.
Když byli s Tomem hotoví, připásali Eda. Tehdy mu bylo osm. I on byl, stejně jako Louis Knapaysweet, malý a nedokázali mu znehybnět nohy.
„Otče, prosím, už se to nestane,“ zašeptal.
„Jistěže ne,“ odvětil Goulet a otočil pákou.

Kniha je cenná v tom, že se na problém nedívá jen očima obětí, ale i viníků. Takhle autorka popisuje život Anny Wesleyové neboli sestry Marie Neposkvrněné, na kterou mají neblahé vzpomínky všichni, kdo „přežili“ školu sv. Anny:
„Nikdy jsem nikoho nenutila za trest klečet. Vím, jaké to je, protože sama jsem velmi často klečela.“
Dříve, než si vyslechne rozsudek, rozhovoří se obsáhle Anna Wesleyová o své službě. Její slova však nebudou do později vydaného příběhu o sv. Anně zahrnuta – dobový narativ nepustí viníka ke slovu.
Anna Wesleyová coby Marie Neposkvrněná tedy ve škole těžce dřela sedm dní v týdnu, dnem i nocí, bez nároku na odpočinek. Jednou ročně jezdila na několik dní za matkou, a to bylo vše.
Dennodenně chodila v několikavrstvém hábitu až na zem – dětem připadalo, že sestra nechodí, ale vznáší se. Hábit byl jen jeden, stejný v horkém létě i v mrazivé zimě. Reklamace se nepřijímaly: nepohodlí a utrpení mělo být směřováno Pánu Bohu, ne nadřízeným.
Původně se měla starat o čtyřicet dětí – jenže škola přijímala další a Anna měla brzy na starost okolo stovky chlapců, od předškoláků po žáky osmé třídy.
Ne dva, ne deset – stovku.
„Nemohla jsem být matkou jim všem,“ řekne v roce 1999 před soudem.
Vstávala v šest hodin ráno, spát chodila v devět večer. Obstarávala děti a hlídala je během snídaně. Vodila je na vyučování, během kterého dohlížela na pořádek, aby je následně znovu vedla na svačinu. Neměla vzdělání, nemohla učit – byla jen pomocnicí, vychovatelkou, hlídačkou. Oficiálně se její pozice nazývala gardienne des garcons. Což znamenalo, že chlapcům utírala zadky, převlékala jim postele, uklízela jejich výkaly, zavazovala jim boty a neustále dokolečka děti počítala.
Na konci dne chlapce po večeři a modlitbě naháněla do postelí.
Neměla vlastní pokoj – celý život spala za paravánem v chlapecké ložnici, což ovšem neznamenalo, že mohla v klidu spát. Kluci zlobili, bývali neklidní, rušili. A i když byli poslušní, v té stovce dětí se vždycky našlo nějaké nemocné, které sestru budilo.
Na patře nebyla tekoucí voda. Děti vykonávaly potřebu do kýble. Anniným úkolem bylo kýbly pravidelně vylévat, a to i v noci – jinak ráno musela uklízet výkaly z podlahy.
Anna Wesleyová, která se roky starala o děti, neměla kdy se pořádně vyspat.
Neměla kdy a jak se normálně najíst.
Neměla své zázemí.
Neměla ani nikoho, kdo by ji vyslechl.
Věděla, že povinnosti, které jí přidělili, se nedají splnit a že její práce je nekonečná. Začala si stěžovat, že toho má moc, že takovou odpovědnost nedokáže jedna žena unést.
Prosila nadřízené o pochopení.
Marně.
Prosila o někoho, kdo by ji vystřídal.
Marně.
Prosila o pomoc.
Marně.

Čtení knihy nebylo radostné. Je v ní popisováno příliš mnoho utrpení a zla. Přesto je kniha důležitá a cenná. Právě proto, aby se tohle už nedělo. Abychom o těchto případech nemlčeli. Abychom nepodporovali žádným způsobem tuto „mašinerii zla“, která tolika lidem uškodila. Katolické církvi pak zvlášť prospěje, pokud najde odvahu těmto svým proviněním se postavit čelem. Uznat chyby, i institucionální, omluvit se za ně a snažit se o nápravu. Bude to běh na dlouhou trať, ale jsem ráda, že papež František v něm udělal aspoň první krok. Tato kniha mi dostatečně objasnila, proč musel přijet do Kanady a omluvit se na místě.

Toby zemřel sedmadvacetkrát a Kanada se začíná ptát proč. Poslední ze sítě desítek škol, které měly domorodé děti naučit evropským způsobům, byla zavřena v roce 1996. Ne všechny vypadaly jako peklo na zemi. Mnoho z nich ano. Převý... více

Komentáře (0)