Absolutní bestseller – nekompromisní sonda do společensko-politické žumpy odhaluje rozklad státu, ovládaného mafií!

Okamžikem, kdy si dvě tehdy nejsilnější politické strany (ODS a ČSSD) prostřednictvím opoziční smlouvy rozdělily své sféry vlivu prakticky ve všech oblastech státní správy, začala éra organizované, metodicky propracované a systematicky prováděné korupce, která uvrhla zemi do totálního morálního marasmu. Protagonisté tehdejších událostí se sice snažili nové mocenské poměry různým způsobem ospravedlňovat (např. tvrzením, že jde o chvályhodný posun od „divokých devadesátých let“ k „normálnímu“ kapitalismu), účelovost těchto tvrzení však bila do očí. Jistě, gangsterské metody z prvních let privatizace se staly minulostí, těžko ovšem lze za pozitivum označit vstup organizovaného zločinu do politiky a mafianizaci fakticky celého státního aparátu.
Rádoby „zásadní hodnotové střety“ politiků ODS a ČSSD na televizní obrazovce a jejich „nesmiřitelné“ hádky v Parlamentu nebyly pochopitelně ničím jiným než divadlem pro voliče, kteří měli nadále věřit, že u nás máme „pravici“ a „levici“ a tedy alternativy, z nichž si mohou u uren vybrat. To, že jsou pouze bezcennými pěšáky ve špinavé hře, si lidé uvědomovali jen pozvolna, protože establishmentem vytvořený a přísně udržovaný status quo zabraňoval proniknutí „nepříjemných“ informací na veřejnost. V jak otráveném politicko-společenském klimatu žije se tak národ dozvídal víceméně náhodou díky aférám, které již nebylo možné ututlat, což byl třeba případ pražského „lobbisty“ Janouška, který se opil a srazil na přechodu ženu a z jehož telefonátů vysvítalo, že je „loutkovodičem“ mnoha politiků včetně pražského primátora!
Vraťme se ale ke knize Třicet let pod přísahou, která je fascinující výpovědí bývalého elitního policisty o poměrech, které panovaly v mocenských strukturách státu v časech, kdy šéfoval Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu. Robert Šlachta se sice v rozhovoru s Josefem Klímou vrací až k samotným začátkům své policejní kariéry, hlavním tématem knihy jsou však logicky léta 2008 – 2016, během nichž rozkrýval korupční a klientelistické sítě a postupně zjišťoval, že bojuje s chobotnicí, jejíž chapadla sahají až do nejvyšších politických pater. Jeho svědectví se čte jako mrazivý thriller, který je navíc o to hrůznější, že není (jak jsme u tohoto žánru zvyklí) výplodem autorovy fantazie, nýbrž literaturou faktu par excellence. Mnohé z postav, které před námi na stránkách knihy defilují, se posléze v sebezáchovném pudu „rozptýlily“ po méně viditelných pozicích všelijakých „konzultantů“ na úřadech či aktivistů politických neziskovek, ve své většině však působí v politice dodnes, díky mainstreamovým médiím si užívají pověsti ctihodných „zástupců lidu“ a rádi mluví o morálce a lidských právech...
Čtenář se z knihy vůbec poprvé dozvídá o tom, jakým způsobem mafiánští bossové ovládli stát a vytvořili uzavřené klientelistické prostředí, do něhož měli přístup pouze pečlivě prověření, tj. zkorumpovatelní jedinci (kterých však bylo nakonec tolik, že ti neúplatní se ocitli v menšině). Šedé eminence v pozadí si platily tzv. lobbisty, kteří upláceli ministry a poslance a ti následně přijímali zákony takříkajíc „na míru“ svým chlebodárcům. Tak tomu bylo od časů zákona o peněžních ústavech, který umožňoval založit si banku a tu následně vytunelovat, přes kauzu lehkých topných olejů až po poslední megatunel se vznešeným názvem „obnovitelné zdroje energie“, kdy solární baroni (jejichž identita je přísně utajovaná) zaplevelili celou zemi „elektrárnami“ a ze státního rozpočtu vysávají každý rok desítky miliard korun!
Je jasné, že aby tohoto stavu naprostého ovládnutí státu dosáhla, musela mít mafie „pod palcem“ i policii, státní zastupitelství a soudy. Z knihy Třicet let pod přísahou se dozvídáme, že tomu tak skutečně bylo a doslova nám běhá mráz po zádech, když čteme jména vysoce postavených osob, které měli dohlížet na dodržování zákona a místo toho se spolčili se zločinci! Ještě horší pak je, že mnozí z těchto poslušných sluhů mafiánských bossů jsou na svých místech dosud a nadále plní jejich zadání – případ Aleny Vitáskové, která odmítla být po vůli solárníkům a byla za to potrestána osmiletým vězením, hovoří za vše...
Policisté, kteří berou své povolání jako poslání a nedají se vlákat do osidel korupce a bratříčkování se s politiky, bývají nepohodlní. Tak se i Robert Šlachta dostal do svérázného „střetu zájmů“, když odmítl hrát podle not, připravených prodejnými existencemi a byl pod záminkou „reorganizace policejních sborů“ odejit. Je obdivuhodné, že z něj v knize Třicet let pod přísahou nemluví uražená ješitnost či něco podobného, ale soustřeďuje se jen a pouze na fakta. Ta jsou však takového rázu, že z jeho knihy dělají superbestseller!

Robert Šlachta poskytuje prostřednictvím rozhovoru se známým českým investigativním novinářem Josefem Klímou osobní zpověď svého neobyčejného života, a to nejen osobního, ale především toho profesního. Jako bývalý ředitel Útvaru p... více

Komentáře (0)