Nádherná publikace o pradávných dějinách naší vlasti aneb paleontologie je věda plná dobrodružství!

recenze

Pralesy a jezera mladších prvohor: Když uhlí bylo ještě zelené (2024) / JanH

Letos v létě jsem podnikl výlet do okolí Dolních Počernic, přičemž mne tam na jednom místě (konkrétně v parku u hřbitova) zaujalo originální muzeum v přírodě v podobě obrovských kamenných kvádrů. U každého z nich jsem si mohl na informační tabuli přečíst základní údaje, totiž z které lokality pochází, o jakou horninu se jedná a (což mne překvapilo nejvíce) jaké je její stáří. Většinou šlo o stamiliony let a já se velmi podivil, že je možné tak vzdálenou dobu přesně určit. Strávil jsem u těch obřích balvanů snad hodinu a odcházel s úmyslem zjistit si o prehistorických dobách přesnější a relevantnější informace, než jaké jsem dosud měl.
Příležitost se mi naskytla brzy a to v podobě publikace s názvem Pralesy a jezera mladších prvohor, vydané nakladatelstvím Academia. Když jsem tu knihu poprvé držel v rukách a začal jí listovat, úplně se mi zatajil dech – taková nádhera se hned tak nevidí! A v jednu chvíli (to když jsem spatřil úchvatné fotografie nejrůznějších fosilií) jsem si bezděčně vzpoměl na své dětství, kdy jsme s kamarády chodili „sbírat škeble“. Tak jsme tenkrát říkali naší oblíbené zábavě – nedaleko naší vesnice se totiž nacházela menší kamenitá lokalita, kde se daly při troše štěstí najít malé třpytivé úlomky, pozůstatky to pradávných lastur z časů, kdy jsme tu měli moře...
Název knihy (Pralesy a jezera mladších prvohor) i její podtitul (Když uhlí bylo ještě zelené) napovídají, jak to (laicky řečeno) v onom období na území dnešní České republiky vypadalo. Textová část je doplňována bohatou obrazovou dokumentací v podobě překrásných ilustrací Jiřího Svobody a (jak již jsem zmínil) fotografiemi zkamenělin nejrůznějších rostlin a živočichů. Paleontologie neznalý čtenář (což je i můj případ) tak má díky této vizuální názornosti výbornou možnost pochopit dosti náročný, protože primárně vědecky koncipovaný text.
Podle toho, co jsem se dozvěděl, je paleontologie poměrně nový vědecký obor a je určitě potěšitelné, že mezi její všeobecně uznávané průkopníky patří i několik našich lidí. Na přelomu 18. a 19. století to byl Kašpar Maria hrabě Sternberg, po něm pomyslnou štafetu převzali Antonín Frič, František Němejc a Josef Augusta. Posledně jmenovaný je dobře známý všem milovníkům dobrodružných knih z dob pravěku, které ilustroval Zdeněk Burian.
Dnes se hodně mluví o globálním oteplování a v této souvislosti mne v knize velice zaujala pasáž s názvem Milankovičovy orbitální parametry Země. Milutin Milankovič byl srbský geofyzik, který již před více jak sto lety přišel s názorem, že na podnebí na naší planetě mají nezanedbatelný vliv úklony zemské osy vůči Slunci. Ty totiž nejsou konstantní, ale v průběhu dlouhých časových cyklů se mění. Milankovičova teorie byla posléze potvrzena vědeckými výzkumy, takže se podle mne nabízí otázka, zda ke změně klimatu skutečně dochází vlivem člověka, či se spíše nejedná o přirozený přírodní proces...
O většině toho, o čem se v knize pojednává, jsem dosud neměl nejmenší tušení. Mohu tedy říct, že Pralesy a jezera mladších prvohor mne obohatily o obrovské penzum fascinujících informací, ke kterým bych se jinak nejspíš nikdy nedostal. Je potěšitelné, že rozlohou nevelká země, jakou je Česká republika, patří z paleontologického hlediska k těm „nejlukrativnějším“. Stále je zde možné hledat a nalézat milióny let staré a přitom až do dnešních dnů uchované památky na dobu, kdy uhlí bylo ještě zelené...

Kniha s paleontologickou tematikou časově navazuje na předchozí úspěšný titul Ztracená moře uprostřed Evropy (Academia 2003). Zavede nás do období mladších prvohor před 330–295 miliony let, kdy zvětšující se gondwanské ledovce a v... více

Komentáře (0)