Abych přežila je je o vůli žít, přežít...COKOLIV.

Obtížně se hledají k této knize slova. Je to jedna z těch, které nejlépe charakterizuje dlouhé mlčení, v němž je všechno.
Těžko věřit tomu, že knihu psala dívka, která vyrostla ve Severní Koreji, často měla hlad a se svojí sestrou hledaly kořínky a jedly vážky. Která přestála útěk, pašeráky, zneužívání i prodej svého těla, a docela velkou oklikou přes Čínu a Mongolsko se dostala do Jižní Koreji, kde teprve našla se svou matkou azyl.

S úžasem zírala na svět kolem sebe, který byl tak jiný než svět severokorejských lidí. Jak v této knize napsala, až ve chvíli, kdy si přečetla Orwellovu Farmu zvířat, pochopila, co se těm ubohým lidem v Severní Koreji děje. Pochopila, že slovo \"láska\" nemusí znamenat jen a pouze lásku k Vůdci a že se lidé nemusí za drobné prohřešky popravovat. Zjistila také, že má velmi omezenou slovní zásobu, stejně jako všichni severokorejci. Protože prostě víc nepotřebovala.
A že svoboda s sebou nese nejen prožití posttraumatického syndromu, ale také tíhu oné svobody, která najednou… co si s ní počít?

\"Nikdy jsem si nedovedla představit, že svoboda může být tak těžká a krutá. Dosud jsem si myslela, že být svobodný znamená moct nosit džíny a dívat se na filmy, na jaké se chci dívat, aniž bych se musela bát vězení. Teď mi došlo, že musím pořád přemýšlet, a to bylo vyčerpávající. Byly okamžiky, kdy jsem si kladla otázku, jestli - nebýt toho nekonečného hladomoru - by mi nebylo lépe v Severní Koreji, kde se o všechno moje přemýšlení a o všechna moje rozhodnutí postaral někdo jiný.


Vyčerpávalo mě, že musím nést zodpovědnost. V Číně jsem byla živitelkou, byla jsem ta, která udržovala matku při životě. A teď jsem netušila, jak se mám vrátit zpět a být zase dítětem….
… Obě jsme se ze všech sil snažily zapomenout na všechno špatné a jít dál. Chtěla jsem svůj starý život vymazat, ale hrůza, kterou v sobě mel, se ke mně vracela pokaždé, jakmile jsem usnula. Všechny moje sny byly noční můry a obvykle měly stejné téma: okolo mě tekla voda a já jsem se musela dostat přes řeku. Někdo mě pronásledoval, ale já jsem se odtamtud nedokázala dostat, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla. Občas ty sny byly tak zlé, že jsem se budila s křikem…
… Ale jindy zase, i uprostřed bílého dne, mi připadalo, že jsem pořád v Severní Koreji a všechno kolem mne je pouhý sen. Tisíckrát denně jsem se musela štípnout, že se mi to nezdá. Bála jsem se, že se každou chvíli probudím v našem vymrzlém domě v Hjesanu, sama, jen se sestrou, budu ležet na podlaze, dívat se na měsíc za oknem a uvažovat, kdy se asi máma vrátí a přinese nám jídlo.\"

Je to kniha, která vás dostane od chvíle, kdy si zvyknete na autorčin styl. Je naléhavá, ze začátku mi připadala naléhavá a informačně plná až moc, ale ani jsem se nenadála a byla jsem uprostřed Severní Koreje, byla jsem malá Jon-mi, cítila jsem zimu, hlad, všudypřítomný strach a nemilosrdné kastování obyvatel. Pády, ze kterých už se nikdy neotřepete. Život mezi spodinou. Zoufalství a mrtvé lidi na ulicích, protože jaro… Jaro je v Severní Koreji obdobím smrti. Lidé umírají, umírají na ulicích, hlady a vysílením. Cítila jsem přání autorky, která si každé jaro přála jen to, aby ty květiny a nová tráva byly k jídlu. Aby místo té krásy, kterou nevnímala, rostlo jídlo. Ale začínalo teprve období setby a do úrody daleko. Pro mnohé, staré a nejmladší, příliš daleko.

Fotky z archívu autorky vhání do očí slzy a do mysli spoustu nezopovězených otázek

Nejtragičtější na tom všem je, že nejde o dobu nikterak vzdálenou, popisují se tu roky kolem roku 2000 - 2005. Jak autorka rostla, měnily se i poměry a čím dál víc lidí pomýšlelo na útěk. Ten nebyl vůbec jednoduchý a není složité při něm přijít o život. Nebo o rozum. To nejhorší, co může člověk udělat člověku, muž ženě - je neuvěřitelné, že lze něco takového přežít. Recenze z mého webu Čajovna U modré kočky.

Velmi doporučuji, chcete-li ve svém životě pocítit pokoru za život takový, jaký máte.
Chcete-li najít sílu, kterou jste ztratili...
Chcete-li nakopnout k osudovému rozhodnutí.
Chcete-li pochopit smysl svého života.
Tyto všechny emoce a skryté odpovědi vám v podvědomí tato kniha dá. Nezapomenutelný zážitek.

„Poté, co jsem uprchla ze Severní Koreje, jsem s překvapení zjistila, že pestré květy a zelené jarní výhonky jsou v jiných částech světa symbolem života a obrody. V Severní Koreji je jaro časem smrti. V této roční době už nezbývaj... více

Komentáře (0)