Ano, je to bomba

Se severským krimi mám minimální zkušenosti. Krimi obecně není můj obvyklý šálek kafe. Ale chci mít přehled. A v tomto případě jsem snad také zčásti podlehla masivní reklamní kampani. Kdo by nechtěl znát tu, jíž se přezdívá královna švédské krimi?

Ač jinak značně přibržděná, když se jedná o sledování zápletky a odhadování pachatele, zde jsem se v první polovině příběhu cítila být o krok před hrdinkou. Tak jsem možná úplně poprvé také prožívala ty trapné momenty, kdy převracíte strany, je vám všechno úplně jasné a čekáte, kdy konečně blikne světélko poznání i za zachmuřeným čelem hlavního protagonisty.

Mírně mě to znechutilo a objevila se dokonce i ta kacířská myšlenka knihu nedočíst. Marklundová však má jednu obrovskou devízu, jíž ve svém psaní naplno využívá a kvůli níž nejspíš neodoláte a budete číst dál, i kdyby vám jiné věci na textu překážely. Nabízí totiž fascinující pohled do zákulisí novinářské práce, od redaktorských schůzí a systém rozdělování materiálu na jednotlivé stránky, přes podivné dohody se spojkami na policii až k analýzám trhu a bojům o čtenáře.

Žurnalistické vzdělání či praxe není v životopisech spisovatelů nijak výjimečná. A přece jsem, co si vzpomínám, nikdy nečetla knihu, v níž by toto prostředí bylo vykresleno tak živě a poutavě, tak otevřeně a přitom ne bulvárně. Marklundová z toho nedělá velkou věc, protože pro ni jde o chléb každodenní. Zato běžnému čtenáři lezou oči z důlků.

Musím rovněž přiznat, že ve druhé polovině už jsem rozhodně netrpěla tím, že bych předvídala děj byť jen o stránku dopředu. A klepala jsem se jako ratlík, když docházelo na lámání chleba. Samozřejmě, chápete třeba, že některé postavy určitě neumřou, jedná se přece o sérii, to by nešlo. Přesto jsem se klepala, jsem bázlivé povahy. Třísknout tak průvan dveřmi, v té kritické chvíli, mám v kalhotách.

Šovinistické maskulinní prostředí kolem hrdinky příběhu, Anniky Bengtzonové, patří k slabším stránkám tohoto románu. Je černo-bílé, některé postavy, jako třeba nesnesitelný, nespravedlivý a hloupý Nick Langeby, jsou placaté jako víko od kanálu, knize to škodí. Sama hlavní hrdinka mi připadala trochu příliš neurotická na to, abych se s ní chtěla ztotožňovat, nicméně v řadách vedlejších postav najdeme hodně zajímavých. Za mě třeba Patrik z redakce:

Patrik, věčně nadšený, stejně z vraždy jako z vánočního dýchánku, nedokáže svou radost držet na uzdě a snížit svůj hlasový projev ani o pár decibelů.

Rovněž se mi líbí ruská ambasáda, jež se nachází v sousedství redakce novin, kde Annika pracuje, a na níž nejednou spočine pohled té či oné postavy, jako třeba v závěru sám velký šéf:

Shrnuto a podtrženo, jsem celkem spokojený čtenář. V konečném důsledku mi snad doopravdy překážela pouze ta feministická schematičnost. Jinak bylo čtení – hlavně v závěru – příjemně stresující, jak to asi u strhujícího krimi románu má být. Detaily novinářského světa mi braly dech. Je to bomba, i když možná jiným způsobem, než očekáváte.

Dovolím si rýpnutí závěrem – nechápu, proč si hrdinka ukládá své soubory na diskety. Myslela jsem, že Švédsko je pokročilejší země.