Někde jsem jednou četla, že tak někdy po třicítce nastává ideální věk k napsání románu, životního díla. Předtím je člověk mlád, hloupý a sentimentální (a ne že ne), a později třeba už moc přemoudřelý a navíc mu ujíždí vlak, vyzná se spíš v tom, co bylo, než v tom, co je.

Parafrázuji, a je to zobecnění, jasná věc. Stejně mám však pocit, že na tom něco je. A Stanišić je možná génius, takže do tohoto schématu vůbec nezapadá, ale stejně jsem si u něj na ten výrok vzpomněla. Jeho Noc před oslavou je neuvěřitelně zralá. Blbé slovo? Nemám lepší. Má to nenormální lehkost a hloubku zároveň. Jsem uchvácená.

Ještě je čas. Vesnice vypíná televizi, vesnice natřepává polštáře, dnes v noci nedojde ve vsi k žádnému pohlavnímu styku. Vesnice jde brzy na kutě. Nechme snící na pokoji. Ztrácejme čas s nespavci:
S našimi jezery, ty beztak nikdy nespí.
Se zvířaty, jež táhnou do boje. Pod ochranou temnoty vyráží liška na památný lov.
S našimi zvony, hned zahájí slavnostní den, a kdo se dnes může chlubit, že je zvoník a učedník k tomu?
Pak Schramm potěžká pistoli.

Ano, vypravěč v množném čísle. Jediná další kniha, kde jsem se s tím dosud setkala, byly Eugenidesovy Sebevraždy panen. V obou případech se toto řešení dokonale hodí. Ačkoli by jinak bylo těžké a docela jalové tato dvě díla srovnávat, vypravěč je jednoduše komunita, vesnice. Pořád mě napadá, že to „sedne jako řiť na šerbel“. Říkávala babička. Nevím, jestli to znáte. Ale je to přesné.

Během noci před anenskou oslavou sledujeme několik postav v obci Fürstenfelde. Paní Schwermuthová právě prožívá jedno ze svých labilnějších období, uvidíme, co z toho vzejde. Její syn má zítra zvonické zkoušky, což je fajn, jelikož starému zvoníkovi už se do věže fakt nechce lézt. Anna vybíhá ven, zapomene si ovšem svůj sprej na astma. Paní Kranzová si balí věci do deště a malířský stojan, této noci chce přímo z jezera namalovat něco unikátního, co se zítra může slavnostně prodat v aukci. Pan Schramm moc neví, co se životem, tak si bere tu pistoli a míří k automatu na cigarety.

Konfrontace mezi tímto automatem a panem Schrammem graduje na těch tři sta stranách vskutku okouzlujícím způsobem.

Paní Reiffová už asi šla spát, to nevíme, v každém případě zítra otevře pro veřejnost svou keramickou dílnu. A svou zahradu. V zahradě, v jabloňovém sadu, má paní Reiffová kajak. Byl tam odjakživa, je to tak v pořádku.

Paní Reiffová je naplavenina, ale vlastně už je naše, protože se aktivně účastní společenského života. Naši jsou taky dva neonáckové, nebo tedy přesněji jeden a půl – to uvidíte.

Málem bych zapomněla na lišku. Liška je této podivné noci taky venku. Bacha na ni.

Jsou to drobné propletené příběhy, a baví vás všechny. Stanišić má neskutečný cit pro úplně jemnou charakterizaci postav – je nenucený, něco řekne sympaticky přímočaře, něco naznačí překvapivě hlubokým psychologickým postřehem. Píšu to zase jaksi nedostatečně, ale je to tak, je to jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla, a kdybych byla Stanišić a zítra měla umřít, umírám docela klidně s vědomím, že jsem vykonala velkou věc.

Místo těch dnešních oblíbených individualistů, introspektivních hrdinů, co se na tři sta stranách nimrají ve svých pocitech a na svět kolem hledí téměř jako na nepřítele, si někdo vezme vesnici. Koho dnes zajímá vesnice? Vesnice vymírají. Já jsem uchvácená. Jak se mu tohle povedlo? Smekám. K pláči krásné.

Anna dýchá ztěžka. Zpomaluje krok.
Pole zabíjelo, chce Anně ukázat co.
Anna to nechce vidět.

Ano, drama je tam taky, ale humoru je tam víc, kdyby o to šlo, kdyby šlo o dramata a o vtípky. Končím. Je to nevídaně kvalitně napsané, a přitom přístupné všeobecně jako čítanka. Prostě doporučuji.

---

Noc před oslavou Saša Stanišić

Je noc před oslavou kdesi na venkově. Všichni spí. Až na převozníka – ten je mrtvý. A na starou malířku, která se rozhodne poprvé v životě zachytit vesnici v noci. A zvoníka, jenž míří na kostelní věž, kde zjistí malý problém: zvo... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---