Stejně by tady seděl od rána do večera, od večera do rána, se svými lahvemi červeného – takhle má alespoň co dělat. A když si čtete, co do toho umaštěného sešitu sepisuje, je vám zřejmé, že je Prasklej Sklenička, nejstarší štamgast nonstop baru Úvěr odcestoval a nyní i nadějný kronikář, možná střízlivější, než si všichni kolem myslí.

Od té doby, co jsem šťastnou náhodou natrefila na skvělý román Šedý holub od Sándora Tara, se čas od času dívám na stránky nakladatelství Dauphin v naději, že se jim opět povede vyhmátnout něco okrajového, a přece důležitého ze světové literatury, co opravdu stojí za pozornost. Skutečně se jim to nezřídka daří.

Prasklej Sklenička vás na začátku vcucne do svého proudu slov a na konci vás zase vyplivne – příběh tady byl, než jste jej začali číst, a bude tady i po vás, je to život sám, nezabalí to jen proto, že tenhle strejda jednou umře, nebo že se paní, co naproti na ulici prodává šlapací kuřata, odstěhuje. Jak bych to řekla. Otevřete okno a chvíli se díváte na všechno, co vám defiluje před očima; pak okno zavřete. Svět je tam dál, jasně, že je.

A strejda nám představí pár bizarních postaviček s tragickým osudem, barevné plátýnko, jaké může utkat jenom máti Afrika, a to je fajn, proč ne, exotika. Ovšem autor, mesyjé Mabanckou, se s takovou hezkou, ale přece jen trochu okoukanou pohlednicí z dálek nespokojí. Má toho na srdci víc.

„tenhle bordel je život, vstupte do mý jeskyně, najdete tam shnilotinu, odpadky, takhle já si představuju život, vaše zdání, to jsou projekty trapných pisálků k uspokojení dalších trapáků, dokud postavy z vašich knih nepochopěj, jak si my ostatní vyděláváme na každonoční chleba, nebude tady literatura, ale intelektuální masturbace, budete si mezi sebou libovat jako osli, co se vzájemně drbou o sebe“

Dá se to jistě vykládat různými způsoby, bla bla, a mně třeba ten patos chvílemi lezl na nervy, ovšem možná právě to je problém – my zrovna moc dobře nedokážeme procítit hlubokou tragičnost života v tak neutěšených, ne-li vysloveně beznadějných podmínkách, jaké jsou třeba právě pro mnohé obyvatele Konga běžnou realitou; nás to neurčitě obtěžuje, my řekneme patos. My se obrátíme k jiné literatuře, příhodně zahleděné do sebe, individualistické, s hlavou ve vlastní prdeli, kdeže v písku.

„já jenom pozoruju a mluvím s lahvemi, se svým stromem, co mu rád močím na kmen a kterému jsem slíbil, že se převtělím do rostliny, abychom mohli žít spolu“

To jen tak, že mám taky ráda stromy, a že to převtělení do rostliny, to by mě v životě nenapadlo.

Kniha se čte překvapivě lehce. A hezky graduje, zraje jak palmové víno, ke konci lepší a lepší, a v závěru pak nesmírně pěkné povídání o mamince, konečně si někdo neléčí trauma, konečně někdo, kdo měl svou mámu prostě rád, ale ani o to nejde. Vyprávění je protkáno odkazy k jiné literatuře, nejspíš bez problémů vystopujete Sartra či Baudelaira, nebo toho Platona, okej, a to třeba taky má svůj význam, taky to přidává nějakou interpretační rovinu, ovšem mě to třeba ani trochu nezajímá, žes toho, milý Mabanckou, hodně přečet - co já fakt cením, to jsou ty úplně prosté, neintelektuální, neintelektualizující chvilky lidského hněvu, zoufalství či lásky, jako právě v závěru, u maminky a v dětství.

Závěrem poznamenám, že by mě docela zajímalo, co je to na obálce. Z náhledu to asi vůbec nerozeznáte, zblízka mi to nicméně nebylo o moc jasnější. Kdyby někdo věděl, informujte mě.

A ještě citace, taková smutná i veselá, taková všechno, a pak prdím na vás, krávy loňskejch sněhů, přečtěte si to, a taky sledujte Dauphina, ať vám nic neuteče.

„tak deš nebo nejdeš, do prdele, nemám jenom tebe na práci“, takhle to řekla, tak jsem taky vešel do prehistorické chatrče, neříkám, že jsem nemusel zastírat váhání, tedy spíš rostoucí obavy, stará čarodějnice mrsknula kabelku na druhý konec místnosti, vykašlala hleny z krku a natáhla se na matraci, která smrděla potem jako podpaždí tahače rikši a k tomu ještě shnilými houbami, vykasala sukni z doby německé okupace a zaskřípala protézou „říkaj mi Alenka, protože kvůli divum se chodí za mnou, ne za těma mlaďaskama, co se eště choděj kojit k maminkám, no tak poď ke mně, miláčku“

---

Prasklej Sklenička Alain Mabanckou

Majitel nonstop baru Úvěr odcestoval kdesi v černé Africe požádá jednoho svého štamgasta, alkoholika u konce sil, Prasklýho Skleničku, bývalého učitele, milovníka francouzštiny a knih, kterého ze školy vyhodili pro nezvladatelný a... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---