Anticitová výchova

recenze

Citová výchova (1959) 4 z 5 / zarivybagr
Citová výchova

Román, který by se měl spíše nazývat anticitová výchova, nebo výchova ke zkřiveným citům. Postupný vývoj Frédérica Moreaua je totiž ukázkovou cestou oportunisty, jak v kariéře, tak právě v citech.

Hlavní postava sice zažívá čistou a fascinující lásku k paní Arnouxové, která je ovšem vdaná. Postupně se mu podaří k ní více proniknout, nicméně naplnění zde nenajde a tak jej hledá u jiných žen, u Rosetty, která je milenkou vznešeného panstva i manžela paní Arnouxové, nebo u bohaté šlechtičny, se kterou si začne z kariérních a zištných zájmů.

Frédérick se sice nechává unést atmosférou revolučního roku 1848, nicméně zůstává nevyhraněn, nechová se jako bojovník za nějakou ideu, zároveň se stýká s revolučně naladěnými druhy, zároveň se smetánkou pohodlně žijící z monarchie Filipa Ludvíka. Příznačný je pro revuluční převrat postoj bankéře Dambreuse, který je zprvu konzervativcem, velmi bohatým a vlivným v minulém režimu, aby se po chvilkovém váhání stal republikánským poslancem režimu následujícího. Celá revoluce tohoto roku je vylíčena jako vzbouřené emotivní hnutí, které však končí krachem a ponížením těch, o jejichž sociální satisfakci mělo jít. Frédéricka dění v jednu chvíli prostě přestane bavit a místo revoluční Paříže dává přednost výletu do lesů s Rosettou.

Oč méně pevné a jasné jsou v tomto románu lidské vztahy, o to více se Flaubert soustředí na popisy prostředí a věcí. Jako estét je fascinován předměty, které vyjadřují luxus a bohatství, kloubí se v těchto dlouhých popisech naturalistická snaha s jeho fascinací lidským umem a téměř nábožensky pojatou Krásou. Zajímavé je, že pokud je součástí výzdoby luxusních místností také sklo, je to vždy české sklo, které asi mělo velmi dobré jméno a patřilo mezi nejlepší sklářské výrobky té doby.

Frédérick je prototypem ziskuchtivce, který dává oportunisticky vždycky přednost tomu, co je pro něj v dané chvíli výhodnější a snadněji dosažitelnější. Přesto v některých záblescích projevuje lidskost a čistý cit, v celku je však člověkem velmi nepevným, prospěchářským a prolhaným. Citová výchova v jeho pojetí by tak byla výchovou ke lhaní a nečisté životní hře, kterou až na malé vyjímky hrají všichni okolo, v pojetí Frédéricka se tak jen přizpůsobuje svému úspěšnému okolí. Nebo by se dalo říct, že tato výchova je výchovou k úspěchu, při které člověk musí zahlušit a zapomenout své vlastní srdce. A to dokonce natolik, že si v daném způsobu života začne libovat a odmítne možnost se očistit a z něj vystoupit, což pro něj byla nabídka opravdové lásky mladičké Luisy.

Knihu je možné také číst jako ohlášení konce romantismu, rozvrat všech romantických hodnot, prohlášení nemožnosti jejich realizace v zištné a neromantické společnosti.


Citová výchova Citová výchova Gustave Flaubert

Málo je ve světové literatuře románů tak mnohostranných a mnohoznačných jako právě „Citová výchova“. Především je to román společenský v tom smyslu, že velmi přesně zachycuje život pařížské a zčásti i venkovské buržoasie kolem pol... více


Komentáře (0)

Přidat komentář