Pokus o Handkeho - 26.10.2009

recenze

Před několika hodinami dostal ve Staroměstské radnici Peter Handke Cenu Franze Kafky. Před chvílí jsem dočetl jeho Tři pokusy. Není toto spojení s ním nakonec tím nejlepším možným ? Každopádně jiné nepřipadalo v úvahu. Handke vyloučil možnost setkání s veřejností, možnost debaty, nebo nějakého čtení. Je unaven ? Zmožen otázkami, na jeho vztah k Srbům, které jej asi poslední roky provázejí? Stahuje se na stáří do soukromí ?

Každopádně nás dnes (i Andreu, která se zase pustila do čtení jeho Dětského příběhu) dělily od sebe čtyři zastávky, jak se říká zeleného, pražského metra A. Ale s duší autora jsme skrze jeho knihy byli ve spojení tak těsném, jak to umožňuje pouze literatura.

Tři pokusy - tři novely, vyprávění, úvahy. Snahy o zachycení efemerního stavu (únavy, vydařeného dne) či vztahu k (jukeboxu). Hledání odpovědí, tázání, zpřesňování. Patří k tomu nejlepšímu, co jsem od něj četl, z toho mála, co bylo do češtiny přeloženo. Již druhé čtení, prvně snad před patnácti lety, s tehdy zachyceným ukouzlením jemností a formou.

Nyní - každý pokus čtený v jiné situaci, vždy nějak se tématu vztahující (není i tohle více než dobré spojení Petře Handke?). Zaprvé - Pokus o únavě - čtený v posteli, za nemoci, mezi stálým pospáváním. Únava nemoci, kterou Handke příliš nezmiňuje a kterou mám v jistém smyslu velmi rád, pro odpočinutí, pro ten den, jen pro sebe, pro opatrování a bezpodmíněčné přijetí, alespoň v takových chvílích se mi ho v dětství dostávalo. I pro jistý trucovitý lenostní pocit být za, tentokrát ne školou, ale prací, kterou pro peníze dělám. Výstižně Handke vyjadřuje zjitřené a jakoby osvícené vidění některých únav. Vše samozřejmě prokládáno mnohostí popisů, jemných dějů viděných okem unaveného. Handke je skutečný mistr jemného popisu, zachytává běžné okamžiky, jako zastavení času, vpelétá je do světla svých myšlenek, dokumentuje, zobrazuje, lidskou "krajinou" kolem, vytrženými okamžiky oživuje. Pokoušel jsem se vzpomenout na na jím popisovanou požehnanou únavu po manuální práci. Snad jsem ji kdysi zažil, při práci na pile v Bystřici pod Hostýnem, občas při klidném souladu s otcem při práci "na baráku", především se mi vybavuje den, kdy jsme hloubili studnu. Handke jako mistr jemného rozlišení. Pomáhá si otázkami, ptá se sám sebe, jako někoho druhého, ptá se ve druhé osobě. Jako vrcholnou formu únavy vidí nejen únavu po manuální práci, ale především svornost, vzájemnost mezi tesaři, na které vzpomíná. Vzájemnost, svornost spolu s jistou prostotou života je vůbec úběžníkem jeho uvažování a nejen jeho, stačí jmenovat jinak velmi odlišně založeného Ernesta Sábata.

Druhá část knihy - Pokud o jukeboxu - celá od začátku do konce přečtena v jídelním voze rychlíku Galán z Přerova do Prahy. Jedna z nejpříjemnějších cest vlakem, kterou jsem zažil. Dvě kafe, hemenex, džus a možnost kouřit s číšníkem v kuchyni jídelního vozu. Měl-li bych já se pokusit někdy o literární ztvárnění nějaké věci, byl by to určitě vlak. Pokud se ovšem vlaku dá říkat věc. Handke zde postupuje jakoby nejistě, předmět se mu vytrácí, nezdá se mu příliš schopný literárního zachycení a tak se věnuje své osamocené cestě Španělskem, kde se k psaní stále chystá. Detailní rozbor podmínek a okolností literární tvorby, klidu a zároveň vytržení nutného k započetí práce. Obrazy španělského venkova v zimě, odlehlé horské oblasti kolem Sorie. Postupně se kupící výčty jukeboxů v různých barech a lokalitách. Nejsilněji pak působící setkání s indiánkou na Aljašce, která jej u jukeboxu vyzvala, aby šel žít s ní, na rybí farmu. Vracející se odlesk tohoto okamžiku v jiných momentech s hracím automatem. Závěrečné objevení jukeboxu i v samotné podhorské Sorii. Tématem je zde (jako i u druhých dvou pokusů) samo ohledávání tématu, sama možnost jeho uchopení, samotná tematizace. Vzhledem i k mé cestě, kde jsem novelku četl, na mě tento Handkův "pokus" působil nejvíc lehce a vzletně.

Poslední část - Pokus o vydařeném dni - jsem dočetl dnes, kdy jsem prožil příjemný den s plným spánkem, cestou se psem Hugem na veterinu, dobrým jídlem a četbou právě popisované knihy. V tomto pokusu se Handke asi nejvíce přibližuje úvaze, která ovšem probíhá formou otázek a zpřesňujících, nebo naopak mlžících odpovědí. Nejen se zde téma v nuancích hledá, nejen se zpřesňuje, otázkou je vůbec jeho možnost, otázkou je zda něco takového jako vydařený den může existovat. Dialogický proces, hra autora se sebou samým a několik návrhů a následných zpochybnění vydařeného dne. Samozřejmě opět okořeněno drobnokresbou situačních popisů. Ze všech tří prací nejvíce tázavá, nejvíce filosofická (autor si vypomáhá četbou a citováním epištol svatého Pavla), nejtěžší. Chtělo by se říct téměř esej.

Pokus o únavě — Pokus o jukeboxu — Pokus o vydařeném dni Tři esejistické prózy známého rakouského spisovatele a dramatika. Handke zpochybňuje navyklé způsoby dorozumívání a zmechanizovaného vnímání, přičemž se vždy pokouší o no... více

Komentáře (0)