Bez naděje: Zapomnění je někdy lehčí než poznání

recenze

Bez naděje mě zaujala téměř ihned, co jsem na ni narazila. Anotace vyznívala poutavě, ale především se snad všude hemžily nadšené, někdy až ódy pějící reakce čtenářů, takže vlastně nebylo proč váhat. Ale poté, co jsem se dala do čtení se můj názor celkem radikálně změnil... Z příběhu jsem nebyla vůbec nadšená, ale o to více zklamaná.
S první kapitolou autorka zavedla doprostřed děje, v němž s hlavní hrdinkou silně cloumaly emoce, přestože už v té chvíli nebylo tak těžké domyslet si proč, vnímala jsem to jako určité znamení toho, že děj se bude postupně stupňovat, zkrátka napínavá cesta za minulostí od začátku až do konce. Omyl! Poté se příběh přesunul zhruba o tři měsíce nazpět a tehdy začal nabírat pro mě mdlé, jestli vůbec nějaké dění. Ještě horší však bylo, že tento pocit jsem z knihy měla i v samotném závěru, a to přesto, že ke konci knihy autorka odhalila spoustu nezáviděníhodných okolností ohledně života ústřední představitelky.
Nešlo se ubránit pocitu, jako by chtěla na poslední chvíli co nejvíc šokovat, sázela hrdinům ránu za ránou, a tím se snažila vynahradit všechny ty předcházející kapitoly, ve kterých se z mého pohledu prostě nic nedělo. Vážně mi přišlo, že všechna ta odhalení dohromady působila přehnaně, protože každá ta skutečnost byla sama o sobě dost trýznivá a strašlivá, že by stačilo, kdyby se autorka zaměřila jenom na něco, opravdu toho bylo na jeden příběh hodně.
Co mě u knihy nejvíc vytáčelo, byla hlavní hrdinka Sky, jejíž jednání a chování bylo tak rozporuplné, místy nevěděla, co říká, leckdy si protiřečila. Například když ji mrzelo, že nemá doma mobil, počítač a jiné vymoženosti dnešní doby (její adoptivní matka se totiž k moderní technice stavěla urputně nepřátelsky), protože ji to izoluje od ostatních spolužáků, na což ale prohlásila, že ji nezajímají ostatní ani jejich názor. Také jí vadilo, že na ni koukají skrz prsty kvůli nepravdivým drbům, které ale sama podporovala. Nebo, když řekla Holderovi, že chce slyšet odpovědi na otázky a vzápětí na něj ječela, ať ji vezme okamžitě domů, jelikož už to nechce poslouchat... I to jak omýlala, že by chtěla mít nějaké pocity vůči druhým, nebýt tak otupělá, pak zase tvrdila, že se jí ta otupělost svým způsobem líbí. Nemluvě o tom, že v první vteřině, kdy spatřila Holdera, jí veškerá ta věčná otupělost přešla, začala nad ním "slintat" tak moc, až to působilo praštěně.
Pokud jde o Holdera, byl takový nemastný, neslaný, ale rozhodně se choval smysluplněji než Sky, která mu však vyčítala jeho neustále se měnící nálady a výbuchy. V každém případě, byl určitě snesitelnější, jeho ironické esemesky, povzbudivé věty i velké pochopení pro Sky, děj oživovaly či dodávaly jednotlivým dialogům a scénám nějaký ten náboj.
Co se týká sblížení ústřední dvojice, úplně tam chybělo to pověstné dobývání, prostě si nějak krkolomně sdělili, že budou spolu, poté děj pokročil o měsíc dopředu. Na druhou stranu, nejspíše si tolik vyhovovali, že si nepotřebovali nic říkat. Každý měl za sebou nepěknou minulost, to jim podle všeho stačilo.
Děj byl vyprávěn hlavní hrdinkou a občas kapitoly doplňovaly vzpomínky na dětství. Celé mi to přišlo zdlouhavé. Hlavně, příběh podle mě postrádal patřičnou intenzitu, kdy hrdinům držíte palce, protože si vás zkrátka něčím získají.
Čtení mě nebavilo a trvalo mi dlouho, než jsem se do knihy opět pustila. Nevím, jak jsem zmiňovala, většina si ji nemohla vynachválit, každý má prostě jiný vkus, co se knih týče.

Je lepší zjistit pravdu, nebo věřit lžím? Když se sedmnáctiletá Sky seznámí s Deanem Holderem – možná jediným klukem, jehož provází ještě horší pověst než ji – něco se v ní změní. S ním poprvé ucítí něco, co v ní všechny povrch... více

Komentáře (0)