Bolesti a touhy, jež jsou stále s námi...
recenze
Bol lásky prodejné (2013)
/ janluk
„Drahý Jeníčku, slíbyl si mě že mě v krátkém čase dopíšeš ale čekala jsem marně. Hněváš se snad na mě že nepíšeš? Či snad sem se ti již nadobro sprotivila?“ Takto přibližně zní jeden z textů pocházejících z unikátního konvolutu několika desítek dopisů pražských lehkých žen a dívek z prvního desetiletí dvacátého století, které byly adresovány Johannesovi (Janovi) Nádhernému (1884 – 1913), nejstaršímu bratru slavné Sidonie Nádherné.
Část jich letos okomentovala a spolu s biografií hlavního hrdiny vydala Alena Wagnerová v knize Bol lásky prodejné. Načrtává v něm portrét aristokrata, pro kterého prý byla typická neobyčejná citlivost, schopnost soucítění a empatie, ale i touha po stále nových zážitcích. I autorka sama se do svého hrdiny pokouší vcítit, takže dost často přebírá jeho (či dobový) slovník i jeho perspektivu, třeba když o prostitutce, která se ho pokoušela denuncovat u ženy, o niž se vážně ucházel, prohlašuje, že to byla spíš „ženština než žena“. Spolu s ním řeší dilema údajné neslučitelnosti prodejné lásky a filozofie, poukazuje na jeho komplikovaný vztah k náboženství, které sice v jeho katolické verzi odmítal, ale to mu nebránilo v tom přijímat rady od pozdějšího biskupa Antonína Podlahy, který se pro něj celoživotně stal otcovským přítelem (Podlaha mimo jiné v jednom dopisu Nádhernému napsal, že „člověk je skutečně svoboden pouze tehdy, když je osvobozen od svých vášní“).
Někdy ovšem autorka klade svému hrdinovi skeptické otázky nebo s ním přes propast času vede dialog, jeho výrok „Prodám duši, jestliže mi za to bude kynout svoboda“ skepticky komentuje slovy: „Co by si ale se svobodou počal bez duše, v tom okamžiku zřejmě neuvážil“. A dokonce na jednom místě konstatuje, že prostitutky, s nimiž se stýkal, pro něj byly „pouhými sexuálními objekty, hračkami, nikoli plnohodnotnými bytostmi“. To je ovšem diskutabilní tvrzení, protože to, že s některými z nich udržoval dlouhodobější vztahy a vedl s nimi korespondenci (i když ta z jeho strany se nedochovala) a některým se snažil pomáhat (například začít se živit jinak než „nejstarším řemeslem“), soud Wagnerové trochu zpochybňují. Na druhou stranu autorka tvrdí, že pro svoji empatii nebyl pro životní styl častého střídání partnerek „uzpůsoben“, údajně pro něj neměl dost cynismu (ovšem pokud údajně přistupoval k prostitutkám jako k věcem, nebylo to cynické), což je zase trochu troufalé vzhledem k tomu, kolik žen vystřídal. V tom všem se Johannes Nádherný jeví jako rozporuplná postava, přičemž není nutné všechna jeho hnutí, činy i myšlenky chtít uvést do zcela harmonického souladu: vždyť v každém člověku zpravidla koexistuje mnoho odlišných stránek, které se teoreticky navzájem vylučují...
Každopádně jestliže to většinou byly cizí ženy, které ho o něco žádaly, nakonec Nádherný končí v podání autorky sám v pozici prosebníka, když se uchází o přízeň ženy svého stavu, jíž slibuje, že už nechce objímat „děvky“, ale chce žít tak, aby jí být „hoden“. V té době už ale Nádherného organismus nahlodává syfilis, a jeho život končí předčasně v relativně mladém věku. V knize autorka nechává otevřené, jestli příčinou smrti byla náhlá srdeční příhoda, jak do konce svého života věřila (či chtěla věřit) jeho sestra, nebo sebevražda, jak se obecně soudí, i když se zřejmě přiklání ke druhé z variant (v rozhlasovém pořadu na Vltavě, který s Wagnerovou připravil Jan Tůma, pak už byla sebevražda prezentována jako jediná a oficiální verze smrti). Svůj text Wagnerová zakončuje snad až přehnaně romanticky: poukazem na to, že tři měsíce po bratrově smrti se Sidonie seznamuje s Karlem Krausem, který byl jejímu bratru Johannesovi velmi podobný („v pohybech, držení těla, způsobu vyjadřování i ve vášnivosti, s níž trpí nedostatečností světa“). A sám Kraus se prý s touto rolí jakéhosi „nástupce“ smiřuje, v počátku vztahu jí prý napsal: „To mrtvý bratr posílá mne k tobě“.
Spolu s Nádherným autorka okrajově vykresluje i svět univerzitních studií, který ho přitahoval (studoval filozofii a dějiny umění na pražské německé univerzitě), i když došel k názoru, že učencem se stát nechce. Ale především líčí svět „prodejné lásky“. Ten ve své obecněji pojaté studii dokresluje také historička Milena Lenderová. Ta poutavě dokládá, jak obecně přijímaným jevem prostituce ve své době byla, takže ještě ve 20. letech jeden dobový autor radil, že „pohlavně vyspělý muž, maje volit mezi onanií a prostitucí, rozhodne se pro prostituci“, přičemž vrchol počtu nevěstinců prý u nás nastal právě roku 1913, čili v době Nádherného smrti. Lenderová barvitě vykresluje atmosféru Židovského města, sídla mnoha nevěstinců i ortodoxních Židů, takže se tam „do hlaholu tančíren, výskání a pištění kurev mísily litanie modliteb“. Připomíná, v čem byly výhody i nevýhody tohoto povolání, tedy například to, že jim někdy nevěstince poskytovaly cosi jako náhradní rodinu, ale jindy zde byly nuceny za přemrštěné ceny nakupovat zboží výhradně od majitelů nevěstince. Zmiňuje ty, kterým se toto povolání „pro jeho lehkost zalíbilo“ , ale opakuje také to, že při styku s prostitutkou je lidská sexualita „omezena jen na samotný pohlavní akt“ – i když opět na příkladu Nádherného můžeme opatrně namítnout, že tak tomu nemuselo být úplně vždy. (Dodejme, že dnes se v prostituci prosazuje trend „GirlFriend Experience“, který se na webu jednoho současného pražského veřejného domu vysvětluje tak, že „s dívkou je možné cítit se jako s opravdovou milenkou. Pokud je slečna schopná chovat se k tobě jako milenci, to znamená, že se líbá, nemyslí raději při sexu s tebou na něco jiného, dokáže se vcítit do tvých potřeb a po orgasmu tě namísto rázného ukončení akce ještě hladí a nechá trochu vydýchat, obnovit trochu tvé síly. Taková slečna nehlídá čas na minutu přesně a i otázku peněz se snaží řešit citlivě a jakoby mimoděk“. Mimo jiné to dokládá stálou ambivalenci těchto typů vztahů, jejichž „finanční základ“ je nutné držet stranou či předstírat, že neexistuje, ale navzdory tomu zůstává stále vskrytu přítomný. I falešnost tradovaného a pevně zakořeněného přesvědčení, že prostitutky není možné líbat na ústa).
Pokud Lenderová píše, že některé tehdejší prostitutky dokázaly citovat v originále Heina i Baudelaira, pak k nim jistě nepatřily ty, které byly autorkami dopisů, jež přetiskuje Wagnerová. Ty jsou totiž, jak je patrné z úvodního citátu, plné pravopisných chyb a takřka naivních citových výlevů nijak nekontrolovaných racionální reflexí, a v tomto smyslu působí zároveň dojemně i smutně. Zvláště, když si čtenář uvědomuje, že ony dva či tři krátké dopisy, jež zplodily, jsou to jediné, co se po oněch ženách zbylo, a většinou neznáme ani skutečná jména pisatelek, protože jako prostitutky vystupovaly (a také dnes vystupují) pod pseudonymy; Wagnerová se prý pokoušela dohledat jakékoli další stopy v archivech, ale neúspěšně.
Kniha Bol lásky prodejné každopádně vydává cenné svědectví o lidech, kteří jsou už dávno mrtví a s výjimkou Nádherného zůstanou i nadále anonymní a neznámí, ale bolesti, které je trápily, i touhy, které je poháněly, jsou zde stále s námi...
Bol lásky prodejné
Alena Wagnerová
Když Alena Wagnerová připravovala svoji knihu o Sidonii Nádherné (Argo, 2010), narazila v pozůstalosti Sidoniina staršího bratra Jana na unikátní konvolut několika desítek dopisů pražských lehkých žen a dívek z prvního desetiletí ... více
