Upřímně řečeno jsem nečekala, že kniha o starém pánovi, který se pokouší o sebevraždu, mi nejednou vyvolá na rtech úsměv. Do knížky jsem nešla na slepo. Autorova Babička pozdravuje a omlouvá se mě vážně překvapila a zaujala stylem, jakým Fredrik Backman píše. A to velmi osobitým a neobvyklým způsobem, který jsem si hned od začátku oblíbila. Takže jsem tušila, že by Muž jménem Ove mohl být podobného šálku. Nezmýlila jsem se, naopak knížka předčila má očekávání a já už si jen potvrdila, že Backman je skvělý a talentovaný autor.
Stačilo mi přečíst jen první kapitolu a už se lidi kolem na mě dívali s výrazem "proč se tu pořád tak blbě tlemí." Ove, devětapadesátiletý chlapík, si zrovna v obchodě vybírá IPad a já sama bych nevěřila, kolik vtipných událostí a rozhovorů se během pěti minut může stát.
Z úplného začátku mi Ove připadá jako zahořklý a uzavřený starý pán, který toho v minulosti dost zažil, moc sympatický mi nebyl. Ale jakmile mu do poštovní schránky nabourají noví sousedé a rozběhnou se nové sledy událostí, všechny si začínám oblibovat víc a víc.
Čím dál v příběhu pokračuji, tím víc se o devětapadesátiletém chlapíkovi dozvídám a děj, který se stačí při tom rozvíjet je propracovanější a vše do sebe krásně zapadá.
Autor dokáže stručně, ale velmi barvitě charakterizovat postavy a postupně se odhalují a rozvíjí vztahy mezi sousedy z městského předměstí, kde spolu všichni přežívají.
Bylo neskutečně vtipné číst o tom, jaké názory a narážky měl zkušený a starých způsobů se držící chlap na novodobé zvyky a technologie, ale i na lidi, žijící kolem něj.
Co se mi na knize asi nejvíce líbilo bylo to, že na začátku si všichni z ulice byli cizí, já jsem o nich moc nevěděla a ani postavy v knize o sobě navzájem. Ale jak příběh krásně pokračoval, dozvídala jsem se nové a nové věci o nich samotných a v závěru jsem měla pocit, že jsem byla součástí zrodu jedné velké rodiny.
V knize se setkáváme s kocourem majíc místo kožichu pár chlupů a minimálně sedm životů za sebou.
"'Kočka v ponožkách, to snad není pravda.'
Kocour se naopak tvářil nadmíru spokojeně, když zvědavě prozkoumal svůj nový outfit, skoro jako by chtěl zapózovat, vyfotit se mobilem a nahrát fotky na svůj blog."
S Parvaneh, Patrickem a jejich dvěma roztomilýma dcerami, počítačovým milovníkem Jimmem nebo odbarvenou nánou s podpadky tak vysokými, že se na nich potácí jak opilá panda. A spoustu dalších.
Tak tři čtvrtě knihy byla jedna dlouhá jízda s vtipnými hláškami a krásnými vzpomínkami z Oveho života. Ale při poslední čtvrtině jsem si uvědomila, že knížka nese mnohem větší a hlubší poslání, o lidském životě takovém, jaký opravdu je.
I když kniha nebyla o vážném tématu, a i přes to, že za každým řádkem se skrývala Oveho vtipná poznámka, byl příběh i smutný a já si pár minut v kuse pobrečela.
"Čas je vůbec podivuhodná věc. Většina lidí žije pouze pro budoucnost. Pro to, co bude za pár dní, týdnů, let. K nejbolestnějším okamžikům v lidském životě patří poznání, že je člověk ve věku, kdy toho má víc za sebou než před sebou. Pokud nemůže žít pro budoucnost, musí si najít něco jiného. Třeba vzpomínky..."
I tato knížka mě donutila začít přemýšlet. A to na nějakou chvíli.....
Život nikdy není jen procházka růžovým sadem. Nikdy to není jednoduché, a pokud v minulosti bylo, připravte se, že nějaké překážky teprve přijdou. Až pak budete jednou doma sedět a vzpomínat na ty desítky a desítky krásných let, které jste prožily, vzpomeňte si i na to, že díky těm úkolům a nástrahám, které vám život připravil, jste si možná prošli hrůzou, ale objevili nové věci a poznali nové lidi, kvůli kterým stálo za to žít.
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Ovemu je 59 let. Řídí saaba. To, že byl na pozici předsedy družstva vystřídán už před pár lety (což on sám považuje za převrat), mu rozhodně nebrání ve vykonávání funkce strážce pořádku. Samozvaného strážce pořádku. Když se do... více
